Příspěvky

Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

O tomto blogu

Proč je tu vlastně tento blog

Obrázek
Srdečně Vás vítám na těchto stránkách I když blogování už dávno vyšlo z módy, já jsem se v něm jaksi našel. Začínal jsem na blog.cz, pokračoval na signaly.cz, a nedávno jsem se opět vrátil na blog.cz. Pro jinak spřátelené signály píši asi příliš sekulárně.  Nyní při avizovaném zániku platformy blog.cz jsem se přesunul, stejně jako velká část posledních mohykánů této  zanikající komunity na blogspot. Píšu o své práci lékaře a o  zážitcích s nemocemi a pacienty. Některé lidi to možná zajímá. A některé věci a události nemusí zůstat zapomenuty.  Kromě toho si občas vymýšlím i jiné příběhy inspirované během života kolem nás.

Přišla stížnost...

Obrázek
      Určitě se nikdo, ani já, nemůže zavděčit všem. Přesto se snažím ovládat a udržet emoce na uzdě (byť je to někdy opravdu těžké), a lidem nedávat důvod, aby na mne vzpomínali ve zlém.  Stížností přímo proti mne zase moc nebylo, v životě jsem zaregistroval asi tři. Stížností přímo proti pracovišti, na kterém jsem byl zaměstnán a tedy se spolupodílel, jsem zaregistroval mnohem víc. Většina byla nesmyslná anebo neoprávněná. A takové jsem ale už hodil za hlavu a dávno zapomněl. Nebudu se zaměstnávat takovými záležitostmi, že nechutnalo jídlo nebo bylo studené. Že nemocný musel někde dlouho čekat, že nebylo volné lůžko, když byl objednaný k přijetí, nebo že přes objednání byl nemocný nakonec poslán domů.  Asi by mne takové věci taky vytočily. Naposledy se dcerka poranila na kotníku, a vezl jsem ji k ošetření na úrazovku. I když jsem čekal nějaké protekční jednání, nakonec jsme tam ztvrdli několik hodin, službu konající chirurg byl zaměstnán nějakým akutním výkonem. Jenže - ten chirurg z

Omyl VIII - Synkopa nebo něco horšího?

Obrázek
Tento případ se stal docela nedávno. Časově je zařazen do doby postkovidové, do časů, kdy vrcholila očkovací kampaň. I ta antikampaň v některých názorech. Každý den přišli aspoň  dva lidi,  a stěžovali si na nejrůznější potíže v souvislosti s proběhlým očkováním.      Nejčastěji bolesti hlavy, mediální masáž o tromboze mozkových splavů asi zabrala. Ale bolest hlavy je jinak častou komplikací očkování. Tak jsem se držel kriterií, kdy je třeba dalšího jednání. Tedy bolesti hlavy přes tři dny, s dalšími příznaky, a které nereagují na obvyklá analgetika. Protože většině našich nemocných stačilo vzít si Brufen. To neudělali, a běželi vyděšeně rovnou na pohotovost. Někteří si stěžovali na nespavost (častý důvod k návštěvě pohotovosti) či slabost v nohou nebo bolesti ve svalech. Skoro u nikoho se pak nic nenašlo. Ale byli zase takoví, kdy se něco našlo, aniž to bylo čekáno.  Zaskakoval jsem na příjmové ambulanci.  Záchranná služba mi přivezla celkem dobře vypadajícího muže ve věku 59 let, tak

Klíčové příhody

Obrázek
      Že jsou rozdíly mezi cvičením a teorií a praktickými zážitky, to je asi známo v každém oboru.  I záchranářské zásahy probíhají ideálně jen ve škole - tedy v  kurzech a praktické výuce, anebo ve stupidních seriálech jako Modrý kód. ( Tuto pohádku na pokračování z produkce televize Prima jsem sledoval ze zvyku, protože jednu z hlavních rolí obsadila moje vzdálená příbuzná. O plytkých zápletkách mezi lidmi a  ve jejich vztazích mezi hrdiny ala knihovna pod lampou  si můžete myslet svoje. Ale popsané postupy a případy z hlediska medicínského nebo zdravotnického nepřipomínají  realitu ani velmi vzdáleně. Nevím, kdo dělal ony "odborné poradce" v  režii, ale podle kvality soudím, že to museli být nějací zkrachovalí medici nebo možná jen studentky zdravotní školy, které příležitostně nalistovaly nějakou stránku z učebnice. Tak nereální jsou tamní pacienti i jejich léčba. O absolutních nesmyslech v organizaci a kompetencích nemluvě. Proto prosím případné fanoušky tohoto a  podob

Veselejší příhody ze služeb rychlé záchranné služby

Obrázek
    Někdy mi různí lidé říkají, jaký že adrenalin musí být při práci na záchrance. Jiní třeba trochu soucitně pokynou, jak musí být tahle práce náročná a stresující, náročná na psychiku.  Asi je to relativní, jako vše kolem. Můj první školitel si vždy pochvaloval práci na záchrance, že ne to příjemná obměna proti stereotypu. A další kolega - anesteziolog - k tomu dodával: "Vždy to byla pro mne jednoduchá práce. Musíš nemocného zajistit a přivézt do nemocnice. Pro mne to byl vždy jen relax." Pro mne to tedy relax až tak není, někdy dost stresující, naštěstí jen někdy. Ale rozhodně i pro mne rozšíření obzorů. Třeba i jinak - poznal jsem města a všeliká jeho zákoutí, kam se jeden nedostane. Do léčeben, poznám různé domovy duchodců, a mohu porovnat jejich kvalitu, ale i dětské domovy, utečenecké lágry, policejní stanice včetně cely předběžného zadržení, věznice... Avšak, jak se snažím opakovaně napsat, občas bývají věci veselé, že se i zasmějeme, pobavíme. Tak tomu bylo i na těch

Dyskonexe

Obrázek
Dyskonexe je přerušení spojení. Tady použita ve smyslu přerušení spojení s ventilačním přístrojem, tedy odpojení od ventilátoru.      „Každá terapie, a intenzívní léčba včetně řízeného dýchání k ní patří, musí sledovat nějaký cíl.  Cílem je zlepšení nebo udržení života a jeho kvality. Pokud nemá terapie takový cíl, je škodlivá, znamená poškození nemocného   a nemá být zahájena nebo se v ní nemá pokračovat.“ Tak   pravil   prof. Dr. Sch., funkcionář společnosti pro intenzivní medicínu a můj bývalý šéf.  Je to už strašně dávno. Za studentských let jsem  jezdíval na akce Hnutí Brontosaurus. Byly to nádherné časy. Brigádničili jsme v lese či na památkách, třeba v Adršpašských skalách, přestávky a odpoledne jsme věnovali různým hrám (včetně drsných psychoher, které bych dnes už určitě nedoporučoval) a úvahám o smyslu života...kterým jsme říkali retorická cvičení.  S trochou mladické naivity jsme řešili nejrůznější témata. Patřily k nim úvahy o eutanazii, o které jsem v té době ještě