Svět podle Serotonina

V minulých dnech jsme si připomněli 17. listopad. (no, už je to dva týdny, než jsem se dostal k dostání tohoto článku, jsa poněkud zaneprázdněný Je to pro mne osobně velký svátek, a mám ve zvyku si ten den přiťuknout pohárem vína. Mám na to období po 17.11.1989 spoustu hezkých vzpomínek, byl jsem tehdy v prvním ročníku na vysoké škole a patřím tedy k poslední generaci, která si ještě pamatuje 17. listopad jako vysokoškolský student.  Neslavím to jako nějaký svátek kapitalismu či obnovy pluralitní demokracie s autentickými politickými stranami, nikdy jsem to takto nechápal.  A proto jsou mi výroky politiků včetně exprezidentů, které jsem nyní vyslechl, cizí.  17.11. je pro mne prostě svátek svobody. Svobody informací, že můžeme číst, co chceme, a dívat se na to, co chceme, cestovat, kam chceme. Že každý může dělat, co zákon nezakazuje, a nikdo nesmí být nucen dělat, co nějaký zákon vysloveně nepřikazuje , jak je psáno v deklaraci práv a svobod. A i když jsou snahy tu svobodu ostrouhávat

8. listopadu 1620 na letohrádku Hvězda zbyl z vojsk Království českého poslední praporec, Moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže... Jak naznačil ten úvod písničky Karla Kryla, dnes nechci psát o práci. Nejen prací živ je člověk. A bude to úplně jiný styl. Můj blog, moje volba, a komu se to nelíbí..ten tento článek ať přeskočí. Protože napříště bude zase kazuistika, tedy zajímavý případ z praxe.  Baví mě leccos, astronomie, věda, dobré knihy, hlavně historické romány a vůbec dějiny. A právě dějiny kolem Třicetileté války jsou prostě fascinující. Rád o nich čtu, přelouskal jsem několik románů z té doby (Čtveráci od Tomana, Valdštejn, Velké spectaculum, Felčar a další), i literaturu faktu.  Z několika důvodů. Ta doba mi připomíná dnešek až děsivě. Někde jsem slyšel: "Dějiny se nikdy neopakují, ale vykazují podobnosti a analogie."  A tak chci všem, koho by to mohlo zajímat, předložit několik svých úvah a názorů na tohle období na počátku třicetileté vá