Když doktor myslí, že je nemocný

Nemoci, včetně těch nejvážnějších se nevyhýbají ani doktorům. Ti mají jen určitou výhodu – nebo nevýhodu – jak se to vezme – že mají více informací a snadnější přístup k nim. Někdy mají i konexe nebo jiné menší výhody.

Ale přísloví říká: „Nemocnému nepomůže, když leží ve zlaté posteli.“

Skoro každý z doktorů někdy na sobě pozoroval příznaky nějaké nemoci. Nevyhnulo se to ani mně. Už jako medika mě pronásledovaly sny a můry, že jsem onemocněl – pamatuji živé sny, ve kterých jsem měl roztroušenou sklerózu a skončil na vozíku. Byly to odžitky, objevily se zrovna v době, když jsem skutečně onemocněl, jak jsem už psal dřív tady.

Později se objevil sem tam nějaký sen o nějaké ještě horší nemoci.

Ještě horší bylo, když jsem začal s přibývajícími lety i pozorovat objektivní příznaky stárnoucího organismu.

Ne, nechystám se odhalit celou svou anamnézu. Toto je příběh jednoho mého kolegy, budu mu říkat Matěj (jméno změněno).

Nastoupil na naše oddělení v jedné velké nemocnici hned po promoci. Jako každý eléf se musel protloukat začátky, naučit se onu abecedu, pochopit, jak to v nemocnici i v životě chodí. Šlo mu to ale celkem dobře, možná snadněji, než ze začátku mně. Pomáhala mu velmi přátelská a nekonfliktní povaha. Všichni jsme čekali, že z něho bude dobrý lékař, s citlivým a empatickým přístupem k lidem.

Matěj ale všechny překvapil, když se po roce práce, v nejlepším, rozhodl dát výpověď. Chce odejít k farmaceutické firmě, jako obchodní zástupce, tedy vlastně dealer.

Pamatuji na boom farmaceutických firem, v polovině devadesátých let. Celá řada mých kolegů se nechala zlákat a opustila klinickou praxi. Dostali zadarmo služební auta, mobilní telefony (tehdy ještě byly drahé), počítače… a platy v řádu násobku těch našich. Někteří to dělají dodnes, jiní se po letech s obtíženi pokoušeli vrátit do nemocnic a praxí.

Protože zatímco v klinické praxi úroveň včetně té životní dané platem zvolna, ale přece stoupala, farmaceutické firmy čekal brzo soumrak, spočívající v příslušných zákonech o konfliktu zájmů. Postupně se přestávalo uplácet, což byla hlavní náplň těchto odborných zástupců, a vlastně jich bylo stále méně a méně potřeba.

Právě náš Matěj se rozhodl odejít v době, kdy boom farmaceutických firem oslaboval a kdy se celá řada kolegů pokoušela vrátit.

Objevil se ale znovu jako dobrý holub. Tentokrát ale jako pacient.

Matěj byl vždycky sportovec. Jenže při hře ve volejbal si namohl levou ruku, a ta musela na nějakou dobu do sádry. Na tři týdny.

A po sundání cvičit a rehabilitovat. Však mu taky vychudly svaly. Atrofie z nečinnosti. Znáte to, jak je hubený úd, když se sundá sádra. Cvičením svalová hmota zase naroste, takže poctivě docházet na rehabilitaci.

A tady se jedna z rehábek předvedla: „Vy máte velmi ochablou ruku. Možná že to je ze sádry. A možná že vám začíná nějaké onemocnění. Možná by to mohla být ALS.“

Amyotrofická laterální skleróza. Nemoc, na kterou zemřel třeba politik Stanislav Gross. Nemoc, kvůli které astrofyziolog Steve Hawking skončil nehybný na vozíku (nakonec se ale ukázalo, že trpěl příbuznou nemocí – progresívní svalovou atrofií).

Amyotrofická laterální skleróza není častá, ale bývá. Je nevyléčitelná, i když jsou nějaké pokroky ve výzkumu, stejně vede nezastavitelně ke ztrátě svalů, vychudnutí, slabosti a ztrátě hybnosti, nakonec nejde ani polykat, ani mluvit, a ani zvednout ruce. A ani se nadechnout. Můžete pak přežít měsíce a léta, pokud se rozhodnete pro život s dýchacím přístrojem, pro který vám zavedou díru do krku.

Skoro každý neurolog na sobě někdy pozoroval příznaky ALS. A Matěj navíc začal sledovat škubání ve svalech říká se tomu fascikulace. Ty jsou typické právě pro tohle onemocnění. Ale na druhé straně, mohou se objevit i u jinak zdravých lidí. Z nedostatku iontů. Nebo možná právě z nervů.

A Matěj byl vynervován dost. Pozoroval na sobě, jak mu mizí další svaly. Nepozoroval to ale nikdo jiný. Nikdo z nás, kdo jsme ho znali, nevěřil, že by mohl skutečně mít tuhle odpornou nemoc. Kromě jeho samého.

Nechal se vyšetřit nejlepším elektrofyziologem, kterého jsme měli. Negativní, v jehlové EMG elektrodě žádné známky spontánní aktivity. Ale výsledek ho neuspokojil, vyhledal jiného, objednal se dokonce do Prahy do centra pro léčbu neuromuskulárních nemocí.

Jako Odysseus přecházel od lékaře k lékaři. A ti ho posílali k psychologům, někdy přímo na psychiatrii.

Tak jsem ho potkal – unaveného a vyčerpaného po dalším půl roce. „Hraješ tenis?“

„Jo, občas si zahraju.“

„Tak vidíš, vole. Kdybys měl opravdu ALS, tak určitě dnes tenis nehraješ. Nejspíš ani už nechodíš aspoň ne bez holí. Takže tohle je důkaz, že tohle prostě nemáš.“

Znali jsme se z práce z minula, na můj názor dal...

Vím pak ještě, že patřil k těm, kteří se chtěli vrátit do praxe, odešli z firmy. Ale do našeho oboru se už nevrátil. Nu, pro neurologii škoda, pro něho snad dobře. Prý se specializoval jako praktický lékař.

Ale pak jsem odešel jinam, nakonec do ciziny, a tak jsme se ztratili. Chtěl jsem si vygooglovat, kde nyní pracuje. Jen si za boha nemohu vzpomenout na jeho příjmení. Nu, už je to dávno, snad přes osmnáct let.