Jak jsem se mýlil (v medicíně)
Celou tuto rubriku chci věnovat rozhodnutím a událostem, na která nemohu být hrdý. Plánuju to už dlouho, možná několik let.
Proč se věnovat sebemrskačskému přiznávání něčeho, o čem je nejlépe držet pusu? Proč se raději na blogu nechlubit tím, jaký jsem excelentní vynikající lékař, pečlivý a pracovitý, jeden z nejlepších jaký chodí po světě nebo aspoň po nemocnici,
přitom se širokým srdcem a vždy s otevřeným uchem k pacientům.....
To vše jsem slyšel vícekrát a takto znějí moje posudky a vysvědčení. Nakonec mám v přepočtu tři atestace a dvě odbornosti, 25 let praxe, část ve vyšších vedoucích pozicích.
Je to už přes pět let. Vedl jsem mladý kolektiv lékařů v jedné malé německé nemocnici. Tým tvořilo pět mladých lékařů, vesměs z Rumunska (ale celkem dobře připravených a hlavně dobře motivovaných; k rumunským kolegům mám od té doby respekt, jsou pracovití a ochotni se rychle učit). Učil jsem je základům abecedy, od základního vyšetření přes léčebné rozvahy až po využívání přístrojů. Učil jsem je samozřejmostem, jako je předávání služeb, komunikace, a vůbec vztahy. Přitom jsem odpovídal za provoz oddělení po odborné i organizační stránce. Bylo to těžké období (o fungování německého zdravotnictví jsem ztratil veškeré iluze po mé první službě deset let předtím).
Myslím, že jsem je našlápnul k dobrým neurologům. Dodnes se ke mně hlásí s úctou.
Přitom jsem se k nim choval kamarádsky. Jsem zvyklý si s podřízenými tykat, patřím k těm, co věří na přirozenou autoritu. (Dva z nich mi tykat dodnes odmítají, já tykám jim. Prý jim hlava nedovolí tykat tak skvělému staršímu doktorovi. Nu jejich rozhodnutí.)
Samozřejmě se plácali v chybách, byli přetížení, nakonec ani já nestíhal. To vše za tichého přihlížení ředitelství, které o všem vědělo, ale ukázalo naprostou neschopnost řešit krizovou situaci. I když jsem se snažil udržet přehled, stávalo se - tu nezaregovali na kritické laboratorní ukazatele, tam přehlédli varovné příznaky nebo v horším případě katastrofické nálezy v počítačovém tomogramu.
A pak jsem to musel řešit. Tu stáli přede mnou se sklopenou hlavou a já jim poklepal na rameno se slovy: "To se stává. Napříště si ale na to dej pozor." Prý se to stává jen někomu, mi se takové věci nestávají. Já jsem pečlivý a v diagnostické rozvaze se prý nikdy nemýlím.
Ach kdyby věděli, kolikkrát jsem já na začátku kariéry slyšel to:"Nu to se stává." I brutální věci, jako cynický komentář jednoho mého staršího kolegy: "Neboj, ti lidi něco vydrží..."
Vždycky jsem uvažoval, že pro ně udělám seminář, kde jim předvedu kazuistiky svých pochybení, anebo pochybení, na kterých jsem se nějak podílel. Zůstal jsem jim to ale dlužen.
Takže o nich budu postupně psát zde. Možná to dlužím jim, možná svému svědomí.
Tyto stránky nejsou určeny pro odbornou zdravotnickou veřejnost, ale stane-li se, že sem zabloudí nějaký povolaný, a něco si veme, bude dobře.
Z pochopitených důvodů budu vše držet anonymně. A pokud by sem přece jen zavítal nějaký hnidopych z pacientských svazů, právník nebo snad novinář, tak nic dalšího nevyzradím.
Všechny kauzy zůstanou anonymní, některé se udály v cizině, a většina z nich je již promlčená
Komentáře
Okomentovat