Komunismus po Bavorsku

Když dojde u kafe nebo u piva k diskuzi o sociálním systému a o obecné spravedlnosti, rád dávám k dobru tento potřeh z nemocnice v Bavorsku, kde jsem dlouho pracoval.

Jak pracuje taková (ne)spravedlnost, chci ukázat na autentickém příkladu následujících dvou mužů. Je to přesný popis skutečných příběhů, nic jsem nepřidal ani si nevymyslel.

Posuďte sami, jak vypadá spravedlnost sociálního systému. Bohužel si, jako obvykle, nedovedu odpustit opět dlouhý úvod a vysvětlování, jsem už takový. Tak klidně tu zelenou omáčku přeskočte, pokud chcete.

Je pro mne zvláštní, že po reformě českého pravopisu se teď správněji píše -komunizmus-, tedy se -z-. Celé mládí jsem se to učil psát se -s- a asi u toho zůstanu.

---

Dcerka se mne občas ptá, co je to ten komunismus a kdo jsou komunisté. Podle slovníku cizích slov je komunismus (mimo jiné) "společenské vlastnictví výrobních prostředků a odměňování podle potřeb" (zdroj).

My dříve narození jsme vyrůstali v socialistickém státě do roku 1989, a ve škole jsme se přece učili, že socialismus je předstupeň komunismu (ještě nedokonalý, ještě třídní, ještě jsou peníze a majetkové rozdíly atd.).

Víme z historie, že všechny pokusy o vybudování takového systému ztroskotaly, v horším případě byly utopeny v krvi. Sám si myslím, že takový systém, kdy by lidé nebyli motivování nebo řekněme nuceni pracovat, by skončil na vydírání menší části jedinců, kteří by byli ochotni se nechat sdírat z kůže. Je to na základě vlastního pozorování: V každém pracovním kolektivu, kde bylo víc než pět lidí, se našel aspoň jeden, který se "vozil" či jinak zneužíval ostatní. Dokonce něco podobného pozorují etologové i u takových tvorů, která máme za symboly pracovitosti a nezištnosti, a kteří snad nemyslí a jsou hnáni jen instinkty, jako jsou včely nebo mravenci. I v jejich společenstvích jsou prý jedinci pracovitější a línější. Ti pracovitější se pak rychleji opotřebují a žijí kratší dobu.

V této malé nemocnici to bylo

V jedné malé bavorské nemocnici, asi na konci roku 2008, leží dva pacienti. Ten starší má před sedmdesátkou, mladší necelých třicet let.

Starší byl poprvé v životě v nemocnici. Při akutní mrtvici ochrnul na levou polovinu těla. Naštěstí se už přece jen vylízal, hybnost se mu částečně obnovila, dokázal už i s rehabilitační pracovnicí zvládnout několik kroků po pokoji i na chodbě.

Mladší z nich byl feťák závislý na heroinu. Přišel k odvykací léčbě, ale my myslíme, že spíš proto, že ho jeho máma vyhodila z bytu, protože s ním už nemohla vydržet. Takže náš mládenec neměl kam jít.

Jeden z vedoucích lékařů měl i atestaci z psychiatrie - tedy z oboru Nervenarzt podle starého systému a byl tedy uznám jako psychiatr. A získal oprávnění provádět i odvykací léčbu, protože nejbližší zařízení, ve kterém se taková léčba běžně dělala, bylo vzdáleno asi 80 kilometrů. V Bavorsku pod Alpami prostě byly jiné vzdálenostní poměry, než u nás.

Starší pán byl zedník. Od mládí tvrdě pracoval a stavěl lidem domy. Nebyl profesor nebo doktor, nebyl podnikatel a kapitalista, ale živil se poctivě. A dovedu si představit, že po nikom ani po společnosti nikdy nic nechtěl. Živil se poctivou prací a živil i svou rodinu. Myslím, že nikdy nebyl vážněji nemocný, a ani k lékaři moc nechodil. Až nyní....

Měl zákonné nemocenské pojištění. Nicméně příspěvek 10 euro denně na jídlo ho neminul. V německých poměrech to není tak zlé, ale pro důchodce to trošku nějaký peníz je, když ta hospitalizace trvá už přes deset dní.

Navíc si asi nevybral nejlepší zdravotní kasu, z těch asi třiceti, které soutěží o veřejné pojištěnce. Což o to, reklamy a slibů mají všechny plno, ale když dojde na proplácení výkonů, tak bývají výpadky paměti. Vím, jaká je morálka jednotlivých pojišťoven, a mohl bych nějaké doporučit či nedoporučit. I když se to povětšinou pacientů netýká, to spíš nemocnice aby páčily úhradu heverem.

A tak i tomuto našemu nemocnému jsem předepsal rehabilitaci, vypsali žádost o rehabilitační ústav. Dvakrát pak přišlo zamítnutí. Až napotřetí pojištění přiklepli. A možná, aby se úředníci aspoň trochu pomstili, tak mu odmítli proplatit transport z nemocnice do ústavu. Do těch lázní ho museli příbuzní odvézt sami.

Na tom stejném pokoji ležel ten druhý klučina. Od mládí na drogách. Nikdy se ničím nevyučil. Vlastně ani nikdy nepracoval, snad jen trochu v těch časech, kdy seděl v base. Jinak vlastně nikdy nepracoval. Nepostavil jediný dům, nezasadil strom, nevydělal pro společnost jedinou korunu. Nechával se živit od mámy a z dávek. Nyní s ním máma vydržet nemohla a vyhodila ho. Tak se dostal nepřímo do nemocnice.

Sociální případ. Takže osvobozený od příplatků, těch deset euro na den - a to ležel u nás přes tři týdny - po něm přece chudákovi nikdo nemůže chtít. No, sice by asi deset euro neměl, ale na cigarety si vždycky vypůjčil, takže jsme ho viděli stále vykuřovat v parčíku za nemocniční budovou.

A to chci věřit, že kouření bylo jediné porušování režimu, měl totiž nařízený jako feťák klid a zákaz vycházek.

Dlouho jsme ho nemohli propustit. Musí totiž mít kde bydlet, tak mu sociálka nejdřív musí vyřídit a najít sociální bydlení. Samozřejmě, Harz IV, takže nájem zaplatí radnice. A jako bonus dávky, tehdy to bylo nějakých 200 euro. Možná, že jednou společnosti něco z toho vrátí. Možná, že bude jednou opravdu pracovat. Kdo tomu věří ať tam běží, že....

A samozřejmě, na to museli lidé, jako můj starší pacient, pracovat a celý život platit.

Takto si představuju komunismus. Pravil jsem svému tehdejšímu šéfovi: "Od zítřka nechodím do práce. Nechám se vyhodit za porušení pracovní kázně a začnu chlastat. Protože každý alkoholik dostane automaticky pečovatelskou potřebnost, pomoc, protože se nebude moci sám o sebe starat. A budu jen koukat na televizi, pít pivo, a pobírat Harz IV. Sice bych nesměl mít žádný majetek, ale i ten se dá přepsat na manželku a dceru a formálně se rozvést..

Prostě každý podle svých možností - a já od své přirozené povahy umím být lenivý dost- každému podle jeho potřeb.