Zázrak I - Uzdravení z hepatitidy C

Jestli mám svědčit o zázračných uzdraveních, musím chtě-nechtě začít u sebe sama. I já jsem svědkem či objektem takového uzdravení.

Ta historie začala někdy v roce 2003, kdy jsem se stal v pátem ročníku na lékařské fakultě dobrovolným dárcem krve. Považoval jsem to za svou morální povinnost.

Tak jsem se třeba dověděl, že mám krevní skupinu B+. A myslel jsem, že jsem zdravý.

Bylo to někdy na podzim 2004, zrovna jsem složil, pokud si dobře pamatuji, první státní zkoušku - z gynekologie. Za výbornou - a mohl bych mít radost (ostatně se mohu pochlubit, později jsem všech pět státnic složil za jedna, včetně dobrovolné z dětského lékařství. A byl odměněn červeným diplomem. Ale to jen na okraj).

Oslav a euforie z úspěšně složené zkoušky jsem si moc neužil, protože mi přišel jakýsi lístek...dostavte se. Na 2. interní, kde byla gastroenterologie. I s termínem, který byl druhý den po státnicích. Nevěděl jsem, o co by mohlo jít, ale tušil jsem,

---

že to souvisí s odběrem krve. Něco v nepořádku.

Přijal mě docent, kterého si pamatuju, protože mě učil na seminářích. Milý a příjemný pán. Akorát měl pro mě nepříjemnou a zlou novinu. V mé krvi se při vyšetření našly protilátky svědčící pro infekci hepatitidou C.

Bylo třeba dalších vyšetření. Polymerázová řetězová reakce, možná jaterní biopsie. Pokud tedy by měla být zahájena léčba interferonem.

Prodělal jsem asi to zpracování nepříjemné informace podle Kübbler-Rossové.

Taky jsem hledal informace, studoval jsem vše, co se o této nemoci dalo sehnat. Musím říci, že moc toho nebylo, tehdy to byla celkem nová věc, moc se nevědělo. Ale bylo jasné, že tahle nemoc se přenáší krví, podobně jako HIV.

Nemoc kurev a feťáků, podobně jako HIV. Přenáší se krví, sexem...

Nechápal jsem, kde jsem se mohl nakazit.Leda někde ve škole, nemoc z povolání? Nebo u dětí na táboře, kde jsem dělal zdravotníka (a v

životě jsem nebyl tak nemocný, od dětí jsem se na svém prvním táboře nakazil vším, co se tam objevilo. Měl jsem horečky, průměr, zvracení, kašel, zánět hrtanu, zánět průdušek... Takže nakonec snad i hepatitidu. Ostatně jsem zaváděl čípky klukům do zadnic...).

Anebo jsem si vzpomněl, kdy jsem asistoval na gynekologii na operačním sále. Operatér byl poněkud divoký, mával skalpelem a pořezal přitom i mne. Snadný kontakt s krví... No já vůl ani jsem si neštěžoval, ani to nehlásil jako infikované zranění. Dnes bych byl chytřejší.

Výsledky nebyly dobré, vysoké jaterní transferázy, vysoký viruslast. Dostával jsem hepatoprotektiva, Essentiale. Ale měl jsem jít do nemocnice na jaterní biopsii, příprava k léčbě interferonem. Tu jsem ale nakonec odmítl.

Ale snažil jsem se i bojovat. Doma jsem zavedl z epidemiologických důvodů oddělené příbory. Trval jsem na tom, že budu používat svoje nádobí k jídlu.

Svůj případ jsem konzultoval s odborníky s hygieny. Zda vůbec mohu pracovat jako lékař, a nebudu jako potenciální nosič viru nebezpečný... prý ne, ale bylo mi doporučeno pracovat v neinvazivním oboru. A tak se stalo, že jsem změnil své rozhodnutí o tom, čemu se budu po škole věnovat. A tak jsem se dostal k neurologii. O tom jsem už jednou psal tady.

Neměl jsem žádné potíže, šlo o náhodný nález. Ale stejně jsem cítil, jak mi ta játra tvrdnou, když jsem usínal. V té tobě jsem si psal s jednou mladou ženou, kterou jsem poznal na táborech Stromu života, když jsme stavěli Čiernohorskou železničku. (Je to dávno, tehdy jsme na táborech - slovenské analogii bronťáren pracovali nadšeně a zdarma na obnově trati. O této mé minulosti asi napíšu v jiném článku). Každopádně šlo o takovou guru, byla velmi bohabojně a katolicky zaměřená a mysteriozní.

Tehdy ještě nebyl internet, respektive jsem o něm nevěděl, maily jsem poznal až někdy tři roky později. Takže jsme si dopisovali klasickou poštou. Byla to tehdy moje důvěrnice, suchá vrba, tak jsem ji i psal o své nemoci. O svém strachu ze zhoršování, které by mohlo vést ke smrti.

Jednoho dne mi přišla odpověď: "Ten virus už v sobě nemáš. Byla jsem u své známé léčitelky. Ta ho dokázala modlitbou vyhnat... Neboj se a věř v Pána."

Bylo to zvláštní. Tehdy jsem měl ještě před konverzí a před podobnými prohlášeními jsem byl skeptický. Ostatně do značné míry zůstávám skeptický stále.

Nicméně stalo se, že na další kontrole s odběry jsem již měl PCR negativní. Na kontroly jsem chodil asi dalších pět let. Nicméně pořád negativní PCR a pořád lepší a lepší nálezy. Tak se půlroční kontroly a cesty do fakultní nemocnice pomalu stávaly jakousi společenskou záležitostí.

Nakonec se pan docent stal profesorem a šéfem kliniky a ambulantní agendu předal mladším asistentům. To jsem přestal chodit úplně.

Jako zdravotnický pracovník chodím dodnes na pravidelné kontroly. Hepatitida B - kontrola hladin protilátek po očkování, hepatitida C, HIV... vše negativní. Vlastně bych mohl být znovu dárce krve.... ale když vyplním v kolonce - historie s hepatitidou, automaticky mě vyřadí. Nu a lhát přece nebudu.

Jak je to možné? Když tohle vyprávím kolegům z oboru, nevěří mi. Říkají, že to musel být od začátku omyl. Diagnostika byla před dvaceti lety v plenkách a bylo hodně falešně pozitivních nálezů. Možná. Ale vím svoje.

Vždyť jsem měl jít na biopsii jaterní, a dostávat dryjáky jako interferony, taky omylem?

Ostatně na základě této události jsem byl zproštěn vojenské služby. O tom asi ještě někdy napíšu...

Podle literatury je spontánní vyhojení hepatitidy C možné, i když vzácné.

Protilátky by měly zůstat doživotně pozitivní, ale v literatuře jsem četl, že i ty se mohou vytratit, i když je to extremní vzácnost.

Takže to, co se mi přihodilo, je ryze medicinsky vysvětlitelné.

Avšak, ta časová souvislost s tou návštěvou a konzultací s léčitelkou? Náhoda?

Kdo chce, ať si odpoví sám.

Dodatek: Dnes už hepatitida C není takový postrach, jako byla před dvaceti lety. Moderní imunologickou léčbou s chemoterapií a monoklonálními protilátkami se podle literatury dá již spolehlivě zahnat. Je to ale dodnes zákeřná nemoc, protože nemocní dlouho nemají potíže a někdy se projeví, až když už jsou játra hodně poničená.