Svět podle Serotonina

    Někdy mi různí lidé říkají, jaký že adrenalin musí být při práci na záchrance. Jiní třeba trochu soucitně pokynou, jak musí být tahle práce náročná a stresující, náročná na psychiku.  Asi je to relativní, jako vše kolem. Můj první školitel si vždy pochvaloval práci na záchrance, že ne to příjemná obměna proti stereotypu. A další kolega - anesteziolog - k tomu dodával: "Vždy to byla pro mne jednoduchá práce. Musíš nemocného zajistit a přivézt do nemocnice. Pro mne to byl vždy jen relax." Pro mne to tedy relax až tak není, někdy dost stresující, naštěstí jen někdy. Ale rozhodně i pro mne rozšíření obzorů. Třeba i jinak - poznal jsem města a všeliká jeho zákoutí, kam se jeden nedostane. Do léčeben, poznám různé domovy duchodců, a mohu porovnat jejich kvalitu, ale i dětské domovy, utečenecké lágry, policejní stanice včetně cely předběžného zadržení, věznice... Avšak, jak se snažím opakovaně napsat, občas bývají věci veselé, že se i zasmějeme, pobavíme. Tak tomu bylo i na těch

Dyskonexe je přerušení spojení. Tady použita ve smyslu přerušení spojení s ventilačním přístrojem, tedy odpojení od ventilátoru.      „Každá terapie, a intenzívní léčba včetně řízeného dýchání k ní patří, musí sledovat nějaký cíl.  Cílem je zlepšení nebo udržení života a jeho kvality. Pokud nemá terapie takový cíl, je škodlivá, znamená poškození nemocného   a nemá být zahájena nebo se v ní nemá pokračovat.“ Tak   pravil   prof. Dr. Sch., funkcionář společnosti pro intenzivní medicínu a můj bývalý šéf.  Je to už strašně dávno. Za studentských let jsem  jezdíval na akce Hnutí Brontosaurus. Byly to nádherné časy. Brigádničili jsme v lese či na památkách, třeba v Adršpašských skalách, přestávky a odpoledne jsme věnovali různým hrám (včetně drsných psychoher, které bych dnes už určitě nedoporučoval) a úvahám o smyslu života...kterým jsme říkali retorická cvičení.  S trochou mladické naivity jsme řešili nejrůznější témata. Patřily k nim úvahy o eutanazii, o které jsem v té době ještě