Svět podle Serotonina

Vždycky mi udělá radost, když o ty moje výplody někdo projeví zájem. Udělá mi radost každý komentář nebo reakce, ať již tady v komentářích, nebo když se o ní dovím jinde.  Svůj twitterový účet jsem původně založil s úmyslem nenásilně propagovat svůj blog, a občas to ještě dělám. Založil jsem proto i jeden z fake facebookových účtů (chtěl jsem totiž pořád zůstat anonymní), i když v poslední době na něm spíš hraju šachy a jiné hry.  A občas se o něm zmíním, pokud to někoho zajímá, na chatech. Tam jsem tedy potkal i Jindřišku, nadšenkyni do medicíny. Je to vlastně moje první spolupracovnice a spoluautorka zde. Uvítal bych další, klidně mi napište na zde uvedený email.  Z jejího vyprávění:    U psychiatra Pacient: Pracuji v domově, název domova. Lékař: Tam taky posíláme pacienty. Pacient: Pane doktore, vy nám tam posíláte klienty, ze kterých Vám tu na židli sedí personál. Lékař se smíchem: To je vlastně pravda. Pacient: Každej si shání obživu, jak umí.  U psychiatra jsem si vzpomněl na je

Opakuju se, ale připomenu pro toho, kdo třeba nečetl starší články, že psychiatrické diagnózy tvoří asi pětinu i více výjezdů záchranné služby. Nejčastěji intoxikace  - k těm patří opilci, kteří to až moc přehnali, sjetí feťáci. Ale taky krizové intervence, vyhrožování sebevraždami (neboť těch dokonalých zase moc není, kdo to myslí opravdu vážně, tomu povětšinou  jen sepíšeme úmrťák), nejrůznější rodinná dramata etc.  Tak tyhle byly z posledních dní.  I. Byla to jedna z těch horších služeb, jak je znám ve velkém městě.  Taková služba, jako ta jedna z prvních v tomto městě, kdy jsem si vzal čtyřiadvacítku (od 19°° do 19°°) a pak se zapřisáhl, že to už nikdy více neudělám. Protože po téměř probdělé noci jsem jezdil od od sedmi rána do asi pěti večer v kuse bez přestávky, vždy ihned  po ukončení zásahu se  ozval další alarm, to sice nebyla, ale i tak. Na takové službě se saniťáci prostřídali a mne nechali ve štychu, ještě se trochu vysmívali. Od té doby saniťáky na téhle základně jaks