Svět podle Serotonina

Asi mě čeká oprava blogu (ze starších článků mi zmizely obrázky, pokud víte proč, napište prosím do komentářu nebo mi zprávu na email). Ne, že by byly nezbytně nutné, ale přece jen, ty díry vypadají nehezky. Za pár hodin už končí rok, a slíbil jsem si, že poslední letošní článek bude veselejší. Vzpomněl jsem si na nějaké příhody z dob dřívějších, tehdy nám až do smíchu nebylo, ale dnes je mohu dát k pobavení.  I v dalším roce bych chtěl psát veseleji. Někdy je ta práce veselá, a končí dobře, někdy smutnější. V hlavně nosím pár pacientů, o nichž mohu něco poreferovat, takže inspirace do počátku roku 2021 je tady.       A nyní slíbené "veselé historky". I.  Někdy na začátku své kariery, takže kolem roku 1996-1997, jsme přijali nemocného k vyšetření. Asi padesátiletý muž, stěžující si na poruchy rovnováhy, naše úloha byla odpovědět na příčinu potíží. Je pravda, že příčina mu svítila z očí - tenké nožky a tlusté břicho, kresba na kůži břicha, později v laboratoři zvednuté jatern

  „Lepší je psát básničky, než na hrdle dvě smyčky“ psal jsem sám  kdysi v jedné říkance...     Myslel jsem si, že potěším případné čtenáře spíše něčím veselejším a nadějnějším v tomto vánočním čase. Avšak tyhle Vánoce jsou jakési divné, podobné nepamatuju. I na mne doléhají nyní   těžkosti všedního i pracovního dne, v době, kdy píšu tyto řádky, jsem zavalen osobními problémy jako už dlouho ne.   Takže neumím psát veseleji, snad napříště. Za dveřmi pracovny vrcholí Covidová vlna. Už jsme si několikkrát mysleli, že vrchol je za námi a už se to bude lepšit, bohužel pozorování tomu nenasvědčuje. Nicméně jsou lidé, kteří jsou na tom hůř, nebo to hůře prožívají.        Na poslední službě po dlouhé době klidu, jak je tu na vesnici zvykem, alarm s nápisem: „Otevření dveří, oběšen...“ Jedu se svým šoférem, který zapnul modrou blikačku. Tak se zeptám: „Odřízli ho, reanimovali?“ -„Nevím, prý jsou tam hasiči. Uvidíme.“  Oběšení je tvrdý způsob odchodu ze světa, není to demonstračka, jako kd

    Dvě auta se znaky záchranné služby, sanitka a zásahové vozidlo pro lékaře, stojí se zapnutými majáčky na odstavném parkovišti u jedné pumpy uprostřed města.  Saniťáci v červených vestách kamsi telefonují. Centrální dispečing a COVID-centrála hledá volné místo na JIP. V našem městě, kde jsou 4 nemocnice s intenzivními lůžky, jsou všechny kapacity vyčerpané nemocnými s COVID zápalem plic na ventilátorech.  ------ Skoro polovina výjezdů záchranné služby je teď k pacientům, kteří mají COVID a nějaké komplikace, obvykle dušnost nebo schvácenost; anebo mají jiné potíže ("obvyklé potíže", jako jsou bolesti na hrudi, závratě, slabost, kolapsy či příznaky mrtvicí) a mají zjištěný pozitivní test.  Tak tomu bylo i u tohoto staršího upovídaného pána, ke kterému nás zavolal na začátku služby přímo do své praxe praktický lékař. Stařík se prý vyvrátil v čekárně, krátké bezvědomí, ale nehmatný puls. Naštěstí se zase rychle probral. Bylo mu 81 let. Sice byl před asi třemi dny negativně te

Tento článek je věnován jednomu mému známému.        Na Twitter jsem se registroval počátkem tohoto roku. Chtěl jsem si tuto pro mne novou hračku vyzkoušet, původně proto, abych propagoval tento  svůj blog (tehdy ještě na blog.cz, obnovil jsem ho krátce předtím). Nedá se říci, že by mě učarovala, je to zase jen technologie pro virtuální komunikaci, variace na chaty a na facebook, jen má trochu jiné vlastnosti a trochu jinou klientelu. Na rozdíl od FB, který je spíše filozofií svého vzniku zamýšlen pro osobní přátelé, je twitter otevřený a dynamičtější a více zaměřen na širokou veřejnost. I když rozdíly se stírají, podle toho jak kdo facebook a twitter přednastaví a používá.  Kdyby se mne někdo neznalý zeptal, zda twitter doporučuji, asi bych odpověděl: "Musíš počítat s tím, že tam budeš dlouho nepovšimnutý a ignorovaný, kontakty se zpočátku vytvářejí obtížně." Kdesi jsem slyšel přirovnání: Facebook je jako house party, je tam veselo a zábava od začátku. Chat je jako hospoda -

Donedávna jsem měl ve zvyku na 17 listopadu se posadit a otevřít si víno. A tento zvyk bych rád obnovil. A přitom trochu zavzpomínal. Proto jsem se rozhodl sepsat tento článek. Je to remake, soupis několika střípků, jak mi zůstaly v paměti. Rozhodně to není pokus o nějaký souhrn, reportáž  nebo dokument. Na to je spousta jiného materiálu jinde.  Například: 17. listopad 1989 v Olomouci  Protože tento 17 listopad je pro mě pořád velký svátek. I když svět není takový jaký jsme si tenkrát přáli a vysnili, i když život zůstal těžký, a málo z toho, co jsme chtěli, se splnilo, přesto jsem rád,  že žiji ve svobodné zemi. A jsem rád, že jsem se u těch památních dní mohl být přitom.     I. Prodromy  Když  jsem chodil na základní a střední školu,  vyrůstal jsem v socialistickém státě. A ať si dneska povídá kdo chce co chce, nikdy by mě ani ani nikoho z mých spolužáků nenapadlo, že tomu možná bude někdy jinak. Netušili to ani mí rodiče nebo příbuzní. Před maturitou jsme nevěřili a nedovedli si př