Jak jsem se mýlil (v medicíně)
Celou tuto rubriku chci věnovat rozhodnutím a událostem, na která nemohu být hrdý. Plánoval jsem to už dlouho, možná několik let.
Proč
se věnovat sebemrskačskému přiznávání něčeho, o čem je nejlépe držet
pusu? Proč se raději na blogu nechlubit tím, jaký jsem excelentní
vynikající lékař, pečlivý a pracovitý, jeden z nejlepších jaký chodí po
světě nebo aspoň po nemocnici,
přitom se širokým srdcem a vždy s otevřeným uchem k pacientům.....
To
vše jsem slyšel vícekrát a takto znějí moje posudky a vysvědčení.
Nakonec mám v přepočtu tři atestace a dvě odbornosti, 25 let praxe, část
ve vyšších vedoucích pozicích.
Je
to už přes pět let. Vedl jsem mladý kolektiv lékařů v jedné malé
německé nemocnici. Tým tvořilo pět mladých lékařů, vesměs z Rumunska
(ale celkem dobře připravených a hlavně dobře motivovaných; k rumunským
kolegům mám od té doby respekt, jsou pracovití a ochotni se rychle
učit). Učil jsem je základům abecedy, od základního vyšetření přes
léčebné rozvahy až po využívání přístrojů. Učil jsem je samozřejmostem,
jako je předávání služeb, komunikace, a vůbec vztahy. Přitom jsem
odpovídal za provoz oddělení po odborné i organizační stránce. Bylo to
těžké období (o fungování německého zdravotnictví jsem ztratil veškeré
iluze po mé první službě deset let předtím).
Myslím, že jsem je našlápnul k dobrým neurologům. Dodnes se ke mně hlásí s úctou.
Přitom
jsem se k nim choval kamarádsky. Jsem zvyklý si s podřízenými tykat,
patřím k těm, co věří na přirozenou autoritu. (Dva z nich mi tykat
dodnes odmítají, já tykám jim. Prý jim hlava nedovolí tykat tak skvělému
staršímu doktorovi. Nu jejich rozhodnutí.)
Samozřejmě
se plácali v chybách, byli přetížení, nakonec ani já nestíhal. To vše
za tichého přihlížení ředitelství, které o všem vědělo, ale ukázalo
naprostou neschopnost řešit krizovou situaci. I když jsem se snažil
udržet přehled, stávalo se - tu nezaregovali na kritické laboratorní
ukazatele, tam přehlédli varovné příznaky nebo v horším případě
katastrofické nálezy v počítačovém tomogramu.
A
pak jsem to musel řešit. Tu stáli přede mnou se sklopenou hlavou a já
jim poklepal na rameno se slovy: "To se stává. Napříště si ale na to dej
pozor." Prý se to stává jen někomu, mi se takové věci nestávají. Já
jsem pečlivý a v diagnostické rozvaze se prý nikdy nemýlím.
Ach
kdyby věděli, kolikrát jsem já na začátku kariéry slyšel to:"Nu to se
stává." I brutální věci, jako cynický komentář jednoho mého staršího
kolegy: "Neboj, ti lidi něco vydrží..."
Vždycky
jsem uvažoval, že pro ně udělám seminář, kde jim předvedu kazuistiky
svých pochybení, anebo pochybení, na kterých jsem se nějak podílel.
Zůstal jsem jim to ale dlužen.
Takže o nich budu postupně psát zde. Možná to dlužím jim, možná svému svědomí.
Tyto
stránky nejsou určeny pro odbornou zdravotnickou veřejnost, ale
stane-li se, že sem zabloudí nějaký povolaný, a něco si veme, bude
dobře.
Z
pochopitených důvodů budu vše držet anonymně. A pokud by sem přece jen
zavítal nějaký hnidopych z pacientských svazů, právník nebo snad
novinář, tak nic dalšího nevyzradím.
Všechny kauzy zůstanou anonymní, některé se udály v cizině, a většina z nich je již promlčená
23.11.2019
Omyly a chyby
(kapitoly se otevřou rozkliknutím názvu)