Konfrontace

Osud si někdy podivně hraje. Někdy chce na něco upozornit.

Ostatně často říkávám svým pacientům, když se ptají:"Proč tahle nemoc postihla zrovna mne, proč se mi to stalo?" jako odpověď:"Inu, asi vás to má čemusi naučit.

Moje kolegyně je aktivní a praktikující křesťanka, evangelička. Trochu třeštidlo, mnohomluvná, když spustí, je k nezastavení. Ale na své rodině a manželství si vždycky zakládala.

Když jsem přišel na toto oddělení, ráda mě poučovala, jak správně vycházet v rodině. Sama mě ráda poučovala, že se věnuje manželovi a vztahu k němu, poté, co jejich dvě děti odrostly. A poté, co prodělala krizi ve vztahu.

Nevím proč, ale ani pro mně nebylo velké překvapení, když mi asi před čtyřmi měsíci oznámila, že se bude rozvádět. Její muž se zamiloval do nějakého mladšího modelu a opustil ji. Prý je psychicky změněný. Trpí na depresívní epizody, aniž by se nechal někde odborně léčit, od známého měl předepsaný sertralin. Nyní se ale přehoupnul do nějaké manické fáze. Jiné vysvětlení nemá.

Nepřekvapilo mne to. Už tenkrát, když popisovala štěstí ve svém manželském životě, měl jsem nepříjemný pocit, jako by chtěla přesvědčovat víc samu sebe než mne. Ale nepřál jsem jí nic špatného. Měla nyní starosti - majetek, velký dům, jak to utáhne sama. Útěchu hledala ve workoholismu, z čehož měl potěšení zajisté náš šéf.

Bylo to zase celkem klidné páteční dopoledne, už jsme se těšili na konec pracovní doby a začátek víkendu, když telefon.

"Můj muž leží na magnetické rezonanci. Má kmenový infarkt, tedy kmenovou mozkovou příhodu, já teď dělám kolonoskopie, můžeš se o něho postarat? Podle toho, co říká radiolog, prý není úplně čerstvý, ale ani ne starý, subakutní."

Různé scenáře mi létají hlavou.

Kmenová cévní mozková příhoda může probíhat divoce, v nejhorším případě fatálně, anebo je výsledkem locked in syndrom. Stav, kdy je nemocný plně při vědomí, ale nemůže se pohnout, při troše štěstí může komunikovat očima, jak to známe z románu Dumasova románu Hrabě Monte Christo Monsieur Noitier de Villefort.

Ale tak zlé to tak nebude. Jak jsem zjistil, muž mé kolegyně došel na MRT pěšky a plánovaně.

Protože jde o vyšetření provedené ambulantně, nemám přístup k obrázkům. Ochrana dat, tajemství... jako by na

obrázcích MRT bylo až tak moc choulostivého. Ale primářka z rentgenu mi zatelefonuje a prohlížíme stín na MRT. "Je to tady v v oblasti mostu a je to DWI-pozitivní." Tzn. pokud je to cévní mozková příhoda, není víc jak asi měsíc stará. "Ale nenasycuje se to kontrastní látkou."

Sleduji s trochou nedůvěry flek na snímku. Na kmenovou příhodu je to příliš velké, aby z toho neměl můj nemocný žádné potíže. Ale kdoví, zrovna před pár týdny jsem měl pacienta s podobným rozsahem nálezu, který měl jen lehounké oslabení jedné strany. A i to bylo tak nenápadné, že se muselo cíleně hledat.

S nedůvěrou sleduji flek, vypadá to jako nečistota. "Je to vůbec ischemie? Infarkt? Nemůže to být....třeba gliom?"

Radioložka odpoví: "Nevylučuji. Nebere to kontrastní látku, takže gliom nízkého stupně malignity je možný."

Pokud pacient nepopíše nějaký akutní začátek potíží, aspoň náhlou závrať, je podle mne gliom pravděpodobnější, než infarkt.

"A zánět?" Jediné ložisko. Možné, nepravděpodobné.

Mám trochu nedůvěru k závěrům této radioložky. Je určitě velmi zkušená v radioonkologii, možná v dětské radiologii, ale v neuroradiologii sběhlá není. Jak jsem se v minulosti už opakovaně přesvědčil.

O pár dalších chvil rozmlouvám se svým pacientem. "Ne, nemám vůbec žádné potíže. Ne, ani závrať, ani potíže s chůzí, ani slabost ruky či nohy. Ne, hlava nebolí. Ano, na MRT jsem došel po dlouhém čekání pro tinnitus, píská mi střídavě v uších. Ne, nic se nyní nezměnilo, mi tak píská už skoro tři roky." Vyšetřuji ho a snažím se najít i drobné známky poruchy koordinace. Nebo stranového rozdílu v reflexech, při kterémžto vyšetření s kladívkem se nemocní často smějí a mají nás za tak trochu blázny.

Ale - nenacházím. Zcela normální nález.

Jaksi to nesedí. Tak přece - gliom? Plánuju přijetí na své oddělení. Budeme vyšetřovat, rizikové faktory jako při mrtvici. Nekouří, ale má vysoký cholesterol, otec měl první mrtvici sám už v 55 letech. Provedeme lumbální punkci, včetně cytologického rozboru. Tak trochu se těším, že se konečně zase podívám na buničky z mozkomíšního moku pod mikroskopem, už jsem to douho nedělal.

Vyřizuji další pochůzky. Můj nemocný zatím příchází na oddělení v doprovodu své nové - řekněme-milenky. Dostává protekční jednolůžák. Jeho nová žena vypadá dobře. Mladší, a ne tak strhaná, jako tahle moje kolegyně.

Zazvoní telefon:"Můj muž je na oddělení? A ta jeho je tam ještě taky? Ne, tu nechci potkat!!"

Domlouváme se o chvíli později na schůzce. U kafe pak vyklopím vše, co vím. Nenechám si pro sebe ani podezření na gliom.

"Rozhodnout se to nedá. Ani léčit. Je to v přední části mozkového kmene. Píchat - jako biopsii - do toho asi nebude nikdo.

Vlastně se to dá jen sledovat. Gliomy takového typu se sledují. Očekávaná délka života 9-15 let."

Kolegyně uvažuje nahlas. "Určitě je to tumor. Proto se chová jak se chová. Psychosyndrom, povahové změny. Euforie.

Řekl jsi mu že může mít mozkový tumor a on na to: No co když mám umřít tak umřu. To přece není normální."

Upozorňuji ji, že kmenový tumor takové povahové změny obvykle nedělá, ale neposlouchá mě.

"Pořád to bolí. Pořád nejsem vyrovnaná s tím, že už ho nemám. A teď tohle..." a propukne v srdceryvný pláč.

Pokouším se jí utěšit. Utěšování uplakaných doktorek - nedělám to poprvé. Urážky od šéfa, potíže s dětmi, přetížení, dokonce jednou hysterická reakce na to, že dostala příkazem vzít vánoční službu.

Ale tohle je něco jiného, tohle jsem tu ještě neměl.

------------------------

Příběh má ale ještě dohru.

O pár hodin později mi telefonovala kolegyně: "Ukázala jsem ten obrázek neurochirurgům a i neurointervencionistům. A ti neurointervencionisti si myslí, že to je jen artefakt, že tam vlastně nic není. Pustíme ho domů. Já mu to vysvětlím."

Tak jsme milého ex-manžela mé kolegyně poslali domů. Objednala mu ambulantně po víkendu kontrolu MRT.

Jenže - při kontrole se onen flek v oblasti mozkového kmene objevil zase. Kdyby to byl artefakt, neměl by tam být. Takže zase u kafe a povídáme si.

-"Ty si myslíš, že je to gliom, viď že ano."

Opovídám: "Nevím. Možná je to reziduum po zánětu. Možná gliom a možná opravdu ischémie, tedy malinká mrtvička. Ať je to cokoliv, nemá s tím problém. A stará moudrost nám říká: Léčit se má nemocný, a ne nemoc. Nebudeme přece léčit flek na magnetické rezonanci.

Ať je to cokoliv, nedá se s tím teď nic dělat. Můžeme udělat lumbální punkci, ale věř, ze to bude k ničemu. Nanejvýš nějaké zavádějící nálezy. Já bych nedělal nic, nanejvýš nějakou kontrolu po čase. Nevěřím, že s tím bude mít v životě problém."

Podle posledních zpráv rozvodové řízení pokračuje. Kolegyně pak předala celý případ jiné klinice. S poznámkou: Je to exmanžel, nebudu se tím zabývat.

Kdoví, zda nepromarnili přiležitost se k sobě vrátit? Nemoci a jiná neštěstí někdy lidí spojí...