Prokletá země

Tuhle starší povídku inspirovanou Písmem považovala jedna známá za úchvatnou.. ale možná byla jediná, kdo ji přečetl do konce. A jeden nábožný kritik, který ji strhal. Tak posuďte sami.

Prokletá země

Slunce vyskočilo nad několik ubohých políček na kraji pralesa a zalilo je přívětivým teplem. Lidé vzali své nástroje a nastoupili k dalšímu dni dřiny. Vedl je muž, s mohutnou chlapskou postavou. Souměrné rysy tváře, hluboký pohled v očích, silná postava, prostě - krásný člověk. Jen z jeho tváře se už vytrácel onen jinošský půvab mládí.

Byl to Adam. První muž na zemi.

Nyní vykročil se svými několika dětmi do dalšího dne lopotné dřiny na zemi.

---

Zkuste si to, okopat pole tak, aby vydalo trochu zrna. Bez hnojení, bez rádla, jen s tím, co najdete v pralese. Adam se naučil osekat kámen a zasadit jej do kusu klacku, aby měl aspoň něco, co vzdáleně připomíná naši motyku.

Nakonec, jednou jeho dávní potomci označí tento čas jako "dobu kamennou." Pyšní na své znalosti a na své civilizační výdobytky. Takové věci, jako hák na převracení půdy, anebo dokonce pluh se zapřaženým dobytkem, budou "vynalezeny" až mnohem později.

Takové samozřejmé věci, jako kovová motyka, přišly až později (snad za jejich prapravnuka Tubal-Kaina?).

Dnes sedíme za počítači, v kapse máte mobilní telefon a na oběd jdete do kantýny, těžko si představíme, jak těžké je dobýt ze země nějaká zrna, abysme nezemřeli hlady. A tihle lidé hladověli často.

Dodnes se, tak jako oni, strachujeme, že nebudeme mít co jíst. Dnes už nemusíme kutat zrno z hlíny, ale strach o obživu známe - a země zůstala prokletá jako tenkrát.

Vše, co měli, si museli vyrobit vlastníma rukama. Byli první a osamělí v téhle drsné přírodě.

Kromě nich tu nebyl nikdo, s kým by si mohli povídat, s kým by si mohli vyměnit věci.

Byli sami. A země byla kvůli nim prokleta. Prokleto bylo vše, na co hleděli. Krásné lesy a stromy, krásné západy slunce s krvavými červánky, pestří ptáci v korunách. Krásný, ale prokletý je ten jejich svět, jejich domov.

Jednou budou jejich potomci spřádat představy, že právě teď a tady, na jejich místě, kde stojí - a snad je to kdesi v dnešní Africe - zmutoval tenkrát nějaký kmen stepních opic a potom tento mimořádně mutovaný klon zaplavil zemi, pyšně se nazývaje Homo sapiens sapiens.

Eva zkoušela vymodelovat misky z hlíny, celkem se jí to povedlo.

Dokonce si osvojili i oheň, zapálený kdesi bleskem, takže se jim podařilo vypálit kus pralesa a získat první políčko. První políčka v tomto panenském světě, kterého se tvůrčí ruka ještě nedotkla. U ohně se mohli ohřát. A Eva se naučila pomocí misek slušně vařit.

Ze začátku se živili jen tím, co někde našli, ale záhy přišli na to, že pole se dá obdělat, semeny osít, a země se pak odmění tím, že aspoň neumřou hlady. Adam k tomu zkoušel lovit, zabíjet zvířata, aby si jejich maso upekl nad ohněm. Eva si brzy osvojila kuchařské umění.

Mlčky sedávali u ohniště v chatrči ze dřeva, kostí a plátna a hleděli do plamenů. Vzpomínali, jaké to bylo dříve, předtím. Ve vzduchu se vznášely výčitky. Kdo to vlastně zavinil?

Tam, odkud přišli, země rodila i bez práce. Neznali hlad, neznali smutek. Mohli hledět na tvář Stvořitele, nebáli se ho, cítili se u něj jako v bezpečí. Jako dítě v náručí kojící mámy se kolébali v Jeho světle. A byli šťastní, mysleli si, že to tak bude pořád, věčně, k tomu přece byli stvořeni. Nebeští zástupové se jim klaněli, neboť oni byli podle Jeho obrazu, stáli tedy nade všemi.

Ta bída, ta bída.

Únava a vrásky se jim zaryly do tváří, ve vlasech se objevily šedivé prameny. Šediny, které upozornily, že je čeká na konci smrt a zmar, jako konečný výsledek jejich bídy.

Ale přece byly i hezké chvilky. Západy slunce nad touto prokletou zemí s krvavými červánky, a když se rozsvítily hvězdy, cítili Jeho přítomnost. Tihle lidé měli k Bohu pořád daleko blíže, než my dnes.

Zahleděni do stříbra noční oblohy vnímali i Jeho smutek, cítili to prokletí svoje i celého světa. On to tak přece nechtěl, nemohl chtít. A On to věděl, všichni to věděli, věděl to i ten prokletý Had, jaká je pravda.

A zůstalo jim milování, dotyky a noční polibky, v jejichž chuti byl stále cítit odraz tehdejšího štěstí.

Dnes vrčí eroplány, šustí auta, bzučí tranzistory a blikají televizní obrazovky a neóny reklamních bildboardů přehlušují onu hudbu Zástupů. My jsme hluší, ale oni ještě tak nebyli.

Nebyli sami pořád. Eva otěhotněla a pak se mohli radovat z narozených dětí. A co je větší potěšení než tyhle květy člověčí?

Jenže nemohli dopřát svým ratolestem bezstarostné dětství. Aby se uživili, museli chlapci a děvčata záhy uchopit kamenné primitivní nářadí a taky obdělávat zemi. Z nejstarších kluků, Kaina a jeho o trochu mladšího bratra Ábela, se v jejich dvanácti letech stali vášniví lovci. Pravda, víme, že se později Kain usadil a stal se jako jeho táta zemědělcem, a Ábel přišel na to, že lepší, než se honit za skotem s lukem a šípem, je lepší ho zavřít do ohrady a třeba získat navíc i mléko, ale zatím s kamennými pazourky a v ohni opálenými šípy nadšeně pronásledují koroptve, zajíce, dokonce si troufnou i na srnce.

Je před polednem, Adam pracuje s ostatními dětmi na poli, a oba bratří, Kain a Ábel, právě spolu kráčejí po úspěšném lovu. Kain táhne zajíce zavěšeného na kusu řemene a Ábel drží dvě koroptve. Jsou v rozverné náladě, maminka určitě nachystá pečínku, a všichni se večer ve své chatrči najedí. Tátovi třeba na chvíli zmizí ten bolestný stín z očí.

Oba chlapci jsou jako dvojčata, i když je mezi nimi jakýsi věkový rozdíl. A jsou pořád spolu - a jako dva kluci pořád v sobě. Nyní se zase začali škorpit.

"Můj zajíc je macek, a trefil jsem ho jen jedním kamenem, přímo do hlavy. Vidíš, jakou mám sílu," vytahuje se Kain. A dodává: "Stejně jsem starší, jsem první, kdo se mámě narodil!" Ábel chvíli zaváhá, ale rozhodne se, že nezůstane nic dlužen: "No a co? Starší nemusí být lepší! Prý je lepší ten, koho má Jahve raději! A Jahve nemá rád vejtahy, co si myslí, že jsou ti nejlepší." Zarazil se, a aby dodal svým slovům nějakou váhu, dodal: "Říkal to tatínek!"

Kain neví, co má říci, snad je i trochu zahanbený. Ale Ábel rychle zapomněl na hádku a najednou se zeptal, sleduje zamyšleně zabitého, houpajícího se Kainova ušáka: "Hele, my budeme jednou tak mrtví? Jako tahle zvířata?"

Je pravda, že zatím viděli umírat jen zvířata, která sami zabili. Nevěděli, že jedna jejich sestřička už taky zemřela, hned po narození - jejich rodiče je chtěli takového zážitku ušetřit. Zatím. Pohřbili ji do země a tak se poprvé setkali Adam s Evou se smrtí u bytostí jim nejdražších. Ona strašlivá slova křičí Adamovi do uší: "V den, kdy z něj pojíš, propadneš smrti." A oni jí propadli. Zatím ještě žijí... jak dlouho ještě? Smrt krouží kolem nich a vybírá si.

Kain mlčí, marně hledá slova. A Ábel pokračuje: "Asi jednou budeme mrtvi. Jako ten tvůj zajíc nebo jako tahle koroptev. Třeba jednou budu takhle ležet a nedýchat." Kain přemýšlí a pak jen mávne rukou: "No, my třeba neumřem. Proč bychom měli umírat?" Ábel se ale nedává. "Třeba budeme stárnout. Tak jako táta a máma. Prý budeme všichni stárnout. Ale taky se prý nedá stárnout pořád. Nějak to musí skončit.

Anebo nás někdo zabije. Třeba nějaké zvíře. Medvěd a tygr jsou silnější než my. Nebo můžeme onemocnět, jako Háda, taky málem přestala dýchat." Háda byla jejich další sestra. Nedávno onemocněla na záškrt, několik dní se potácela v komatu na hranici mezi životem a smrtí, ale nakonec se začala uzdravovat. V těch nocích viděli maminku plakat a prosit, říkala jim, že to je modlení. Prosila Jahve, aby ušetřil jejich sestřičku, a nechal ji naživu.

Kain řekl: "No, musíme si dávat pozor. A naše nepřátelé zabijeme sami. Jsme přece lepší." Tu jen Ábel namítne: "Třeba se jednou zabijeme sami navzájem. Třeba jednou budeme bojovat proti sobě..." "Nehádejte se, uličníci!" slyší Evin hlas. Ani si nevšimli, že už došli k chatrči, kterou postavil jejich táta pro rodinu.

A musí se hned jít pochlubit. Kain běží napřed, je přece jen o něco rychlejší, a ukazuje na ušáka: "Mami, mami, podívej, jakého jsem ulovil dneska zajíce. Jak je velký! A brácha chytil jen jakési koroptvičky." Maminka se usmála a řekla: "To je dobře, to je dobře. Ale věz, že nemáme být pyšní. Pýcha nás zahubí. A Jahve nemá pýchu rád. Tvůj bratr chytil něco menšího, ale snažil se taky a i ty koroptve budou dobré, až se upečou. A teď pojďte, mám tu pro vás placky s brusinkami."

Chlapci se vrhli na obilné placky. Dneska byste je nanejvýš vyhodili do koše, ale tenkrát u prvních lidí to byla jedinečná pochoutka. I v prokleté zemi bývaly hezké chvilky, když se lidé sešli u jídla.

Po krátkém odpočinku šli Kain s Ábelem pomoci ostatním při obdělávání políčka, a Eva připravovala jídlo. Háda jí pomáhala, byla po prodělané nemoci ještě oslabená, aby pracovala na poli.

Zemi bylo třeba zbavit plevele, kamenů a připravit na osev. Pracovali jen rukama a kamennými nástroji, takže i pod mozoly naskákaly puchýře.

Když se vraceli za šera do chatrče, a první hvězdy zasvítily nad zemí, vyšel Kain s chumlem svých několika mladších sourozenců trochu napřed. Jeho pýcha nad velkým zajícem mu nedala, aby se nepochlubil.

Je fakt, že zajíce složil dobře mířeným hodem kamenem, ale v jeho vyprávění brzy dosahoval zajíc rozměrů nosorožce a rychlosti geparda. Adam ho poněkud vzadu pozoroval zamhouřenýma očima, a zašeptal si: "Mne taky pýcha dovedla nakonec k prokletí."

"Jakému prokletí?" zeptal se Ábel, který to zaslechl, když kráčel vedle otce. Ostatní byli dost napřed, ale Ábelovi vrtaly hlavou otázky, tak se přidal k tátovi. A Adam, který se snažil na každou otázku odpovědět, začal pomalu hovořit, jako by dlouho hledal slova. "Jsme všichni prokletí. Musíme celý den dřít, abychom dostali trochu mouky na placky. A stejně míváme hlad. Pořád se bojíme, že nás napadne divoká zvěř. Nebo že třeba onemocníme a nebudeme moci pracovat. Je nám někdy zima a pak zase horko. A stárneme, cítím, jak mi síly ubývají, i když asi ještě budu žít dlouho. Ale jednou přijde čas, kdy už nebudu žít. A budete si muset poradit beze mne. To je prokletí. Od začátku to tak nebylo."

Ábel zamyšleně mlčí, ale pak se zeptá: "Maminka nám jednou vyprávěla, že jste byli v ráji. A že tam jednou zase budem." Když Adam nic neříkal, tak začal naléhat: "Byli jste s mámou v ráji? A kde to vlastně je a proč se tam nevrátíme?"

Adam ho pohladí po hlavě a svým pomalým tempem začne odříkávat, jako by nad odpovědí dlouho přemýšlel: "My jsme byli v ráji. A mohli jsme tam být pořád a vy s námi. Ale pak se to jaksi zkazilo." "Byl tam s vámi i Jahve?" nedá si pokoj Ábel. "Ano," odpovídá Adam, byli jsme spolu s ním. On je jako světlo, jako něco krásného, co tě stále provází. Nic nám s ním nechybělo, byli jsme šťastní. Mohli jsme k němu a byli jsem s ním a v něm a byla to nádhera."

"A jak to tam vypadá?"

"To se prostě nedá popsat. Víš, jak jste dneska jedli ty placky s brusinkama? Smáli jste se, viděl jsem, že vám chutná, že jste šťastní. Jenže - byli jste spokojení jen chvilku. Tam, a s Jahvem s námi, jsme byli šťastní pořád. Jako by to bylo bez konce, ale přitom nic neplynulo."

"A proč tam vlastně už nejsme?" ptá se Ábel, a jakési zklamání mu rozechvívá hlas. "My tam nemůžeme. Vše se zkazilo. Kdo chce být s Bohem, nemůže nic dělat proti němu, nemůže udělat něco, co se mu nelíbí. Kdo tohle udělá, ten padne a už k němu nemůže. A nás vytvořil tak, abychom stáli nad světem. Proto svět padl spolu s námi. Vše nám stálo pod nohama, dnes celý svět stojí proti nám."

Ábel tomu ale rozumí stále méně: "No a co? Říkal jsi, že může všechno, tak proč to dovolil?" A Adam po chvíli praví: "Víš, já sám tomu všemu nerozumím, ale tak to bylo. Když jsi srazil svou sestru Hádu k zemi, a ona plakala, tak ses taky schoval a nechtěl jsi nám na oči. Prostě ti byla hanba. No, Jahve nám řekl, že něco nesmíme dělat. On řekl, že nesmíme, ale nesvázal nám ruce ani kolem toho nešťastného místa nevytvořil propast - to vše mohl udělat a neudělal. Jen nám řekl - když neposlechneme, propadnem smrti. A my jsme neposlechli. Když ty neposlechneš, spraví to pár prutem přes zadek, ale my mámou jsme najednou cítili, že k němu už nemůžeme. A schovali jsme se jako ty ses schoval před náma. A tak jsme museli z ráje pryč, sem, protože jsme přestali do ráje patřit. Byli jsme najednou zkažení, špinaví. A tak je to dodnes."

"Ale maminka říkala, že prý to nevěděla. Prý jí to řekl Had." "Ale věděla, mně to sám Bůh, a ten je víc, než Had. A já ji to říkal taky. Jenže - měla svou hlavu. A pak jsem jedl taky. Taky jsem se vymlouval, že mně to dala ona. Ale to je jedno, kdo ti co řekne. Když nebudeš poslouchat Boha, tak k němu nebudeš moci."

"A tati, ty si myslíš, že můžeme jednou zpátky k němu a do ráje?" A Adam odpověděl: "Já nevím. Já už asi ne, ale ty a ti, co budou po nás, možná nakonec ano. Nemůžeme k němu nyní. Jsme prokletí, ale třeba se jednou to změní, já budu věřit Bohu, že je všemohoucí, a to, že tu takto trpíme, asi je nějak dobré nebo nutné."

Vidí, že Ábela odpověď neuspokojila. Tak dodá podbízivě: "Cítím vůni a kouř. Řekl bych, že maminka upekla ty koroptve, co jste dneska chytili, a s malinovou šťávou. To bude dobrota."

A když si o něco později pochutnávali v chýši u ohně na opečeném mase se zbytkem placků, řekl si Ábel: "Tak nějak to bude v ráji. Až se tam vrátíme."

28.3.2011