Reportáž psaná na záchrance (I)

Stává se ze mne grafoman, jednu celkem nezajímavou noční jsem rozepsal tak, že jsem se nevešel do limitu článku. A musel buď obětovat obrázky, nebo jej rozdělit na dva díly. Protože si myslím, že obrázky sem patří, obětovat jsem je nechtěl.

Na tomto obrázku je základna v centru města (taky jsem tam někdy sloužil a je to vlastně naše centrála. Tady sedí dispečeři, jež koordinují sanitky celého města)

Dlouho jsem už nepsal o svém všedním pracovním dni.

Tentokrát jsem se ale rozhodl popsat jednu takovou obyčejnou noční směnu na záchranné službě, kde pracuji na vedlejší úvazek.

Možná to bude někoho zajímat. Nakonec obliba seriálū jako Sanitka nebo Záchranáři hovoří za sebe. I když je tam hodně fantasy.

---

V Německu je vyprávění jednoho ze záchranářů besceler. Přitom tento chlapec nezažil na službě jiné věci, než já, nebo kdokoliv.

Popíšu teď jednu běžnou noční službu. Nic zvláštního se na ni vlastně nedělo - ani polytrauma, ani srdeční zástava s oživováním, ba ani pořádný infarkt, jak to znám z jiných dní.. Přesto byla i tahle noční zajímavá. Protože zajímavá je díky lidem, které potkáváme, vlastně každá služba a každá práce s nimi.

Musím se omluvit za svoji vysvětlovací mániií. Bude tady proto hodně té barevné omáčky. Jestli čtenáře nebaví vysvětlovací komentáře, klidně to barevné může vynechat.

Už jsem psal jinde, jak jsem se dostal k práci na záchranné službě. K těm, co se považují za elitu. K těm, co se hrdě označují jako Notarzt.

é

Někteří kolegové se touto prací živí, a vykonávají ji jako svobodné povolání (asi jako náš živnostňák). Přes burzu nebo portály pojišťoven si domlouvají služby, někdy na různých místech, dle libosti třeba 10-20 do měsíce, někdy i zátahy (třeba i několik dní v kuse). Pak mají svobodnou pracovní dobu a plánují si život po svém. Přes burzy si mohou najít atraktivní výdělečné podmínky (platí zákon nabídky a poptávky, v některých regionech, kde je nouze na lékaře, se platí královsky, za víkend se dá vydělat na celý měsíc nebo jeho většinu), a mohou celkem dobře žít. Jsou svým vlastním pánem, sami si dělají pracovní dobu. Podobně pracují tzv. Honorararzti, kteří na životstňák dělají třeba různé záskoky a lepí díry v systému. Trochu cikánský život, a trochu dobrodružný, má ale zajisté své výhody.

Tohle by mě asi nebavilo, dělat na rychlé jako jedinou pracovní náplň. Mě baví to, co je od začátku můj chleba, tedy neurologie. A záchranka byla přidána.

Většina lékařů záchranky pracuje, jako já, to znamená, jako vedlejší pracovní poměr. A buď na smlouvu nebo taky na živnostňák, jako tzv. svobodné povolání. Prqacují v různých pozicích v nemocnicích, nebo i v ambulancích či v soukromé praxi, hodně z nich jsou praktičtí lékaři.

V některých nemocnicích to zaměstnanci dostanou příkazem. Součástí pracovní smlouvy - pokud chtějí pracovat na chirurgii, interně nebo ARO - je pak dohoda, že musí získat příslušnou kvalifikaci jako Notarzt, a pak jsou zaměstnaní v rámci své pracovní doby a povinností. Výhodou je, že příslušné kurzy, školení a nakonec i oblečení zajišťuje zaměstnavatel a proplácí ho. My, co pracujeme jako svobodné povolání, se o tohle musíme starat sami. Což není takový problém, v Německu je možno náklady odpočítat z daňového základu, a nakonec se takové investice vracejí při daňovém vyrovnání.

V Sasku je ale práce v záchranné službě definovaná jako dobrovolná, a nikdo prý k ní nemá být nucen. Občas jezdím pro nemocnici i přes den. V takovém případě jsem pro tento účel částečně uvolněn ze své hlavní pracovní náplně (a protože nemám žádný zástup, vidí to můj šéf velmi nerad, a je jen otázka času, kdy to zakáže, což zase při nedostatku ochotných záchranářů možná vzbudí problémy jinde). Ale i když jezdím v pracovní době a pro nemocnici, pořád mám smluvní mimořádné výhody a prémie za tuto práci.

Proč to dělám/děláme? To jsem už řešil jinde. Většina kolegů si chce prostě přivydělat, práce je celkem atraktivní a i když je to místo od místa různé, obvykle je dobře honorovaná.

To ale není můj případ. Nedělám to pro peníze, mám jich dost a nepotřebuju je (ale když mě platí, nebudu to odmítat, že). A možná bych to dělal i zdarma, jako ti dobrovolní hasiči, o kterých jsem už psal tady.

Nedělám to ani jako koníček, je to náročné, a zase až tak to nebaví. Tak proč vlastně? Služba vlasti? Frajeřina? Upřímně, nemám v tom jasno. Ale bylo by mi blbé říci vedoucím, že končím.

I když to jednou udělám. Možná v padesátce. I když většina kolegů pracuje až do vyššího věku, nejstarším je prý už přes sedmdesát a pořád jezdí.

Protože jsem ve vedlejším pracovním poměru, který se oficiálně nezapočítává do běžné pracovní doby, a protože smluvně tuhle práci vykonávám jakoby ve svém volném čase, nikoho pak v práci nemusí zajímat, zda jsem vyspaný, unavený, a probdělá noc je jen můj problém.

Je to nově, dřív tomu bylo jinak. Po výkonu noční služby nebylo ani ze zákona dovoleno pokračovat v práci. Takže dříve jsem jezdil pro nemocnici jen v pátky a soboty, a přes týden jezdil pro jiný okres, v jiném městě, tedy spíš na vesnici (tam to má výhody, služby jsou tam jiné, klidnější, než ve velkoměstě).

Nechci případného čtenáře dále unavovat a nudit tím, že budu popisovat, jak je německa záchranka organizovaná. Ve federální zemi platí, že v každé spolkové zemi jinak. Někde ji zřizují nemocnice, jinde města, nebo přímo pojišťovny, různě jsou placeni lékaři (od hodiny, nebo výkonově), tarify a hodinová mzda se liší - v násobcích (pokud by sem zabrousil zájemce a chtěl vědět víc, klidně mi může nechat vzkaz).

Už ani nevím, jak je tomu u nás v ČR. Je dost pravděpodobné, že je tomu jinak.

Záchranná služba je v našem městě a ve většině Německa zařízená podobně jako v Čechách, to znamená systémem rande vouix. Pokud nerozumíte, podívejte se na seriál Sanitka II. Znamená to, že sanitky jsou obsazeny středním zdravontím personálem (obvykle absolventi příslušných kurzů, dnes tříleté studium). Lékař se svým řidičem jezdí jiným (malým a pohodlnějším ) autem. K případu vyjede vždy sanitka se středním personálem a podle potřeby vyšle dispečer základny i lékařský vůz (obvykle podle katalogu - polytrauma, tj. autonehoda nebo pád z výše, bolesti na hrudi podezřelé na infarkt, dušnost, poruchy vědomí, pokud jsou nemocné děti...). Ti se sejdou na místě určení, tedy rande. Někdy se stává, že přijedu dřív. Je to nepříjemné, když jsme pak třeba u nehody sami dva, protože zrovna není volná sanitka. Zažil jsem už leccos.

Někdy si saniťáci po zhodnocení situace sami vyžádají přijetí lékaře, pokud usoudí, že je to nutné a sami nestačí. Dost často to bývá jen proto, aby doktor píchnul něco na bolest. Ani saniták s 20 lety praxe není ze zákona oprávněn nemocnému podat lék, to může jen absolvent lékařské fakulty. Prý tomu bude v budoucnu se změnou zákona o kvalifikaci snad jinak.

Tak takovým taky jezdíme (NEF - Notarzteinsatzwagen)

Jde o to, že sanitek a sanitářů je mnohem víc, než doktorů, základen je taky více, a jen některé jsou doktory obsazené. Takže lékař dojede zvlášť, a pak usoudí, zda je nutné nemocného doprovázet při transportu, anebo se přesune zpět do svého auta, a jede v k dalšímu výjezdu (nebo v lepším případě na základnu do postele).

Služby jsou opravdu různé. Měl jsem už i takové, kdy nebyla vůbec žádná práce, a žádný výjezd. Měl jsem takové, kdy jsem deset hodin v kuse lítal jak hadr na holi s modrým majáčkem od jednoho k druhému (zatímco mí řidiči se v pohodě domluvili a vystřídali), a prosil jsem řidiče, at mi zastaví někde u lesíka, ať se mohu aspoň vyčurat. Později mi kolega doporučil, že nejsem otrok, jak si možná základna myslí, mohu vyhlásit "status šest" (lékař není k dispozici), říci, že už prostě dál nemůžu z přetížení, a potřebuji přestávku a aspoň se najíst.

V tomto městě jsme totiž k dispozici vždy tři až pět - podle doby, jsme z různých základen a jsme navzájem zástupní (což ale někdy způsobí, že mě třeba povolají do jiného okresu. Už jsem zažil, že jsem jel 40 km do vedlejšího okresu, abych píchnul něco od bolesti nemocnému před transportem do nemocnice, která byla 200 metrů vzdálena.

Zažil jsem služby, kde se i dvakrát reanimovalo, a bylo to i psychicky náročné.

Ale v průměru jsou tak 3-6 výjezdů, v noci méně.

Je pondělí, Tři Králové 2020. Ten den mám naplánovanou noční směnu na záchranné službě ve velkoměstě. Služby na zachránce jsou pro lékaře rozděleny na dvě směny, střídání v sedm ráno a v sedm večer. Kdo chce, může si vzít klidně čtyriadvacitku. 24 hodin jsou v jiných regionech zcela běžné, jsou i kolegové, kteří jsou schopni sloužit 80 hodin v kuse. Ale tady ve velkoměstě to bývá pořádně o držku.

Práci na svém oddělení jsem skončil v pět hodin, koupil ještě neco na večeři a na pití, a klusal na základnu.

Sanitáci tu mají společnou místnost s jídelnou a gaučem, a televizí, my doktoři se můžeme schovat ve svém malém kamrlíku. Pracovní stůl, několik skříní, prádlo a povlečení na postel, televize, a ta rozvrzaná postel. Na pracovním stole je počítač který se ale nedá na nic použít. Je to pro přímé chráněné spojení s pojišťovnou, krmíme ho výkazy, a k ničemu jinému se nesmí, ani nemůže používat. Takže na sociální sítě zapomeňte, závisláci. Leda na svém mobilku. Taky si většina kolegů přinese svůj laptop nebo tablet.

Krátce se pozdravím se svým kolegou, kterého střídám. Potkáváme se tady častěji a známe se od vidění. Je to jeden z těch, kteří dělají na živnostňák, tedy nedělá už nic jiného, než že jezdí se sanitkou. Tak mu popřeji alespoň dobrou noc, aby se vyspal.

Ve dveřích mi říká: "Ráno se zase uvidíme, protože budu pokračovat. Mám ranní celý týden." Ranní trvá od sedmi do sedmi.

1. Výjezd (Pád a úraz)

V 19:00 je klid. Ležím na základně v posteli, tak se na chvíli na svém mobilním telefonu zaloguju na sociální síť (nyní oblíbený xchat), a chvíli se tam bavím. Chci věřit, že to bude jedna z těch krásných služeb, bez výjezdů, kdy půjdu ráno odpočatý do práce, jako bych spal ve své posteli doma.

Avšak v půl deváté se ozve první alarm. Na displeji pageru čtu: "Cvičební hala, nebo tělocvična, pád, zlomenina nohy." Představuji si nějakou hrůzu - po pádu z výšky přeražený bérec, ze kterého trčí kosti. (Nedávno jsme měli takový ošklivý pád z lezecké stěny).

Na sociální síti si ještě rychle stihnu povzdechnout - to bude možná hnusný, a právě jsem se najedl. (Můj žaludek není kachní, a při pohledu na ošklivé věci nemusí vydržet.)

Vejdeme do haly. Usměvaví tatíci, nejmladší z nich tak v mém věku. Prý parta nadšenců, co si chodí do tělocvičny každé pondělí zahrát fotbal. Teď tu sedí jeden z nich na lavičce s podloženým kolenem. Vypráví, že chtěl střelit branku, nějak se divně otočil a vyvrátil si pravé koleno. To teď dost bolí a hlavně na něho nemůže došlápnout, každý pohyb působí utrpení, v klidu se to dá vydržet. Koleno je už trochu nateklé.

Ostatní chlapi kolem něho postávají, utěšuji ho a balí u věci. Mně nabízejí, jestli se k nim nechci přidat. Zraněný kolega jim bude chybět, je pravda, že moc jich tam není. Pravda, kdyby chodili hrát raději volejbal, asi bych nad tím pouvažoval. Dávno by se mi líbilo někde trénovat volejbal. Ale jako fotbalista jsem byl už jako kluk zcela propadák.

Největší problém bude zraněného přenést do sanitky. Jde se přes dvoje schodiště. Svým klukům dám pokyn, ať natáhnou 15 mg piritramidu, dryjáku, po kterém je nemocnému obvykle dost blbě, ale na bolest působí dobře. Rozhodnutí - přeneseme ho v matraci. To je taková pevná plachta s uchy, často ji používáme. Poneseme ho čtyři chlapi, každý chytne matraci za jedno ucho.Vydám pokyn, ať dají nohu do dlahy. Saniťáci mě přesvědčují, že postačí koleno podložit. Jasně, lenoši, musel by zase do sanitky, která je celkem daleko. Už dost na tom, že musel zpátky pro léky. Pyritramid je totiž opiát, musí být ve voze zamčen v trezoru a v běžném kufru není.

Zase se nechávám ukecat. A jako obvykle lituji, když chudák nemocný řve bolestí, když ho táhneme po schodech, přes tu dávku dryjáku, co už má v sobě.

Ale už ho nakládáme do vozu, ještě mu připíchnu zbytek léku, a můžeme jet.

U tohoto nemocného zlobí ještě ta věc, že má privátní, nadstardadní, tedy ne zákonné zdravotní pojištění. Když si někdo platí nadstandardní zdravotní pojištění, dalo by se čekat že to bude ve VIP člověk. Nechci unavovat popisy, jak je to organizované. Nemocný, který je v zákonném pojištění, jedné z asi 33 pojišťoven, má obvykle kartu s čipem. My jsme vybaveni čtečkou, klik, pak to jde lehce z čtečky načíst do toho počítače pro pojištovnu, o kterém jsem psal, klik klap a pokud jsem placený za výkon, tak hned přistane na kontě pár eur. Ale privátní takové karty nemají, účtují se zvlášť, systémem, který jsem dosud nepochopil, a mám již záznamy asi 4 takových pacientů, u kterých se mám s pojištovnami dohadovat sám. Ani cent jsem ještě neviděl (a to prý likvidace výkonů privátního pojištění znamená zisk od 200 eur výš), poištovny mě ignorovaly, tedy až na jednu, která mi napsala email, že se se mnou prostě bavit nebude s odvoláním na ochranu dat. Pak jsem se dověděl, že na to jsou nějaké triky a instituce a je to další bojový úkol. Tentokrát je mi to ale celkem jedno.

Vypsaný lístek pošlu na ředitelství, ať se to tam vyřizuji ti, co jsou za to placení.

Samozřejmě, sešli se kamarádi z různých základen, takže po předání nemocného kafe a hlavně spolu vykuřují. Nabízejí mi taky. Nekouřím, ale horkou čokoládou nepohrdnu. V této malé nemocnici s úrazovkou dávají pracovníkům záchranné služby automatovou kávu zdarma. Proto je tak oblíbená.

Mohl bych svého řidiče popohnat, ale asi by mě časem přestal mít rád. Sanitáci v sedm hodin ráno končí. Já v půl osmé v práci začínám a rád bych se vyspal, aspoň trošičku. Když bude špatná noc, tak aspoň od 22:00 do 23:30.

Vracíme se na základnu. V tomto městě je nepříjemné, že je naše základna záchranky umístěna poměrně daleko, na sídlišti stranou od nemocnic a stranou od centra. . Při cestě do nemocnice to až tak nevadí, s modrými světly a sirénou projedeme křižovatky rychle. Ale cesta zpátky je nekonečná. Kolony, křižovatky, a tohle město je navíc známo špatným seřízením a nekonečným stáním na červenou. Majáček se používat nesmí. Použití tzv. zvláštních znamení a práv totiž 7x zvyšuje pravděpodobnost nehody, a proto je povolené jen pro cestu k nemocnému. Pro cestu nemocného do nemocnice musí použití majáčku a sirény lékař vysloveně povolit.

Chci být co nejrychleji v posteli, protože ráno, bez ohledu na to jak se přes noc vyspím, budu muset pokračovat v práci.

2. Výjezd (Dušnost)

Už to máme do postele jen tři ulice, ale tu začne pípat další alarm. Můj šofér, je to celkem mladý kluk, zaznamenává do papíru čas, a zapne modrý maják Otáčíme se. Na displeji čtu, že dvaadevadesátiletá pacientka si stěžuje na dušnost. Jo dušnost, to je taková věc. Může být cokoliv, od kašle po srdeční zástavu nebo těžkou plicní embolii.

Taková věc má vždycky etický rozměr. Nekonečné diskuze, euthanasie, dysthanasie. Neexistuje něco, jako přirozená smrt. Není definován věk, kdy se řekne - tady už to opravdu nejde, to tělo se už prostě stářím rozpadá.

Má smysl nemocného, kterému je hodně přes devadesát, pokud je k tomu už dementní, že třeba nepoznává ani své příbuzné a blízké, nemůže chodit, žije v plenách, protože dávno pod sebe dělá, a třeba už ani nedokáže polykat jídlo, zatěžovat nějakou léčbou, dokonce vozit do nemocnice nebo nedej bůh uměle prodýchávat? tady jsem vždy opatrný. Je rozdíl, zda jde o babičku, která chodí k holiči, žije sama a sama si ještě nakupuje, a má přehled o světě, čiperná, i když je jí přes devadesát. Pokud vypadá biologicky mladší, tak v případě akutního onemocnění jednáme, jako by opravdu byla mladší. Nejstarší pacientka, kterou sem kdysi posílal vrtulníkem na neurochirurgii, měla taky 92 let a byl to její první kontakt s lékařem v životě.

Jenže pokud jde zjevně o fall, kdy nemocný jen přežívá, držím se zpátky. Obvykle zavolám jeho příbuzným, s odvoláním na prohlášení nemocného (tyhle dokumenty jsou v Německu dávno zavedené), zda by si vůbec přál další léčbu. Oni si nemocniční lékaři pak taky ťukají na čelo.... co se vlastně od nás čeká.

Když přijedeme na místo určení, to znamená do domova důchodců, vidím, že se saniťáci už stejně rozhodli. Zrovna pacientku nakládají do svého vozu. Prý se jedná o zcela hluchou paní, která už nechodí, ale ještě nějako kvalitu života má. Nyní zazvonila na sestru, že prý nemůže popadnout dech. Asi srdeční selhání, voda na plicích..., tak mi referují kluci saniťáci.. Moc to nesedí. Nemocnou vyšetřuju, ve fonendoskopu neslyším to typické bublání či chrůpky.

Tato vyděšená stařenka vykřikuje stále dokola vlastně jen dvě věty: "Já nechci umřít!" a "Já už nemůžu!"

Tahle věta: "Já nechci umřít!" mi postačuje k přesvědčení, že rozhodnutí o odvozu do nemocnice je v pořádku a správné. Pacientce zavedeme flexilu do žíly, a nechám ji píchnout 40 mg Furosemidu. V kyslíkové masce je vcelku stabilizovaná. Srdíčku bude za chvíli odlehčeno, ale jako vedlejší efekt bude nemocná za chvilku chtít čurat, jde o odvodnovací lék. O tom jaké to čůrání v sanitce a na centrálním příjmu psal jinde.

Můj můj řidič se mě zeptá, zda je nutné tento transport do nemocnice doprovázet. Ač nerad, odpovídám: "Samozřejmě!" Nemocná se může ´během transportu zhoršit, i zástava srdeční je možná. A u toho by měl doktor být, i když by si reanimaci rozmyslel. Už proto, že ze zákona jen lékař může rozhodnout o ukončení oživovacích pokusů. Saniťáci ne.

Takže jedeme s nemocnou opět přes celé město, do jiné nemocnice, na kardiologické oddělení. Je to ve staré budově a vypadá to tam jak v panoptiku, typický nevyhovující akutní příjem ve velkém městě. Chodba je ucpána lehátky s nemocnými, kteří čekají, až se na vyšetřovacích boxech něco uvolní. Do toho poletují unavené a frustrované sestry. Svou pacientku předávám mladé kolegyni, která se sice snaží být zdvořilá a snad i na mě pousmát, ale které přímo svítí z očí únava.

Obrázek, který znám snad ze všech urgentů, kde jsem byl. Na Moravě, v Bavorsku, Durynsku, Porýní.... je to všude stejné. Přetížená ambulance, často fronta na chodbách, nemocní na lehátkách, mezi kterými pobíhají frustrované vyhořelé sestry, unavení mladí lékaři.

Lepší je být zdravý a pak se nechat přejet kamionem... to mě napadá.

Moje pacientka mě zatahá za rukáv a s úsměvem mi děkuje. To mě vcelku potěší.

Intermezzo

Cestou zpátky, poté, co si můj šofér vykouřil svoji obvyklou cigaretu, zapíná rádio. Je to vcelku mladý kluk, kolem pětadvaceti. Naladí na nějaké stanici jakousi bavorskou dechovku. Prý lidová muzika, a krása foklóru. Jsem unavený a pravím, že je mi fakt jedno, ať si poslouchá, co chce, ale ať jede rychle. Na základnu to máme přes celé město s jeho křižovatkama.

Poznává, že můj vkus to asi nebude. Přeladí na nějakou jinou stanici, a ozve se čeština. Jožin z Bažin. Prý radio s mezinárodním repertoárem. Pustí to nahlas. Prý tuhle písničku hodněkrát slyšel, jestli ji znám. Jasně. Začnu taky pobrukovat a zeptám se, zda ví, co se zpívá. Protože pokud vím, Jožin z Bažin existuje i v německé verzi, anebo aspoň s německými titulky. Ale prý neví a překlad nikdy nenašel. Tak se cestou bavíme, že mu ji průběžně překládám. Sice jsme vyrušeni vysílačkovým hlášením, ale až ke konci. Písnička se mu líbí.

Tak využívám okamžité nálady a se slovy - my máme i lepší kousky - mu pouštím ze svého mobilu německou verzi Nohavicovy Komety, v překladu podle Franka Viehwegha. Na svém mobilu jsem ji totiž krátce předtím sestříhal pro youtube. Obdivuji mistrovský překlad do němčiny, který je poetický a přitom velmi přesný.

Mlj šofér je taky zaujat. Je to přece jen styl hudby, který v Německu není rozšířený. Pak se ptá: "Tohle jako existuje i česky?" Když odpovím, že český je originál, ale že tahle písnička existuje i polsky, a pokud vím, i anglicky a rusky, a patří k tomu nejlepšímu, co máme, tak chce hned odkazy na svůj mobil. Zbytek cesty mu vyprávím o folku (trochu problém s jazykem, Volks - znamená v němčině folklór, tady přece jen narážím na hranice svých jazykový kompetencí.

Jsem dobře trénován v němčině lékařů a zdravotníků. Ale když jde o témata, jako hudba, umění, nebo třeba pohádky, mohou se objevovat problémy s jazykem, chybí přesné ekvivalenty.

Vypráví o sobě, že je pro změnu fanda do čínské a japonské hudby. Nu, trochu jsem na rozpacích, že naše folková muzika je postavena na roveň čínské muzice. Je to pocta nebo ne?

Ale touto malou propagací naší národní kultury jsem se po návratu na základnu na sociální síti neopomněl pochlubit.

3. Výjezd (Policejní cela)

Ležím v posteli na základně, dílem ještě koukám do mobilu, dílem už usínám. Dělám si naději, že mě přece jen čeká klid po zbytek noci, a ráno nastoupím do práce odpočatý.

Tato naděje pohasíná, když se rozezvučí pípák. Na displeji čtu - odběr krve pro policii, výjezd bez SOSI, tj. bez majáčku. Nadávám. Tak to si policajti zavolají záchranku k odběru krve? Obvykle to bývalo tak, že pokud policie potřebuje odběr krve u podezřelého (kupříkladu řidiče, který něco nadýchal do balónku), tak ho přivezli na příjem nemocnice, ale neobtěžovali záchranáře. Tohle je tedy pro mě novinka. Nedivte se, že sprostě kleju, a posílám to i do éteru sociálních sítí...

Ale pak se musím pánům od policie omluvit. Mladý kluk, jejich velitel, mi vysvětluje: "Máme tady dva zadržené. Oba se dopustili trestných činů. Jeden je zjevně opilý, a možná vzal i něco jiného, odmítá nám říci, co. Státní zástupce nařídil odběr na drogy a hladinu alkoholu. Kvůli toho neobtěžujeme, toho bychom vzali k odběru i na příjem nemocnice. Ale máme tu dalšího zadrženého pachatele, který je agresívní, navíc cizinec, nemluví naším jazykem, a zjevně zfetovaný. Také u něho nařídil státní zástupce odběr krve na přítomnost drog. Pokud to nařídí státní zástupce, tak to provést musíme. Protože je agresívní a nebezpečný, nemůžeme ho odvézt do nemocnice. Ostatně, posuďte sám..."

Víte, jak vypadá místní cela předběžného zadržení?

Už jsem byl v ženské věznici - největší svého druhu v Německu je právě u nás - se zvýšenou ostrahou. Prý tu sedí nějaké teroristky a vražedkyně z RAF, odsouzené na doživotí. Byl jsem už v několika utečeneckých lágrech. Ale za katrem ještě ne.

Je to jako v nějakém hororu či thilleru. Zavedou nás do sklepa. Našel jsem na netu několik obrázků, abyste si to mohli představit.

Nejdřív troje bytelné železné dveře, asi jako na tomto obrázku:

Když otevřou dveře prostřední, je za nima přes celou stěnu mříž. Přes mříže vidím vybavení, je asi jako na tomto obrázku:

Jen místo kachliček je špinavá páchnoucí betonová podlaha. A místo hajzlíku jen díra v zemi se šlapkami, takový ten turecký, jako na tomto obrázku:

Cela není prázdná. Kouká na mě opičák. Lepší označení mě nenapadá. Už proto, že chvílemi pak pobíhá po cele, lomcuje mřížemi. No jako opičák.

Podoba člověka, pohublý černoch, s nažluto obarvenými vlasy. Oblečen jen ve slipech - ale namísto pozdravu si je stáhne a vystrčí na nás přirození. Spolu s námi vejde tlumočník, taky kluk odněkud z afriky. Chvíli po sobě řvou. Když se zeptám, v jakém jazyce hovoří, odpoví mi slovo, které jsem nikdy neslyšel. Prý nejaký středoafrický dialekt. Opičáka asi zaujmu, protože na mě začíná pokřikovat lámanou němčinou. Kromě nadávek rozumím několika slibům, že mě podřeže sám, nebo si mě najdou jeho kamarádi, a podřežou mě s celou rodinou. Když začne lomcovat mřížemi - vskutku jako opičák - není mi dobře a vyjdu z cely.

Trvá to dlouho, než policisté připraví papíry. Takový odběr krve pro potřebu soudu je celkem náročný na papírování. Každé slovo se počítá, protože každé slovo může advokát zpochybnit. Oblíbeným trikem advokátů je - byl při odběru použit desinfekční prostředek obsahující líh? Pak přece nemůžete brát hladinu alkoholu vážně! Proto mají policajti pro soudní odběry svůj speciální set, s košer dezinfekčními prostředky a sterilním nádobíčkem.

Až asi po dvaceti minutách ke mně přijde velitel s připravenou dokumentací. Poměrně zdvořile poprosí, že odběr je třeba, budeme ho muset udělat násilím. Vysvětluje, že obvykle přijde policejní lékař, ten v tom má rutinu, ale ten je zrovna na dovolené.

Pokud vím, násilím a proti vůli nemocného nesmím udělat žádný zákrok, a to ani na nařízení soudu. Nakonec nesmím ohrozit sebe ani pacienta, i když je to opičák.

Zeptám se, zda bere drogy. Feťáci mívají žíly tak rozpíchané a ztrombotizované, že odběry často prostě nejdou. Pamatuji si na feťáky na psychiatrii. Ti často nabízeli, že si jehlu na odběr krve zapíchnou sami, protože my to sotva trefíme. A je pravda, že to umí, píchnout to sami sobě. I když to bývá na kuriozních místech, třeba mezi prsty u nohou.

Ale pak nad tím mávnu rukou. Opičáka se nebudu zastávat. Důstojníkovi tedy odpovím, že to aspoň zkusím. Ovšem pokud je to feťák, možná to nepůjde. Na namítku, že to jít musí, protože to řekl státní zástupce, mu doporučím, ať pana státního přiveze. Klidně si to může jít píchnout sám.

Poprosím tlumočníka, aby mi přeložil povinné otázky podle protokolu. "Měl jste někdy transfuzi? Kdy naposled? Máte epilepsii, cukrovku neb jaterní nemoci? Vzal jste nějaké léky?" Překladatel poctivě tlumočí, ale odpovědi se nedočkám, jen nějaké skřeky. Tak toho za chvilku vzdám a prostě do kolonky napíšu: "nejsou údaje, odmítá odpovídat." O klinické vyšetření se ani nepokusím. Když se příblížím k mříži, opičák mě chytne za ruku, tak uskočím a vyškubnu se. Do příslušných kolonek jen vypíšu: "Klinické vyšetření neprovedeno, protože se obávám o vlastní bezpečnost."

Zkontroluji SET na odběr krve a kývnu na policisty za mnou, že jako jdeme na to.

A pak zase jako ve filmu - jejich velitel odemkne mřížová vrata, těmi pak napochoduje komando pěti mladých rambů v uniformách. Nebohého zadrženého chytnou, zkroutí mu ruce za zádama a srazí ho k zemi. Pak si na něj lehnou nebo kleknout. Opičák se nemůže pohnout a řve - a celkem věřím, že tentokrát i prostě bolestí. Jeden z pocicistů mu vyrve ruku a položí, div nevykloubí z ramene. Dva kluci si na ruku kleknou, jeden nad lokdem, druhý na zápěstí.

Je málo světla, saniták mi svítí baterkou. Čapnu si k ruce a naložím stahovadlo. Teď vidím, že v kleče ani v dřepu to nesvedu, tak si prostě lehnu vedle nich na zem na břicho. Naštěstí - oddechnu si - rýsuje se malá žilka, která se dá napíchnout, a za chvíli, za příšerného řevu, jsou obě zkumavky plné.

Nyní druhý úkol. Odběr krve u druhého zadrženého. Ten prý alespoň není agresívní. Otevřou se další železné dveře. Je za nimi sádelnatý muž neurčitého středního věku. Zjevně opilý, takže do protokolu zaznamenávám nystagmus, ataxii, setřelou řeč, nedistancované chování... prostě vše, co k opilosti patří. Občas šaškuje, tu a tam sprostě nadává, ale není agresívní.

Trochu mám obavy, na jeho sádelnatých rukou není žádná žíla vidět. Takže jdu na palcovou stranu zápěstí (tam začíná vena cephalica, moje oblíbená, ta jde obvykle trefit, pokud přijmu riziko, že hned kousek vedle je radiální tepna, a napíchnout tepnu je trochu nefajn), a mám štěstí, i když jdu jen poslepu a po hmatu (někdy se dá žíla lépe vyhmatat, když není vidět. Jenže hmatem se snadno splete se šlachou. A píchnout odběrovou jehlu do šlachy, to pacienta trochu - dost - zabolí).

Vypisuju dvoustránkové protokoly. A policajti mi nakonec připraví vyúčtování. Odběr krve pro potřebu soudu není výkon hrazený pojišťovou, platí stát a honorář mi jde nakonec do kapsy. Takže v konečném součtu by mi mělo přistát na účtu něco kolem 55 eur. To není tak zlé. Zdravotní pojišťovny platí plus minus stejně (bývalo více, dnes je to méně, ale sazby se pořád mění).