Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

Veselejší příhody ze služeb rychlé záchranné služby

 


 

Někdy mi různí lidé říkají, jaký že adrenalin musí být při práci na záchrance. Jiní třeba trochu soucitně pokynou, jak musí být tahle práce náročná a stresující, náročná na psychiku. 

Asi je to relativní, jako vše kolem. Můj první školitel si vždy pochvaloval práci na záchrance, že ne to příjemná obměna proti stereotypu. A další kolega - anesteziolog - k tomu dodával: "Vždy to byla pro mne jednoduchá práce. Musíš nemocného zajistit a přivézt do nemocnice. Pro mne to byl vždy jen relax."
Pro mne to tedy relax až tak není, někdy dost stresující, naštěstí jen někdy. Ale rozhodně i pro mne rozšíření obzorů. Třeba i jinak - poznal jsem města a všeliká jeho zákoutí, kam se jeden nedostane. Do léčeben, poznám různé domovy duchodců, a mohu porovnat jejich kvalitu, ale i dětské domovy, utečenecké lágry, policejní stanice včetně cely předběžného zadržení, věznice...

Avšak, jak se snažím opakovaně napsat, občas bývají věci veselé, že se i zasmějeme, pobavíme. Tak tomu bylo i na těch posledních službách. 

 


 

Na té předposlední byly jen dva  výjezdy. A na obou jsem se celkem "pobavil". Posuďte sami: 

I. 

Byl už několik hodin klid, když alarm. Podezření na hypoglykémii. To je celkem jednoduchá a  vděčná práce. Nemocný v komatu, víc mrtvý než živý, napíchá se do něho několik injekcí s koncentrovanou glukózou a za chvíli je zase čiperný a mluví jako předtím, a příbuzní se pak na nás  dívají jako na guru. Jediný problém, který občas bývá, je zavedení žilního přístupu, ne vždy mívají tihle lidé ukázkové žíly. Takže jsem se na svého klienta skoro těšil

Přijeli jsme do jakého bytu, vypadal stáromládenecky nebo vdovsky. Přivolala nás sestřička z pečovatelské služby. Prý opravdu naměřila krevní cukr pod 3 mmol/l, což je dost málo. Ale naše nemocná nebere inzulín ani jiné léky na diabetes, takže z čeho vlastně? Prý už hodně dlouho nepije a málo jí, špatně polyká. Častý problém starých lidí. Ale nedostatek krevního cukru to vysvětluje jen stěží. Nakonec ho ani nepotvrzujeme, náš přístroj naměřil normální hodnoty. Zato na teploměru bylo dost přes 38,5°C. To v kombinaci s nedostatkem tekutin může vysvětlit takový stav. Zřejmě sám doma, stáří, a už to nezvládá. Pak staří i malá infekce, a nemusí to ani být zrovna COVID, stačí zánět močových cest, a je zle. Všechny rezervy se zhroutí. A příbuzní se pak ptají: "Proč je našemu tatínkovi či mamince tak zle, a je z něho úplný ležák, když to dosud tak dobře fungovalo..."

Jako ležák vypadá i naše pacientka, tedy v té chvíli jsem si myslel, že je to žena. A tak zatímco se domlouváme, do které nemocnice ji odešleme, vysloví přání, že chce na záchod. Proč ne? Ale má jakési potíže s rovnováhou, je jasné, že tam nedojde, aniž by se pocikala. Při pokusu se postavit, i když ji drží dva chlapi, se svalí zpátky do lůžka. 

Pečovatelka, která nás zavolala, se nabídne: "Zaběhnu pro kybl do koupelny." -"A co s ním budete dělat?" 

Podívala se na mně divně, ale vysvětla asi tónem učitelky prvňáčkovi: "No vyciká se do kyble." 

Napadla mne podivná představa, jak se žena vedle postele posadí na ten kbelík, no ale neříkal jsem ni. Jenže tato pečovatelka jen pomohla nemocné se pootočit na bok a za chvíli byl slyšet proud nějaké tekutiny. 

"Jak to děláte?" Podívala se na mne ještě divněji. -"No jak, přiložím kybel na pipi a zbytek vyřeší příroda..." 

 


 

"A to jde, že se nepočurá kolem? Copak to jde přiložit tak těsně? Nebo jako má katetr?"

No teď už se na mne divně koukali všichni. To jsem měl ještě na jazyku poznámku, že bych se rád podíval, jak se to dělá. Ale asi by mě považovali za úchyla, parafilika fetišistu z oboru piss. 

Až teprve při odjezdu jsem pochoil, že můj pacient byl muž. Chlap, jehož anatomická výbava umožňuje močení vleže na boku. Tak se to vysvětlilo. Ono v němčině se ta jména a ta gramatika mezi mužem a ženou tolik neliší. Akorát že si nevšimli, nebo ji nebylo divné, že svého nemocného jsem celou dobu oslovoval Frau, tedy paní..
A ta pečovatelka už byla pryč. Tak mne asi bude pomlouvat mezi kolegyněmi, jaký to divný uchylný doktor jezdí se záchrankou...
 
Související článek: Když se potřebuje vyčurat
 
II. 
 

Byla to jen zkrácená služba, a do jejího konce zbývalo už jen nějakých 70 minut, když druhý alarm. A na displeji nápis: "ˇVýjezd na žádost policie, exploze..."

A jejej, představoval jsem si nějakou továrnu nebo benzínku, nebo něco jako v Ramstein.

Pořád se to učí jako výstraha, jak zásah hasičů a záchranky nebyl zvládnutý a plný chyb, šestimetrové plameny a spoustu mrtvých a raněných. A v posledním kurze to nějak vynechali, jak se dělá triage při hromadné havárii. 


 

Nejedeme daleko, jen na druhý konec městečka. Zatím je tu jen první zásahové hasičské vozidlo, ale s námi přijíždějí dva policejní antony a za námi pak dva hasičské vozy, řadíme se před bytovkou. 

Při takovém zásahu je hlavní šéf velitel hasičů. Protože hasiči jsou profesionálové při zajištění bezpečnosti. My nesmíme nikam vstoupit, pokud to velitel hasičů nepovolí či nepřikáže. I policie je mu podřízená. Nakonec - hasiči jsou trénovaní, řada z nich má zdravotnické  vzdělání. Umí poskytnout první pomoc a nemocné vytáhnout z trosek, transportovat je na bezpečnější místo, kde je pak přeberou záchranáři. Takže čekáme před vchodem, zatímco hasiči v helmách, štítech a ohnivzdorných oblecích s hasičáky a kyslíkovými bombami procházejí chodbu a bouchají na dveře partají. Pak je postupně doprovázení a vyprovázejí ven. 

Ukazuje se, že to není tak žhavé. Nakonec se ukazuje, že jsou všichni sousedi živí a zdrávi, raněný není nikdo. Velitel zásahu a další dva provádějí šetření. Ukazuje se, že rána, považovaná za výbuch, pro který zavolali lidi pohotovost a výjezdovku, vyšla z prázdného bytu. 

Nucené otevřené dveří... a nakonec nalezena jen cihla. Cihla nebo velký kámen, vhozený nějakým darebákem do okna. Asi to byla šlupka, že to sousedi vyhodnotili jako výbuch, prý se zatřásla podlaha. 

Takže jsme nakonec sbalili.... po tomto braném cvičení. Ale - lepší než opravdový výbuch nebo adrenalinové prožitky. Ale trochu adrenalinu tam bylo. 

 


 


 

 

Nenápadně jsem si na mobil udělal pár momentek. Slíbil, že nebudou nikde na twitteru nebo facebooku. Ale na blog se ten slib nevztahoval tak je tady máte. 

 

 

 

 


(Tento poslední obrázek byl vytvořen za několik dní. Po dvou hodinách čekání na příjezd policie...o tom třeba zase jindy)




Komentáře

  1. V záchranke asi naozaj človek zažije kdečo. Niečo horšie, niečo lepšie. Niečo smutné, niečo veselšie. A ja to tak rada od Vás čítam. Inak s tým cikaním, ja by som hádam aj na špičky vstávala, aby som to videla, ako ide žena v ľahu cikať do vedra :-D Mi to pripomína ako som sa ja pýtala na WC po cisárskom a sestrička na mňa len pozrela s výrazom a ty čo vymýšľaš, kto ťa bude 100kilovú dvíhať a zaklincovala ma: veď máte katéter (to som netušila, netušila som, že a kedy mi ho zaviedli)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. On ten katetr asi tlačí... nevím, sám jsem ho asi neměl. Ale hlavně staří lidé s demencí mající zavedený katetr se často dožadují toalety a nejsou sto pochopit, že nikam nemusí, stačí se uvolnit.
      Vzácně se objevují takoví, co ulehčeně pochopí: "Mohu to tedy jen tak pustit."
      Někteří hlavně pánové si rádi katetr (i blokovaný a někdy i fixovaný přišitím) vytahují... ale to už je řezničina kterou se nehodí dál rozvádět...

      Smazat
  2. Taky si myslím, že to vůbec není těžký povolání.....spíše brnkačka...

    OdpovědětSmazat
  3. Prima odlehčený článek. :-) Fakt je, že ty předchozí, byť se čtou dobře a jsou zajímavé, tak někdy mě z nich až mrazí.
    Přeji víc takový pohodovějších výjezdů!

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Nejlépe hodnocené

Proč je tu vlastně tento blog

Konfrontace

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Omyl VII - Překlepy

Když doktor myslí, že je nemocný