Svět podle Serotonina

Je celkem zajímavé, že naše zdravotnictví jaksi nepočítá s tím, že nemocný může mít nějaké potřeby. Pokud by tomu bylo jinak, určitě by architekti a projektanti akutních příjmů vymysleli, jak ošetřit situaci, že se nemocnému prostě chce. Bohužel zatím mi není známo, že by bylo něco dobrého vymyšlené. Tyhle situce jsou stejné - v Čechách, v Německu, vlastně kdekoliv jsme byli. Klasická modelová situace. Pacient nebo pacientka se srdečním onemocněním si zavolá záchranku pro dušnost. Dušnost je někdy taková, že se zadýchává už při řeči a pokusu vstát, dojít si na záchod je iluzorní (a může být i nebezpečné, pamatuji několik případů, kdy jsme lidi našli mrtvé - právě na záchodě nebo ve dveřích před ním. Asi se jim udělalo zle cestou). Pak přijede záchrank a, nasadí se kyslíková maska, možná s přetlakem ( CPAP ), a nemocný či nemocná dostane po založení žilního přístupu Furosemid - diuretikum , tedy močopudný prostředek. Pokud se dosud na WC nechtělo, tak při dobře fungujících ledvinách se

Tady a v podrubrikách chci psát úvahy a postřehy z praktického života

Už jako kluka mě inspirovala práce záchranářů. Hrdinové dnešní doby, kdo je víc? V jinošských letech jsem sledoval známý seriál Sanitka a už tehdy jsem si říkal, že bych možná chtěl jednou jezdit se sanitkou. V pátém ročníku na lékařské fakultě přibyl v rámci výuky chirurgie předmět ARO. Učili jsme se o akutních stavech, a při té příležitosti jsme na stáži navštívili i sídlo záchranné služby, kde nám bylo představeno vybavení sanitky a vrtulníku. Záchranná služba se považuje za nedílnou součást intenzivní medicíny a ARO. V té době jsem se rozhodoval, jakému oboru se budu věnovat po promoci a čím se tedy budu živit. Už jsem o tom psal jinde . Věděl jsem, že nechci operovat a zacházet se skalpelem, ale jinak byla moje hlava otevřená. Líbila se mi interna, i její podobory - kardiologie s její fascinující elektrofyziologickou diagnostikou, plicní s jejími funkčními přístroji, pak třeba nukleární medicína a vlastně i rentgen, s obrázky CT (magnetickou rezonanci měli tenkrát jen v Praze, pok

Lidé odcházejí za prací do ciziny z různých důvodů. V dnešní době je to mnohem jednodušší, než bylo za komunistů, tehdy odchod do západní ciziny se rovnal emigraci. Pořád si troufám tvrdit, že většinu z nich táhnou prostě peníze. Tak tomu bylo ze začátku i u mne. Ale časy se mění. Rozdíly v příjmech jsou pořád, ale už ne tak markantní (kdesi jsem slyšel, že v Německu a Rakousku jsou třikrát vyšší mzdy, ale u nás třikrát rychleji rostou). Taky kurzy se mění. Tenkrát, když jsem odcházel do Německa, bylo euro za 36 korun. Dnes je za 25, a byly i časy, kdy bylo za 19 korun. Někdy našinci nacházejí uplatnění, lepší, než ve vlasti. I to je pravda. Můj osud by se za posledních 15 let asi taky nějak vyvíjel, možná bych něčeho dosáhl... Ale sotva bych se dostal do takových pozic a naučil se tolika věcem, jako v cizině. Nejspíš bych dlouhá léta seděl na stejné židli a dělal stejné věci. Možná bych v tom byl šťastnější. Avšak kdoví. Na konci studia jsem se dostal na měsíční výměnnou stáž do západ

Tento fall se mi na rozdíl od ostatních stal poměrně nedávno a je tedy čerstvý. Tyto články jsou určené pro laiky, asi na úrovni diváků Nemocnice na kraji města anebo Modrý kód. Takže, velmi zjednodušeně, povislý ústní koutek je příznak obrny lícního nervu. Již medici ve třetím ročníku na propedeutice musí umět, jaký je rozdíl mezi periferní a centrální obrnou lícního nervu.Periferní obrna postihuje samotný nerv v průběhu. Centrální obrna vzniká v důsledku poruchy hlavní motorické dráhy a nejčastěji (nejen) vznikne v důsledku mrtvice. Medici se učí, že centrální obrna šetří horní větev nervu a tedy obličeje. Takže takto postižený nemá problémy zavřít oči (oko) a svraštit obočí. Proč tomu tak je, to už ale ví jen málokterý. Jde o zvláštnost té části jádra pro horní větev, že dostává nervová vlákna z obou stran - tzn. stejné i protilehlé, zatímco dolní větev jen z té protilehlé. Jenže - a to se už v knihách moc nepíše, tohle nervové zásobení může kolísat. A pak může být centrální obrna p

V Bavorsku jsem se potkal s mladým kolegou. Byl mladý, ale velmi akční internista - taky jezdil se záchrankou, taky se zajímal o intenzivní léčbu. Pracoval jsem s ním asi dva roky. Přišel krátce přede mnou. Taky měl trochu klikatou životní linii. Začínal - už ani nevím, kde, ale pak odjel na dvě mise jako lékař bez hranic. O té druhé uspořádal přednášku. Bylo to velmi zajímavé. Byl poslán na jakýsi ostrov na Filipínách. Měl v ambulanci sestru z řad domorodců, která mohla překládat do angličtiny, několik balíků antibiotik a několik balíků vitamínů, několik mastí, a z přístrového vybavení stařičký ekg a ultrazvuk - ale přístroj, který by asi u nás byl v muzeu. Pracovní doba asi deset hodin denně. Postupně se u něj vystřídali obyvatelé několika vesnic široko daleko. Hlavní zaměření bolesti - dával jim antibiotika, Brufen jako lék na absolutně vše. Asi nejvíc by se uplatnil kožní lékař - ošetřoval nejrůznější boláky a vředy, snad i malomocenství. Když došly masti, vystačil si se zubní past

Přiznám se, že nevím, jak je organizován hasičský sbor a vůbec zajistění proti katastrofám u nás v ČR. A taky jsem o tom donedávna netušil, jak je to v Německu. Nepotřeboval jsem to vědět. S hasiči se setkávám na službách. Občas je třeba otevřít zámek, třeba když se sousedi strachují, že paní/pán dlouho nevylezl (v horším případě když je už i cítit mrtvolný puch). Pamatuji si poprvé. Na dálnici se vyboural kamion, nakonec to nebylo tak zlé, ale zaklíněný řidič. Dostal smyk, hodiny a otočil se do protisměru, zaklíněný tím návěsem. Byl při vědomí, ale bledý, zjevně mu dobře nebylo. A když si představíte kabinu náklaďáku,  tak byl skoro dva metry vysoko. Pak přijela dvě hasičská auta. Vylezli mladí kluci a holky a pro mne byl trochu šok, když nás obestoupili a koukali na mne, co udělám a řeknu. Tedy, považoval jsem je za profíky, kteří budou snad radit mně, jak se vyprošťuje zaklíněný. Až můj řidič se pustil do organizace....přineste žebřík....z druhé strany přidejte plošinku...a pak to j

V této rubrice a podrubrikách chci psát o lidech, kterých si vážím a které obdivuji, ať už to jsou známí, anebo jsem je někdy potkal. Jaká vlastnost je nejlepší? Přirozená inteligence? Ne, tu si nikdo nezasloužil, ta je dána. Sečtělost? To znamená zájem, ale k čemu je, když se neužívá. Charisma? To taky není po zásluze, navíc je zneužitelné. Pamatuji si, že jsme tom vedli diskuzi, na jednom táboře Brontíků to bylo. Veselost, přátelskost, etc. Ale náš vůdce nás tehdy udivil. "Pracovitost." Od té doby mi to vrtá hlavou. Ale je to tak. Pracovitost, ochota převzít povinnosti a dělat něco pro druhé, to je znak obdivuhodných lidí. Nemusí být oblíbení, nemusí se o nich vědět, ale jsou solí země, hrdinové tohoto věku.

Psáno 21.1.2011 V pátek mám jít na pohotovost. Je to celkem příjemná změna, po třech týdnech na JIP (i když spíš je tahle JIP vlastně doléčovací jednotka se stroke unit). Ne, že bych po tom toužil, nebo až tak. Na akutním příjmu se v kariéře začíná, a pak vlastně celoživotně pokračuje. Nikoho to pořádně nebaví… a proto se tahle práce přesouvá na absolventy. Přitom je ale potřeba zkušenost. Čím delší tím lepší. Doktor na centrálním příjmu je přece jen první, koho přicházející nemocný potká. Podle něho si pak udělá obrázek o celé nemocnici. Pohotovosti jsou všude stejné. Obvykle přetížené, nestíhající frustrované, leckdy vyhořelé sestry, doktoři, kteří neví, co mají dělat dřív… Pokud se jedná o malou nemocnici, která nepředpokládá velký provoz, tak je obvykle doktor na příjmu pověřen dalšími pěti úkoly, které má současně stíhat. A nestíhá. Jsem outsider. Mí spolužáci jsou dneska úspěšní majitelé praxí, někteří jsou už primáři, docenti, anebo ředitelé nemocnic, a já zůstal jaksi zaseklej.

"Co lidi spojuje? Příběhy. Na světě není nic silnějšího, než dobrý příběh.Ten nic nezastaví. Ani nepřítel ho neporazí.(...)" Tyrion Lamnister (Hra o trůny). Myslím, že se sotva najde něco víc fascinujícího nad příběhy lidí. I ten nejobyčejnější človíček kolem nese nějaký příběh. Kvůli příběhům jsem vlastně založil nebo znovuzaložil tento blog. Tady a v podrubrikách o nich budu psát.

Poté, co jsem přežil na lékařské fakultě krušné začátky, které musí medik překonat - zejména "anča", tedy normální anatomie, předmět a zkouška, na kterém zkrachovala asi třetina našeho ročníku. Pak ještě několik už méně dojelo na fyziologii. To nebyla nejhorší bilance, na technikách je prý běžné, že dostuduje jen 10-20 procent těch, co začali. Jak se říká, odříkaného chleba největšín krajíc. Nejtěžší část anatomie je ta věnovaná nervovému systému, zejména centrálnímu nervovému systému, kterou jsem nebyl s to plně pojmout. Možná dodnes ne. Naučil jsem se učit a rozkoukal se. Nakonec bez problémů, zkoušky jsem měl všechny v pohodě, a každý rok jsem měl skoro tři měsíce prázdnin. A když jsme vstoupili do třetího ročníku, začali jsme přičichávat k pravé doktořině. Interní propedeutika se to jmenovalo, předmět, ve kterém jsme se učili vyšetřovat, třeba poslouchat srdce a prohmatávat břicho a vůbec vše to, co pak doktor dělá celý život. Od čvrtého ročníku už vyvstávala otázka, jak

Subarachnoidální krvácení je nejčastějším typem mozkové příhody v mladším věku. Nejčastější (ale ne jedinou) příčinou je prasknutí výdutě na některé mozkové tepně. Nejčastějším a nejkonstantnějším příznakem (a někdy jediným) je prudká bolest hlavy. Proto je nutno každou silnou bolest hlavy, která nebyla dříve známa, nebo změnila svůj obvyklý charakter a intenzitu, považovat za možné subarachnoidální krvácení, dokud toto nebude vyloučeno dalšími vyšetřeními (obvykle minimálně CT mozku a vyšetření mozkomíšního mozku včetně cytologické nebo spektrofotometrické detekce proběhlého krvácení. (Leitlinien/standard péče) Záměna subarachnoidálního krvácení s migrénou nebo blokádou krční páteře (už proto, že je často doprovázeno meningeálním drážděním) je typický omyl praktiků, lékařů pohotovosti a někdy i zkušených neurologů, často s fatálními následky. (komentář učebnice neurologie) Pokud si vzpomínám, ten den nebyl nějak zvláštní. Měl jsem sloužit přijmovou ambulanci, myslím, že bylo jaro (ne

napsáno 22.2.2011 Inspirováno Knihou Jozue, tam vše najdete.. Kdysi publikováno na jiném webu, a získalo i ocenění. Závěr jsem si dovolil vypůjčit z jiného příběhu české historie Zapadající slunce zbarvuje vybledlé stěny domů do růžova. Končil další horký den. Další den v obleženém městě. Šestý den války. Jako by se vynořili z vod Jordánu, jako by je vyplivlo samo Peklo, tak se objevili tihle pouštní válečníci. Hrůza je předcházela - prý jejich vůdce nebere nikoho do zajetí, každého vybije jako prokletého. Izraeliti. Ale hrdí obyvatelé Jericha se přece neleknou. Rozhodli se bránit svou zemi a své město. Město, které je přece jejich od počátku věků. A jeho nepřekonatelné hradby prý postavili sami bohové… Obležení. Muži jsou ve zbrani, střídají se v hlídkách na hradbách města. Ženy pracují ve vývařovnách pro vojáky, cupují plátno pro obvazy. Lidé mají strach. Co s námi bude? Ubráníme se? Král prohlásil, že se ubráníme. Naše hradby jsou nedobytné. Byli jsme připraveni na válku a zvládneme

Jednou z mých životních událostí byla konverze, dokonce dodnes vím kdy - 6.6.2010 někdy kolem 16 hodin odpoledne. Jako konvertista se k víře stále hlásím. Byl jsem aktivní na diskuzích a serverech, jakou jsou například Křestanské diskuze anebo signaly.cz. Potřeba se takto projevovat ale ze mě vyprchala. Každopádně jsem publikoval řadu povídek a úvah, a některé přiřadit sem, i když nejsou tematicky s hlavním proudem svázané. Jen nechci, aby upadly v zapomnění.

Učitelství asi patří k tromu, co dělám. Samozřejmě, učil jsem mnoho mladších kolegů tomu, co mě naučili jiní. Jak vyšetřovat, jak se klepou reflexy, jaké zkoušky na odhalení obrny nebo poruchy rovnováhy jsou nejcitlivější. Jak udělat závěr a formulovat jej a předat dalším. To je mimochodem věc, kterou už dneska málokdo umí, ale jeden z mých bývalých šéfů byl na to pes a já to od něho převzal a od svých žáků vyžadoval: "Hodnocení dávej až nakonec. V tom se nejčastěji mýlíme a druhého to může klamat. Řekni - souhrn anamnézy, co ses skutečně od pacienta dověděl, popiš nález, co jsi viděl a pak to shrň do syndromu, řekni, co už víme z laboratoře a vyšetření a co se zatím dělalo v léčbě a s jakým výsledkem. Teprve nyní můžeš říci, co si myslíš, jak zní diagnóza" V této souvislosti musím vzpomenout na svou třídní a češtinářku ze základní školy. Její mluvnická cvičení, ve kterých jsme na známky prezentovali zvířata, nebo později příběhy a zážitky, jsem vždy považoval za buzeraci. Vý