Příspěvky

Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

O tomto blogu

Proč je tu vlastně tento blog

Obrázek
Srdečně Vás vítám na těchto stránkách I když blogování už dávno vyšlo z módy, já jsem se v něm jaksi našel. Začínal jsem na blog.cz, pokračoval na signaly.cz, a nedávno jsem se opět vrátil na blog.cz. Pro jinak spřátelené signály píši asi příliš sekulárně.  Nyní při avizovaném zániku platformy blog.cz jsem se přesunul, stejně jako velká část posledních mohykánů této  zanikající komunity na blogspot. Píšu o své práci lékaře a o  zážitcích s nemocemi a pacienty. Některé lidi to možná zajímá. A některé věci a události nemusí zůstat zapomenuty.  Kromě toho si občas vymýšlím i jiné příběhy inspirované během života kolem nás.

Skon (nejen) ve virtuálnu (věnováno jednomu mému kamarádovi z twitteru)

Obrázek
Tento článek je věnován jednomu mému známému.        Na Twitter jsem se registroval počátkem tohoto roku. Chtěl jsem si tuto pro mne novou hračku vyzkoušet, původně proto, abych propagoval tento  svůj blog (tehdy ještě na blog.cz, obnovil jsem ho krátce předtím). Nedá se říci, že by mě učarovala, je to zase jen technologie pro virtuální komunikaci, variace na chaty a na facebook, jen má trochu jiné vlastnosti a trochu jinou klientelu. Na rozdíl od FB, který je spíše filozofií svého vzniku zamýšlen pro osobní přátelé, je twitter otevřený a dynamičtější a více zaměřen na širokou veřejnost. I když rozdíly se stírají, podle toho jak kdo facebook a twitter přednastaví a používá.  Kdyby se mne někdo neznalý zeptal, zda twitter doporučuji, asi bych odpověděl: "Musíš počítat s tím, že tam budeš dlouho nepovšimnutý a ignorovaný, kontakty se zpočátku vytvářejí obtížně." Kdesi jsem slyšel přirovnání: Facebook je jako house party, je tam veselo a zábava od začátku. Chat je jako hospoda -

Můj 17. listopad

Obrázek
Donedávna jsem měl ve zvyku na 17 listopadu se posadit a otevřít si víno. A tento zvyk bych rád obnovil. A přitom trochu zavzpomínal. Proto jsem se rozhodl sepsat tento článek. Je to remake, soupis několika střípků, jak mi zůstaly v paměti. Rozhodně to není pokus o nějaký souhrn, reportáž  nebo dokument. Na to je spousta jiného materiálu jinde.  Například: 17. listopad 1989 v Olomouci  Protože tento 17 listopad je pro mě pořád velký svátek. I když svět není takový jaký jsme si tenkrát přáli a vysnili, i když život zůstal těžký, a málo z toho, co jsme chtěli, se splnilo, přesto jsem rád,  že žiji ve svobodné zemi. A jsem rád, že jsem se u těch památních dní mohl být přitom.     I. Prodromy  Když  jsem chodil na základní a střední školu,  vyrůstal jsem v socialistickém státě. A ať si dneska povídá kdo chce co chce, nikdy by mě ani ani nikoho z mých spolužáků nenapadlo, že tomu možná bude někdy jinak. Netušili to ani mí rodiče nebo příbuzní. Před maturitou jsme nevěřili a nedovedli si př

"Prudce jedovatá krása" aneb jeden z mých nejzajímavějších fallů

Obrázek
Tento článek budiž věnován jednomu z nejzajímavějších fallů, se kterými jsem se setkal. Byl jsem hrdý, že jsem stál při jeho začátku, neboť se přihodil na mé službě. V té době jsem byl poměrně mladý, asi dva roky po zahájení praxe.   Později jsem si z tohoto případu připravil přednášku, se kterou jsem rád trápil mladé kolegy ve formě kvizu. Je pravdou, že šikovnější nebo zkušení neurologové poznali správnou diagnózu už po líčení prvních příznaků. Případné čtenáře samozřejmě nehodlám trápit kvizem určeným pro odborníky, ale k pointě se musí pročíst až na konci článku. Takže nyní obsah odborné přednášky převyprávím do laického jazyka.  Ze všeho nejvíc se mi asi na této práci líbí  detektivní činnost. Nemocný přijde s nějakými potížemi, a my se pokoušíme odhalit, co mu vlastně chybí. Někdy to jde jednoduše a správná diagnóza leží na dlani, jindy je to obtížnější, a někdy se to podaří až časem podle dalšího vývoje, anebo nikdy.  Toho večera, bylo to někdy v roce 1997 (pokud mě paměť už nep

Před očima...

Obrázek
Není to dávno, když jeden uživatel sociálních sítí popisoval, jak mu táta umřel v náručí. Před jeho očima z plného zdraví zkolaboval. Tento muž překonal  zábrany, zavolal záchranku a pokoušel se oživovat, zčásti podle telefonického návodu, zčásti oprášil své znalosti první pomoci.  Nedopadlo to dobře, ale pro klid svého svědomí pak říkal: "Aspoň jsme zkusili všechno. Já i ti záchranáři...."  Nebyl jediný, který měl takovou zkušenost. Vzpomněl jsem si na jednoho saniťáka, se kterým pracuji. Tedy vzpomněl je špatně napsáno, mám to v živé paměti.         Byla to ze začátku  služba na záchrance skoro všední, řekl bych,  až moc klidná.  Podřimoval   jsem  u televize, a když se ozval alarm,  vstal jsem celkem malátně, natáhl si kalhoty (protože bylo celkem horko, časné léto) a chystal se ještě zajít na WC. Tu vletěl na lékařák můj šofér volajíce: "Pohněme, to je táta našeho kolegy. Prý bezvědomí, snad epileptický záchvat.  Ani epileptický záchvat by asi neudělal dojem. Víme, ž

Zajímaví pacienti

Obrázek
Klienti, se kterými se potkávám, jsou samozřejmě lidi z masa a kostí. Narodili se a vyrůstali v nějakých rodinách a pak vystudovali školy, věnovali se nějakým povoláním a snad zálibám, uzavírali sňatky, někdy se rozváděli, prožili lásky, zklamání, někdy návraty... Někdy do jejich životů zasáhl osud více, než by měl. Pak za nimi bývají i dost napínavé životní příběhy Jsou to pamětníci dějinných zvratů.  Mezi pacienty jsem měl pamětníky, kteří zažili různé útrapy. Hodně z nich jsou  sudetští  Němci, kteří pamatují odsun.  Je zajímavé poslouchat, jak to tehdy bylo. Ze dne na den sbalit pár kufrů, a odejít na shromaždiště.  Hlavně v Bavorsku, ale i v Sasku jsem pak potkával mnoho etnických Němců, kteří přišli hlavně z Kazachstánu. Jsou to potomci a někteří i pamětníci entické německé menšiny na území Sovětského svazu. Na začátku velké vlastenecké války se stali podezřeními, byli nahnáni do dobytčáků a deportováni do nehostinných pustin Kazachstánu, kde si museli vybudovat novou existenci.