Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

Skon (nejen) ve virtuálnu (věnováno jednomu mému kamarádovi z twitteru)

Tento článek je věnován jednomu mému známému. 

 

  

Na Twitter jsem se registroval počátkem tohoto roku. Chtěl jsem si tuto pro mne novou hračku vyzkoušet, původně proto, abych propagoval tento  svůj blog (tehdy ještě na blog.cz, obnovil jsem ho krátce předtím). Nedá se říci, že by mě učarovala, je to zase jen technologie pro virtuální komunikaci, variace na chaty a na facebook, jen má trochu jiné vlastnosti a trochu jinou klientelu. Na rozdíl od FB, který je spíše filozofií svého vzniku zamýšlen pro osobní přátelé, je twitter otevřený a dynamičtější a více zaměřen na širokou veřejnost. I když rozdíly se stírají, podle toho jak kdo facebook a twitter přednastaví a používá. 

Kdyby se mne někdo neznalý zeptal, zda twitter doporučuji, asi bych odpověděl: "Musíš počítat s tím, že tam budeš dlouho nepovšimnutý a ignorovaný, kontakty se zpočátku vytvářejí obtížně." Kdesi jsem slyšel přirovnání: Facebook je jako house party, je tam veselo a zábava od začátku. Chat je jako hospoda - vejdeš, přisedneš k někomu, buď se s ním dáš do řeči nebo ne, ale pak se posadíš k někomu jinému. Ale twitter, to je jako coctail-party - stojíš u stolku, lidé procházejí kolem, dlouho si tě nikdo nevšimne.  Na chatu se bavíme o životě, o vztazích a o sexu (a je tam v tomto smyslu hodně anonymních prudičů), na twitteru se řeší hlavně denní události a politika.

Avšak platí, že technologie je jedna věc, ale řádky a příspěvky netvoří mašinky, nýbrž konkrétní  lidi, sedící za sklem svého monitoru počítače, tabletu nebo mobilního telefonu. (aspoň zatím to tak je). Můj původní záměr, tj. propagovat blog, sice zůstal, ale byl poněkud zatlačen do pozadí. Účastnil jsem se oné twitterovské hry o získávání sleďů, jak se říká v místní hantýrce followerům, zapojil jsem se do diskuzí, občas se s někým pohádal, ale častěji spřátelil  a souhlasil. Založil jsem nějaké hashtagy týkající se mé práce se zajímavými pacienty a většinou veselých vzpomínek na události mé životní dráhy.

Za nejhezčí vlastnost nových technologií a sociálních sítí považuji, že můžete navázat kontakt, a i bližší vztah, s někým, koho byste za jiných okolností asi nikdy nepotkali. A jak jsem kdesi slyšel: "Každý, koho potkáte, vás může obohatit." 

Jedním z těch, kteří se na mne hned od začátku napojili, byl onen uživatel s nickem B. Nebyl jen pasívní sledovatel, ale replikoval a navazoval kontakt. Později jsme si i začali povídat přes osobní vzkazy. Jsem fanoušek linuxu a potřeboval jsem nějaké opravy na počítačích. A on byl ajťák a bylo poznat, že se v linuxu a jeho distribucích vyzná. Jemu se zase líbily moje tweety věnované historkám z medicíny a zážitkům z praxe a záchranné služby. 

Jednou, a bylo to už poměrně nedávno, vlastně před pár týdny, mne překvapil otázkou, zda kortikosteroidy mohou změnit vnímání. Po sprše se mu svět zdál barevnější, hezčí. Inu, kortikosteroidy ve vyšších dávkách mohou dělat leccos, v praxi jsem zažil lidi v euforii, ale mohou být i deprese, a někdy se rozvine pěkné delirium a zmatenost. Nechtěl jsem se vypávat, na co bere kortikosteroidy, ale řekl mi to sám slovy: "Coming out: multiformní glioblastom". 

 


Polila mne ledová sprcha. Znám tuhle nemoc. 

Mozkový nádor. Jeden z prognosticky nejhorších nádorů vůbec.  Velmi agresivně roste a prorůstá do okolních tkání. I přes optimální léčbu s operacemi - někdy opakovanými, ozářením a chemoterapií - především kůry s temozolomidem, se očekávaná doba života počítá jen na měsíce. Nově se zkoušejí monoklonální protilátky a genová terapie, statisticky se ale přežívání prodloužilo jen o týdny. 

Znám jen jeden případ, kdy nemocná byla ještě po několika letech naživu. A buď se jednalo o zázrak nebo  o omyl v diagnóze (a jedno nevylučuje druhé. Možná dobrý příspěvek do rubriky zázračná uzdravení. Ale neznám moc detaily). Taky jsem o tom referoval na ranní poradě slovy: "U této nemocné byl podle dokumentace před šesti lety diagnostikován multiformní glioblastom - ale ona přesto stále žije..." 

Jeden můj nemocný s glioblastomem ke mně docházel skoro dva roky. Byl nakonec celkem třikrát operován, prošel ozářením a chemoterapií. Jeho štěstím byla euforie. Euforii jsem často pozoroval u těchto nemocných. Tento muž vždy přicházel s úsměvem a úsměv nezmizel, i když popisoval svoje potíže. Kromě bolestí hlavy pozoroval jeden vzácný příznak, o kterém jsem do té doby jen četl ve skriptech (a za třicet let praxe se s ním setkal asi jen dvakrát). A sice aprosopognosii. Neschopnost rozeznat obličeje. Nemocný při aprosopognosii (agnos-nepoznám, prosopos - obličej) normálně vidí, a rozeznává i rysy tváří, ale ztratil schopnost je přiřadit. Můj nemocný to popisoval slovy: "Doma když vidím dceru a manželku, tak je dovedu přiřadit, až když promluví, podle hlasu." I když ze začátku vypadal průběh nadějně, protože po první operaci se brzy zotavil, varoval jsem jeho manželku: "Abyste nebyla nakonec zklamaná..." Tento pán byl opravář praček, ale při nemoci ztratil brzy schopnost pracovat i řídit auto. Po roce dostal invalidní důchod, ale ten mu záhy chtěl některý z aktivních posudkářů vzít. Dokonce jsem s ním měl telefonický hovor, ve kterém onen posudkář zpochybňoval vážnost situace. Utřel jsem ho slovy: "Přečtěte si něco v literatuře o jeho diagnóze a potom ho prosím nechte ty poslední měsíce na tomto světě na pokoji a neobtěžujte ho předvoláními."

Pokračoval ve svém vyprávění: "Vlastně mi to zjistili na jaře. A jak jsem to zjistil sám? Nemají mě posílat na vyšetření magnetickou rezonancí a dávat žádanku do ruky. Když jsem přišel do nemocnice, bylo mi divné, mělo to být jen nějaké rutinní vyšetření CT, ale potom se začali nějak plašit, hned mě posílali na MRT.... Vlastně mi nikdo z doktorů pořádně nic neřek´. Svou diagnózu jsem si přečetl ze žádanky a zbytek jsem si domyslel, případně dočetl na internetu. 

 


No, asi to není nejlepší způsob, jak zjistit své onemocnění a dovědět se o jeho prognóze. Ale - tady by asi každému chyběla slova. Ono některé věci se slovy říci nedají, aniž by se lhalo. Sám jsem nevěděl, co mu mám odpovědět. Ale on se mne vlastně na nic neptal: "Největší obavu mám, že zešílím. Ono je to v čelním laloku a kdoví, zda již nyní nejsem šílený. Nejvíc mě trápí, že jsem měl ten nádor už ve chvíli, kdy jsem se ženil.... Před dvěma měsíci jsem se totiž oženil. A nevím, zda jsem své lásce neublížil."

Diskuzi zakončil slovy: "Vlastně jsem šťastný. Viděl jsem vyrůst své děti - ty jsou už dospělé. A našel lásku."

V podobném smyslu zněly jeho poslední příspěvky na tvitteru. Popisoval, jak se těší na oslavu svých padesátých narozenin. I když tam chmurně podotkl, že -"to bude nejspíš poslední oslava narozenin v životě."


A pak se najednou odmlčel. Tušil jsem, že se možná děje něco zlého. Tyhle mozkové nádory mají vlastnost, že se někdy náhle nečekaně zhorší. 

Opravdu, asi za tři týdny mi přišel vzkaz od jeho novomanželky: "Náhle zemřel. Dostal epileptický záchvat, pak sérii záchvatu. Byl týden v nemocnici. Vzala jsem ho domů. O deset dní později zemřel, doma, v rodinném kruhu. 

Tak nepříznivý vývoj rodina nečekala. Ale víme, že glioblastom tohle někdy  dělá a někdy to probíhá rychle.  

Psycholog Pavel Říčan ve své monografii Cesta životem (jinak kniha, kterou doporučuji přečíst všem, jež se snaží porozumět sami sobě) píše v kapitole o třícátnících: "Ve třiceti smrt vstoupí do života." Do té doby umírají lidi kolem jen velice vzácně a přijde to vzdálené. Ale v tomto věku začnou mizet ti, které jsme znali z dřívějška, začíná se to bezprostředně dotýkat rodiny a známých. Na smrt jsem si už taky mohl zvyknout, za ty roky většina z těch, které  jsem znával dřív, už nežije. Nežije už asi skoro žádný z mých pacientů, se kterými jsem začínal, z těch, co mě učili na vysoké škole a po ní, již zmizela dobrá polovina. Sám jsem vypsal snad již kopu úmrťáků, včetně těch několika, kteří mi umřeli pod rukama, jak jsem psal v jiných příbězích, například tady. Když jsem se o tom bavil s některými kolegy a hlavně sestrami, byli udiveni, že se vůbec nad tím pozastavuji. Smrt je přece tak všední a každodenně přítomná, že ani není důvod se tím zabývat. Zvláště v dnešní době, kdy lidé hynou pod Covidem nebo na Covid jako mouchy... (o tom chci psát v příštím článku)

Nevím, asi ještě nejsem otrlý. I když rozumím, že jak řekl klasik (myslím Jiří Wolker) - smrt není zlá...  a je jen část života těžkého, pořád mě oslovuje. 

Kdesi jsem slyšel, že častou (skutečnou!) motivací, proč mladí lidé studují lékařství, je jejich strach z nemoci a ze smrti... 

 


 

Mělo to ještě malou dohru. Na twitteru jsem tomuto uživateli napsal krátkou upomínku. Překvapilo mne, jak málo lidí zareagovalo, či si povšimlo, i když jsem odkaz přeposlal většině jeho followerů. Každý hloupý vtip si vyslouží větší pozornost, a o politických kravinách jsou schopni se hádat do krve. Ale když zmizí kamarád, tak skoro ticho. Je pravda, že nebyl na twitteru až tak aktivní, ale přece jen... jsem se naštval a asi mě tam ještě nějakou dobu neuvidí. 



 

 

 

 


Komentáře

  1. Keď som bola pubertiačka, spolubojovníka na karate operovali na nádor v hlave. Aký, neviem. Či ešte vôbec žije, tiež netuším.
    A áno, okolo 30tky naozaj pomaly prichádzajú prvé smrti. Pred tromi rokmi umrel môj druhý starký a žiaľ, skôr či neskôr to čaká babinu (mamkinu mamku), má 81, zatiaľ jej nič vážne nie je, ale všetci vieme svoje.
    Ja by som práve pre smrť nedokázala byť v zdravotníctve. Tá tam proste patrí, ja viem, a viem, že určite každý lekár (dobre, patológ sa neráta) viac život zachráni/zlepší než nie, ale aj tak. Tiež viem, že niektorí majú k tej smrti bližšie (trebárs takí záchranári, že áno) a niektorí menej (trebárs taký oftamológ), ale aj tak...

    OdpovědětVymazat
  2. Tedá... já neznám nikoho mladšího devadesátky, který by nečekaně umřel. Asi statistická výjimka.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Nejlépe hodnocené

Proč je tu vlastně tento blog

Konfrontace

Když doktor myslí, že je nemocný

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Obyčejná