Svět podle Serotonina

V Bavorsku jsem se potkal s mladým kolegou. Byl mladý, ale velmi akční internista - taky jezdil se záchrankou, taky se zajímal o intenzivní léčbu. Pracoval jsem s ním asi dva roky. Přišel krátce přede mnou. Taky měl trochu klikatou životní linii. Začínal - už ani nevím, kde, ale pak odjel na dvě mise jako lékař bez hranic. O té druhé uspořádal přednášku. Bylo to velmi zajímavé. Byl poslán na jakýsi ostrov na Filipínách. Měl v ambulanci sestru z řad domorodců, která mohla překládat do angličtiny, několik balíků antibiotik a několik balíků vitamínů, několik mastí, a z přístrového vybavení stařičký ekg a ultrazvuk - ale přístroj, který by asi u nás byl v muzeu. Pracovní doba asi deset hodin denně. Postupně se u něj vystřídali obyvatelé několika vesnic široko daleko. Hlavní zaměření bolesti - dával jim antibiotika, Brufen jako lék na absolutně vše. Asi nejvíc by se uplatnil kožní lékař - ošetřoval nejrůznější boláky a vředy, snad i malomocenství. Když došly masti, vystačil si se zubní past

Přiznám se, že nevím, jak je organizován hasičský sbor a vůbec zajistění proti katastrofám u nás v ČR. A taky jsem o tom donedávna netušil, jak je to v Německu. Nepotřeboval jsem to vědět. S hasiči se setkávám na službách. Občas je třeba otevřít zámek, třeba když se sousedi strachují, že paní/pán dlouho nevylezl (v horším případě když je už i cítit mrtvolný puch). Pamatuji si poprvé. Na dálnici se vyboural kamion, nakonec to nebylo tak zlé, ale zaklíněný řidič. Dostal smyk, hodiny a otočil se do protisměru, zaklíněný tím návěsem. Byl při vědomí, ale bledý, zjevně mu dobře nebylo. A když si představíte kabinu náklaďáku,  tak byl skoro dva metry vysoko. Pak přijela dvě hasičská auta. Vylezli mladí kluci a holky a pro mne byl trochu šok, když nás obestoupili a koukali na mne, co udělám a řeknu. Tedy, považoval jsem je za profíky, kteří budou snad radit mně, jak se vyprošťuje zaklíněný. Až můj řidič se pustil do organizace....přineste žebřík....z druhé strany přidejte plošinku...a pak to j

V této rubrice a podrubrikách chci psát o lidech, kterých si vážím a které obdivuji, ať už to jsou známí, anebo jsem je někdy potkal. Jaká vlastnost je nejlepší? Přirozená inteligence? Ne, tu si nikdo nezasloužil, ta je dána. Sečtělost? To znamená zájem, ale k čemu je, když se neužívá. Charisma? To taky není po zásluze, navíc je zneužitelné. Pamatuji si, že jsme tom vedli diskuzi, na jednom táboře Brontíků to bylo. Veselost, přátelskost, etc. Ale náš vůdce nás tehdy udivil. "Pracovitost." Od té doby mi to vrtá hlavou. Ale je to tak. Pracovitost, ochota převzít povinnosti a dělat něco pro druhé, to je znak obdivuhodných lidí. Nemusí být oblíbení, nemusí se o nich vědět, ale jsou solí země, hrdinové tohoto věku.

Psáno 21.1.2011 V pátek mám jít na pohotovost. Je to celkem příjemná změna, po třech týdnech na JIP (i když spíš je tahle JIP vlastně doléčovací jednotka se stroke unit). Ne, že bych po tom toužil, nebo až tak. Na akutním příjmu se v kariéře začíná, a pak vlastně celoživotně pokračuje. Nikoho to pořádně nebaví… a proto se tahle práce přesouvá na absolventy. Přitom je ale potřeba zkušenost. Čím delší tím lepší. Doktor na centrálním příjmu je přece jen první, koho přicházející nemocný potká. Podle něho si pak udělá obrázek o celé nemocnici. Pohotovosti jsou všude stejné. Obvykle přetížené, nestíhající frustrované, leckdy vyhořelé sestry, doktoři, kteří neví, co mají dělat dřív… Pokud se jedná o malou nemocnici, která nepředpokládá velký provoz, tak je obvykle doktor na příjmu pověřen dalšími pěti úkoly, které má současně stíhat. A nestíhá. Jsem outsider. Mí spolužáci jsou dneska úspěšní majitelé praxí, někteří jsou už primáři, docenti, anebo ředitelé nemocnic, a já zůstal jaksi zaseklej.

"Co lidi spojuje? Příběhy. Na světě není nic silnějšího, než dobrý příběh.Ten nic nezastaví. Ani nepřítel ho neporazí.(...)" Tyrion Lamnister (Hra o trůny). Myslím, že se sotva najde něco víc fascinujícího nad příběhy lidí. I ten nejobyčejnější človíček kolem nese nějaký příběh. Kvůli příběhům jsem vlastně založil nebo znovuzaložil tento blog. Tady a v podrubrikách o nich budu psát.

Poté, co jsem přežil na lékařské fakultě krušné začátky, které musí medik překonat - zejména "anča", tedy normální anatomie, předmět a zkouška, na kterém zkrachovala asi třetina našeho ročníku. Pak ještě několik už méně dojelo na fyziologii. To nebyla nejhorší bilance, na technikách je prý běžné, že dostuduje jen 10-20 procent těch, co začali. Jak se říká, odříkaného chleba největšín krajíc. Nejtěžší část anatomie je ta věnovaná nervovému systému, zejména centrálnímu nervovému systému, kterou jsem nebyl s to plně pojmout. Možná dodnes ne. Naučil jsem se učit a rozkoukal se. Nakonec bez problémů, zkoušky jsem měl všechny v pohodě, a každý rok jsem měl skoro tři měsíce prázdnin. A když jsme vstoupili do třetího ročníku, začali jsme přičichávat k pravé doktořině. Interní propedeutika se to jmenovalo, předmět, ve kterém jsme se učili vyšetřovat, třeba poslouchat srdce a prohmatávat břicho a vůbec vše to, co pak doktor dělá celý život. Od čvrtého ročníku už vyvstávala otázka, jak

Subarachnoidální krvácení je nejčastějším typem mozkové příhody v mladším věku. Nejčastější (ale ne jedinou) příčinou je prasknutí výdutě na některé mozkové tepně. Nejčastějším a nejkonstantnějším příznakem (a někdy jediným) je prudká bolest hlavy. Proto je nutno každou silnou bolest hlavy, která nebyla dříve známa, nebo změnila svůj obvyklý charakter a intenzitu, považovat za možné subarachnoidální krvácení, dokud toto nebude vyloučeno dalšími vyšetřeními (obvykle minimálně CT mozku a vyšetření mozkomíšního mozku včetně cytologické nebo spektrofotometrické detekce proběhlého krvácení. (Leitlinien/standard péče) Záměna subarachnoidálního krvácení s migrénou nebo blokádou krční páteře (už proto, že je často doprovázeno meningeálním drážděním) je typický omyl praktiků, lékařů pohotovosti a někdy i zkušených neurologů, často s fatálními následky. (komentář učebnice neurologie) Pokud si vzpomínám, ten den nebyl nějak zvláštní. Měl jsem sloužit přijmovou ambulanci, myslím, že bylo jaro (ne

napsáno 22.2.2011 Inspirováno Knihou Jozue, tam vše najdete.. Kdysi publikováno na jiném webu, a získalo i ocenění. Závěr jsem si dovolil vypůjčit z jiného příběhu české historie Zapadající slunce zbarvuje vybledlé stěny domů do růžova. Končil další horký den. Další den v obleženém městě. Šestý den války. Jako by se vynořili z vod Jordánu, jako by je vyplivlo samo Peklo, tak se objevili tihle pouštní válečníci. Hrůza je předcházela - prý jejich vůdce nebere nikoho do zajetí, každého vybije jako prokletého. Izraeliti. Ale hrdí obyvatelé Jericha se přece neleknou. Rozhodli se bránit svou zemi a své město. Město, které je přece jejich od počátku věků. A jeho nepřekonatelné hradby prý postavili sami bohové… Obležení. Muži jsou ve zbrani, střídají se v hlídkách na hradbách města. Ženy pracují ve vývařovnách pro vojáky, cupují plátno pro obvazy. Lidé mají strach. Co s námi bude? Ubráníme se? Král prohlásil, že se ubráníme. Naše hradby jsou nedobytné. Byli jsme připraveni na válku a zvládneme

Jednou z mých životních událostí byla konverze, dokonce dodnes vím kdy - 6.6.2010 někdy kolem 16 hodin odpoledne. Jako konvertista se k víře stále hlásím. Byl jsem aktivní na diskuzích a serverech, jakou jsou například Křestanské diskuze anebo signaly.cz. Potřeba se takto projevovat ale ze mě vyprchala. Každopádně jsem publikoval řadu povídek a úvah, a některé přiřadit sem, i když nejsou tematicky s hlavním proudem svázané. Jen nechci, aby upadly v zapomnění.

Učitelství asi patří k tromu, co dělám. Samozřejmě, učil jsem mnoho mladších kolegů tomu, co mě naučili jiní. Jak vyšetřovat, jak se klepou reflexy, jaké zkoušky na odhalení obrny nebo poruchy rovnováhy jsou nejcitlivější. Jak udělat závěr a formulovat jej a předat dalším. To je mimochodem věc, kterou už dneska málokdo umí, ale jeden z mých bývalých šéfů byl na to pes a já to od něho převzal a od svých žáků vyžadoval: "Hodnocení dávej až nakonec. V tom se nejčastěji mýlíme a druhého to může klamat. Řekni - souhrn anamnézy, co ses skutečně od pacienta dověděl, popiš nález, co jsi viděl a pak to shrň do syndromu, řekni, co už víme z laboratoře a vyšetření a co se zatím dělalo v léčbě a s jakým výsledkem. Teprve nyní můžeš říci, co si myslíš, jak zní diagnóza" V této souvislosti musím vzpomenout na svou třídní a češtinářku ze základní školy. Její mluvnická cvičení, ve kterých jsme na známky prezentovali zvířata, nebo později příběhy a zážitky, jsem vždy považoval za buzeraci. Vý

Celou tuto rubriku chci věnovat rozhodnutím a událostem, na která nemohu být hrdý. Plánuju to už dlouho, možná několik let. Proč se věnovat sebemrskačskému přiznávání něčeho, o čem je nejlépe držet pusu? Proč se raději na blogu nechlubit tím, jaký jsem excelentní vynikající lékař, pečlivý a pracovitý, jeden z nejlepších jaký chodí po světě nebo aspoň po nemocnici, přitom se širokým srdcem a vždy s otevřeným uchem k pacientům..... To vše jsem slyšel vícekrát a takto znějí moje posudky a vysvědčení. Nakonec mám v přepočtu tři atestace a dvě odbornosti, 25 let praxe, část ve vyšších vedoucích pozicích. Je to už přes pět let. Vedl jsem mladý kolektiv lékařů v jedné malé německé nemocnici. Tým tvořilo pět mladých lékařů, vesměs z Rumunska (ale celkem dobře připravených a hlavně dobře motivovaných; k rumunským kolegům mám od té doby respekt, jsou pracovití a ochotni se rychle učit). Učil jsem je základům abecedy, od základního vyšetření přes léčebné rozvahy až po využívání přístrojů. Učil js

Určitě to každý máme jinak. Pro někoho je práce lékaře vytouženým povoláním. V horším případě vytouženým povoláním pro vlastního potomka. Pokud vím, existují výzkumy o tom, jaká je skutečná motivace mediků pro volbu oboru. Prý velkou roli hraje strach ze smrti nebo ze ztráty vlastního zdraví. Určitě hraje roli touha po společenské prestiži a možná po moci (povolání lékaře, stejně jako učitele, policisty nebo soudce je spojeno s určitou mocí). S tím bývají spojené i příjmy - skutečně jsem měl spolužáky, kteří počítají s tím, že jako doktoři dobře vydělají. Byli i spolužáci, kteří šli studovat medicínu, protože měli jen zájem o vědu, například biochemii, a chtěli dělat výzkum. Možná byli i takoví, kteří jen altruisticky chtěli pomáhat nemocným. (Jen si na nikoho takového zrovna nemohu vzpomenout ) A jak to tedy bylo u mne? Někdy v první nebo snad druhé třídě základní školy jsem uvedl do dotazníku, že bych chtěl být pilotem letadla. Možná mě inspirovala parodie Připoutejte se prosím , kte

Jsem absolvent lékařské fakulty a od roku 1995 pracuji v oboru. Pracoval jsem ve dvou nemocnicích na Moravě a od roku 2004 žiji v Německu. Mám za sebou klikatou životní dráhu a můj profesionální životopis by vyšel asi na čtyři stránky (podle některých sběratel zkušeností, podle jiných prostě fluktuant). Již dříve jsem psával na jiných diskuzích o své práci a o tom, s čím se při ní setkávám. Některé lidi to zajímá. Jako "vedlejšák" se chci vrátit i k psaní příběhů, at již převyprávěných podle skutečných událostí, anebo inspirovanými dějinami či slavnými díly. Dřív jsem s tím měl občas úspěch. Ve své profesi, ale i mimo ni, jsem se setkával s nejrůznějšími příběhy lidí. Příběhy, které jsou fascinující. Příběhy, které by neměly být zapomenuty. A zejména těm příběhům lidí se chci věnovat na tomto blogu. Zvláštní poděkování bych chtěl věnovat neznámé uživatelce xchatu, jež používala nick holcicicka, jež mě k obnovení blogu inspirovala.