Příspěvky

Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

O tomto blogu

Proč je tu vlastně tento blog

Obrázek
Srdečně Vás vítám na těchto stránkách

I když blogování už dávno vyšlo z módy, já jsem se v něm jaksi našel.

Začínal jsem na blog.cz, pokračoval na signaly.cz, a nedávno jsem se opět vrátil na blog.cz. Pro jinak spřátelené signály píši asi příliš sekulárně. 
Nyní při avizovaném zániku platformy blog.cz jsem se přesunul, stejně jako velká část posledních mohykánů této  zanikající komunity na blogspot.
Píšu o své práci lékaře a o  zážitcích s nemocemi a pacienty. Některé lidi to možná zajímá.
A některé věci a události nemusí zůstat zapomenuty.

Když doktor myslí, že je nemocný

Obrázek
Nemoci, včetně těch nejvážnějších se nevyhýbají ani doktorům. Ti mají jen určitou výhodu – nebo nevýhodu – jak se to vezme – že mají více informací a snadnější přístup k nim. Někdy mají i konexe nebo jiné menší výhody.

Ale přísloví říká: „Nemocnému nepomůže, když leží ve zlaté posteli.“Skoro každý z doktorů někdy na sobě pozoroval příznaky nějaké nemoci. Nevyhnulo se to ani mně. Už jako medika mě pronásledovaly sny a můry, že jsem onemocněl – pamatuji živé sny, ve kterých jsem měl roztroušenou sklerózu a skončil na vozíku. Byly to odžitky, objevily se zrovna v době, když jsem skutečně onemocněl, jak jsem už psal dřív tady. Později se objevil sem tam nějaký sen o nějaké ještě horší nemoci. Ještě horší bylo, když jsem začal s přibývajícími lety i pozorovat objektivní příznaky stárnoucího organismu. Ne, nechystám se odhalit celou svou anamnézu. Toto je příběh jednoho mého kolegy, budu mu říkat Matěj (jméno změněno).
Nastoupil na naše oddělení v jedné velké nemocnici hned po promoci…

Konfrontace

Obrázek
Osud si někdy podivně hraje. Někdy chce na něco upozornit.
Ostatně často říkávám svým pacientům, když se ptají:"Proč tahle nemoc postihla zrovna mne, proč se mi to stalo?" jako odpověď:"Inu, asi vás to má čemusi naučit.
Moje kolegyně je aktivní a praktikující křesťanka, evangelička. Trochu třeštidlo, mnohomluvná, když spustí, je k nezastavení. Ale na své rodině a manželství si vždycky zakládala. Když jsem přišel na toto oddělení, ráda mě poučovala, jak správně vycházet v rodině. Sama mě ráda poučovala, že se věnuje manželovi a vztahu k němu, poté, co jejich dvě děti odrostly. A poté, co prodělala krizi ve vztahu.
Nevím proč, ale ani pro mně nebylo velké překvapení, když mi asi před čtyřmi měsíci oznámila, že se bude rozvádět. Její muž se zamiloval do nějakého mladšího modelu a opustil ji. Prý je psychicky změněný. Trpí na depresívní epizody, aniž by se nechal někde odborně léčit, od známého měl předepsaný sertralin. Nyní se ale přehoupnul do nějaké manické fá…

Omyl VII - Překlepy

Obrázek
Překlepy a záměny se stávají celkem často a jsou typickou chybou v systému, který takzvaně spoléhá na lidského činitele (a pak se na něho velmi rád vymlouvá, namísto aby byli voláni k odpovědnosti ti, kteří špatný systém vytvořili a nechali fungovat).



Managementy chyb se snaží více nebo méně úspěšně systém zlepšovat. Existuje systém i anonymních hlášení rizik a "skoropochybení", kterým se eventuální rizika snaží minimalizovat. Víme, že se přepočítavají roušky a nástroje na sálech. Před záměnou operované strany je několikakeré jištění - strana se označuje ještě před operací fixem, před operací se chirurg ještě jednou zeptá - která noha je ta špatná.... A přesto se chyby stávají a vidíme je a vidíme i jejich následky.

Před několika dny mě kolegyně oslovila kvůli pacientky, kterou jsem měl prohlédnout pro závratě a poruchy rovnováhy. "Myslím, že ten případ je jasný a nějaké další vyšetřování netřeba. Má jaterní selhání, to vysvětluje vše. Už jsem jí napsala PK-Merz." "

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Obrázek
Dnešní případ se netýká přímo mne, byl jsem jen svědkem. Připomenula mi ho poněkud emočně laděná diskuze na twitteru, týkající se nového případu. Psalo se o něm třeba zde. Vlastně by se hodil i pod rubriku záchranky. Ale sem se asi hodí víc.
Tento příběh pochází z doby, kdy jsem začínal na zachránce. Měl jsem zrovna po zkoušce a na mém Notarztscheinu ještě neoschnul inkoust. A protože jsem si byl před první službou poněkud nejistý, jako ostatně před každou první službou v životě, domluvil jsem se s kolegou - vedoucím místní záchranky, že u něho ještě jeden den postážuju. "Sto let můžeš chodit na stáže," řekl mi přitom, "ale dokud nebudeš jezdit sám, nebude to nic platné."
Ta služba byla klidná, takže mi toho mnoho nedala. Byla sobota, začalo se v osm hodin. Ale první výjezd byl až někdy v půl šesté večer. Bolesti na hrudi. Přijíždíme na místo. Celkem mladý muž něco po čtyřicítce, a zjevně nevypadá, že by byl fňukna, je vidět, že trpí. Bledý, opocený, schvácený. Stočíme m…