Kterak se chodí do (prohraných) bitev (Zážitky s reanimací)

Bouře jde do dálky

v sadě kvítka rve

my jsme vyšli do války

v bouři nyní jsme

(Znělka seriálu Čtyři z tanku a pes)

Čímpak to asi je, že mi při psaní tohoto elaborátu zní tahle písnička ze seriálu mého mládí neustále v uších. Když to řeknu nadneseně, taky si přijdu jako voják. Jdeme v těch našich uniformách (červených, černých nebo i jiných, každopádně s těmi vystražnými páskami na rukávech a nohavicích) a jdeme bojovat o život.... A někdy do předem prohrané bitvy, protože okolnosti jsou prostě proti nám. Tedy spíše proti tomu chudákovi, jehož se pokoušíme vyrvat Zubaté z lopaty...

Tahle reportáž je o reanimaci. Nebývá to až tak často, jak se na záchrance předpokládá, anebo mám prostě štěstí, že se mi

tyhle chuťovky vyhýbají. Když to počítám, asi šestkrát do roka,

---

tedy jednou za dva měsíce. Asi nejezdím až tak často...

Ale bývají. A když už to přijde, je to nervní a adrenalinové zároveň.

Všechny fotografie jsou ilustrační a s případem nesouvisí

Jako vždy u mne bude tam plno barevné omáčky mé vysvětlovací mánie, tak ji čtenář může klidně vynechat.

Reanimace bývá účinná, často se podaří nemocného (dočasně) zachránit. Hlavně v nemocničních podmínkách je úspěšnost vysoká. Jenže příčinou zástavy srdečního oběhu je obvykle nějaká základní nemoc, často neléčitelná, která nakonec nemocného dostihne.

Ani moje úspěšnost nebývá vyšší. Pokud si pamatuji, podařilo se mi rozdýchat zkolabovaného asi třikrát. Ale ani jeden to delší dobu nepřežil. Je tedy úspěšnost poměrně malá.

Nechce se mi vyhledávat statistiky, ostatně popisuji zážitky a nechystám přednášku. Možná si to nepamatuju dobře, že jsem kdesi četl, že i po úspěšné reanimaci má nemocný jen asi pětiprocentní pravděpodobnost, že z nemocnice odejde po svých a bez potíží.

Jen jeden z dvaceti. Ale i pro jednoho z dvaceti to má smysl a dělá se to, protože dopředu nevíme, komu to pomůže a komu ne.

Kolegyně mě ráno po hlášení posadila ke kafi, zjevně měla nějakou potřebu se vykecat. A pustila na mne novinu - možná jsem poslední, kdo to ještě neví - "opustil mě můj muž, budu se rozvádět..." Inu nějaké překvapení to pro mne tedy je; tahle moje kolegyně je praktikující křesťanka evangelické víry, zakládající si na morálce, a ještě před několika málo týdny - snad třemi - popisovala, jak se nyní svému muži věnuje, buduje a zlepšuje své vztahy, protože překonali krizi, ale nyní již bude vše dobré, růžová zahrada. A dávala mi rady do života, jak mám svoje rodinné záležitosti uspořádat sám. Jedním uchem jsem poslouchal její trable a přitom usrkával kafe. Možná si všimla, že jsem duchem trochu jinde, a tak se zeptala: "No jo, a jak ses vyspal? Jakou jsi měl noc?"

Jakou jsem měl noc?

Na vesnici (jak tomu říkám, ve skutečnosti máloměsto, prostě periferie) očekávám klidné služby. Obvykle se i vyspím, zažil jsem i 24 hodin bez výjezdu. Dnes je to ale jaksi divné, výjezdů bylo více, a ti lidi jsou i opravdu nemocní - dušnost, horečky, mrtvice... Takže když jsem uléhal kolem půl jedné do postele, přál jsem si zavřít oči a probudit se až ráno. Jenže už za půl hodiny, krátce po jedné, zní další alarm. "Porucha rytmu", čtu na displeji. Unaveně se soukám do zásahového vozu.

Porucha rytmu, to nebývá zlé. Záleží, co ukáže EKG, ale povětšinou to spraví trocha betablokátoru, a pak se pojede do špitálu. Tam se upraví medikace, stočí dlouhodobý záznam, možná dostane i budík - stimulátor nebo de

fibrilátor.

Asi už toho do rána moc nenaspím a ráno budu zas jako přejetý kombajnem.

Jedeme na druhý konec města, přecházíme jakýsi dvorek a pak zadím vchodem stoupáme po nepohodlném úzkém schodišti. Až do čtvrtého patra. Ach, proč jsou domy bez výtahu? Prý kdysi byla povinnost mít výtah až od pětipatrových budov.

Ach lidé, proč bydlíte v poschoďových barácích bez výtahu, do kterého se musí navíc přes dvorky přes další schodiště? Čtvrté patro, zadýchávám se. Nikdy jsem nebyl nejaký atlet, ale nyní se už roky ozvývají. Nu, měl bych asi víc cvičit a neflákat fitness.

Ale když vlezeme s mým řidičem do bytu, na tyhle myšlenky zapomenu.

Je vidět, že je zle. Na podlaze vedle postele (aby byla tvrdá podložka, stáhli ho z postele na zem) leží naznak nepříliš starý muž a jeden sanitář mu už stlačuje hrudník, masíruje srdce. Jeho kolegyně zatím zápasí s drátky a snaží se nalepit elektrody. Na sundávání košile není čas, prostě ji prostřihne nůžkama.

Krátce zadýchaně referují - tento muž prodělal už nějaké infarkty před deseti lety, má voperovaný aorotokonární bypass. Ulehl do postele, žena si šla vyčistit zuby. A pak ho našla v bezvědomí, prý s chrčivým dechem. Neležel déle než pět minut.

"Neležel déle než pět minut." Při srdeční zástavě je ale pět minut strašně dlouhá doba na hranici věčnosti. Ale pokud ještě dýchal, snad zástava netrvala tak dlouho.

Nezeptal jsem se, a ani asi dnes už nezjistím, zda byla zahájena laická resuscitace. Učí se to v každém kurzu první pomoci a na každém zdravotním školení. Pokud žena zavolala záchranku, měl by jí dispečer po telefonu instruovat a na laickou resuscitaci navádět. Ale kdoví. Třeba to žena popsala jinak...

Právě laická resuscitace je totiž život zachraňující výkon, a rozhodují první minuty. Profesionálové, co přijdou po deseti minutách, už toho moc nespraví.

Často bývá příčinou opravdu porucha rytmu, ať už vyprovokovaná infarktem nebo i chronicky nemocným srdcem. Komorová fibrilace, nebo třeba přerušení převodního systému. Pokud se stlačuje hrudník, dostane se trocha krve i do srdeční svaloviny a do mozku. Ne moc, a nebude to dělší dobu stačit, ale lepší, než nic a na překlenutí času do příjezdu záchranářů to stačí. Navíc je šance, že aspoň trochu prokrvené srdce může znovu naskočit do rytmu, bez jeho prokrvení se to nestane.

Až pět minut mohl ležet na posteli nepovšimnut, sedm minut do příchodu záchranářů (spíš asi více). To je zlé, fakt zlé. Ale není čas na rozvahy. Klekám k hlavě nešťastníka, do ruky beru ambuvak a dýchací masku a nacvičeným trojhmatem levé ruky přiložím na tvář. Na saniťaka pak zavolám: "Počítáme". 30 stlačení dva vdechy. Další sanitařka na mne kouká... Čeká na pokyny? Vždyť snad ví, co je třeba udělat. "Budeš intubovat?"

Jasně, že budu. Musím. Při pohledu na široký krk nemocného je mi hned jasné, že to nebude nijak snadné. Držím se leitlinií. Říkám, že intubovat se má nejdřív po třetím cyklu. To je nové doporučení při reanimaci. Intubace totiž obvykle znamená aspoň krátké přerušení srdeční masáže. A i krátké přerušení srdeční masáže velice zhoršuje prognózu.

Tyto výkony nejsou až tak jednoduché a vyžadují cvik a trening. V některých zemích, například ve Švýcarsku, dělají lékaře záchranné služby výhradně anesteziologové s praxí, kteří jsou v těchto výkonech nejlépe

cvičení. A asi nikoliv neoprávněne.

Držení masky vyžaduje určitý grif a musí se to učit. Intubace, tj. zavedení rourky - tuby - do průduš

nice, vyžaduje taky cvik. Anesteziologové, kteří uspávají nemocné k operaci, to dělají denně několikkrát a mají v tom rutinu. My, již to denně neděláme, musíme cvičit. I já dle možnosti zajdu na operační sál, pokud tam pracuje nějaký známý "dusič", a opakuji si onen grif na držení masky a zavádění rourky pod laryngoskopem. Něco jiného je ale intubovat na operačním sále, kdy je nemocný nalačno, premedikovaný (nehrozí, že by se pozvracel a vdechl zvratky), na stolku ve výši očí v ideální poloze a vedle stojí zkušený kolega, který pomůže, zasáhne a poradí. A něco jiného je to venku, na podlaze, kdy si musím lehnout před jeho hlavu, bez premedikace a bez prodýchání. Statistiky jsou neúprosné. Podle literatury je pravdě

podobnost chybné intubace v terénu až 15 procent. Intubace vyžaduje cvik

Chybná intubace znamená, že rourka na dýchání skončí v nesprávné dírce, tj. namísto v průdušnici v jícnu. Kyslík se pak namísto do plic fouká do žaludku. Jaké to bude mít následky, to vám dojde, ani nemusíte mít příslušné vzdělání.

Ani dýchaní s maskou není úplně jednoduché a vyžaduje grif a cvik

"Kyslík napojit!" Na reservoir. Dýchání bez čistého kyslíku je skoro neúčinné (proto se dnes už netrvá na dýchání z úst do úst při laické reanimaci...je totiž asi o ničem. Stlačovat hrudník stačí, to je život zachraňující). Kolegyně chvíli zápasí s hadičkama,

a přichází s oznámením: "Kyslíková láhev je skoro prázdná, tahle vydrží tak na deset minut. Budu muset zaběhnout do auta pro náhradní." Zaběhnout do auta, to znamená čtyři patra dolů (bez výtahu), přes dvorek do auta, odemnout auto a najít bombu a běžet zase zpátky. Nejméně pět minut, a my tady potřebujeme každou ruku. Protože kolega, který masíruje, už je unavený. Zkuste si tuhle činnost, srovnatelnou se zvedáním činek, dělat v kuse pět minut. Poteče z vás pot a pořádně se zadýcháte. Jak se za chvíli bude dít i mně.

Konečně jsou napojeny elektrody na hrudník a zapnut monitor, tak snad získáme obrázek, co se s jeho srdcem vlastně děje. Namísto EKG křivky probíhá na monitoru rovná čára, sem tam trochu zvlněná, asi artefakty z pohybu při reanimaci.

Tohle taky není dobré.

"Dostal už něco?" Zbytečná otázka, můj řidič už mezitím vybalil nádobíčko na zavedení žilního přístupu, a nyní se pokouší nějakou žílu trefit. Jeden pokus, druhý, nejde to. "Adrenalin!"

Účinnost adrenalinu je dogma, nikdo o něm nepochybuje. I když zlé jazyky v časopisech upozorňují, že jeho účinnost nebyla nikdy prokázána studiemi a důkazy o jeho užitečnosti.

Čtyři neúspěsné vpichy. Měl bych jako lékař taky zkusit hledat žílu. Ale když se podívám na celkem bledé a elkem tlusté ruce tohoto nemocného, vidím, že by to bylo nadlouho.

"Tohle nemá cenu, uděláme návrt." Návrt, intraosseální přístup do kostní dřeně. Metoda, když nelze získat nitrožilní přístup jiným způsobem. Jehla - vlastně malý vrtáček, se zavrtá do kosti a přímo do kostní dřeně lze aplikovat jakýkoliv lék.

Intraosseální přístup

"Ach, vrtačku máme v sanitce, tu jsme nevzali."

Zrovna přibíhá udýchaná sanitářka s náhradní kyslíkovou bombou. Je to sympatická dáma, ale o něco starší než já, už jí bylo přes padesát. A nyní se otáčí a běží další překážkovou trať po schodech dolů a přes dvůr do sanitky, aby přinesla kufřík s vrtačkou a zařízením na intraosseální přístup. Sotva popadá dech, ale nic neříká ani si nestěžuje.

"Jedna-dvě-tři.....dvacet devět-třicet".... dva vdechy z masky... Jak dlouho už to děláme? Na monitoru se odpočítává čas. Asi sedm minut, na EKG stále nulová linie, ještě se nám nepodařilo nic podat.

Leitlinie říkají, že po dvaceti minutách tzv. nedefibrilovatelné srdeční zástavy můžeme reanimaci ukončit jako neúčinnou, pokud se nejedná o výjimku (podchlazení/utopení, 4xH - hypoxie, hypovolemie, hypotermie, hypo-/hyperkaliemie, a HITS - Herzbeuteltamponade, intoxikace, trombebolie a Spannungspenumothorax, tedy tenzní pneumotorax. Podezření na některý s těchto stavů vyžaduje pokračovat v reanimaci a příčinu se pokusit odstranit)

A krutá zkušenost říká, že už nyní je na tom nemocný hodně špatně. Konečně máme intraosseální přístup a podáváme první adrenalin. Kontrola rytmu - stále nulová linie. Sanitáři se na mne koukají, v jejich očích čtu výzvu, ať tohle trápení ukončím. Našemu nemocnému ale ještě nebylo šedesát. Ještě budeme bojovat. Další adrenalin, a intubujeme.

Odsávačkou vyčistím hrdlo od slin, naštěstí jich není moc, a nemocný nám nezvracel, jak se běžně děje. Pakje hrdlo nepřehledné a plné zvratků. Už beru do levačky laryngoskop, zasouvám a zvedám jazyk, jak jsem to cvičil na sálech. Příklopka hrtanová, nadzvedávám ji.... Pod ní by se měla jako jeskyňka otevřít brána do průdušnice lemovaná hlasivkovými vazy. Tak by to mělo být. Děje se ale to, čeho jsem se obával, totiž nevidím bránu. Volnou pravou rukou zatlačím nemocnému na ohryzek. Teď se odkrývá díra na konci, hlasivky ale vidět nejsou.

Mám jít s intubační rourkou naslepo a spoléhat se, že to, co částečně vidím, je to, co mám vidět? Zkušený anesteziolog by asi do toho šel, ale to já nejsem. Riziko chybné intubace je vysoké, a chybná intubace mého nemocného zabije určitě.

Ne, není vhodný okamžik na experimenty a heroické výkony a tak žádám o larynxtubus. Nouzové zařízení, které se dá zavést naslepo, rezerva a nouzová náhrada pro případy, kdy intubace není možná. Je to nouzové řešení, nechrání proti vdechnutí zvratků a jeho účinnost není tak vysoká, jako při klasické intubaci. Ale lepší než nic a 100x lepší, než intubovat chybně.

Hodně se mluví o tom, že máme být vybaveni v záchranné službě videolaryngoskopy. Byli jsem už na několika školeních. Takový videolarygoskop má malou kamerku na špičce a brána do průdušnice je na monitorku daleko lépe vidět. To dává větší jistotu, že jdeme správným směrem, ale je zase náročnější na šikovnost. Zase zlé jazyky v časopische tvrdí, že pravděpodobnost chyby se tímto vylepšeným, ale mnohem dražším zařízením až tak nesnižuje, a ekonomové ve vedení hned protiargumentují: "K čemu tedy.."

Larynsxubus se zavádí špatně. Prodýchávám a kolega se stetoskopem hlásí: "Slyším, vše se fouká do žaludku." Hm. Kazí se co jde, tento problém se mi ještě nestal a začínám si nevědět rady. Ale chvilku si hraji s laryngoskopem a pokouším se zavést tubus hlouběji. Nakonec se mi daří a po napojení na dýchací přístroj mám uvolněné ruce. Další výhoda je, že na dýchacím přístroji je kapnometr. Sensor, který měří množství kysličníku uhličítého ve vydechovaném vzduchu z roury. A dostávám rychle hodnotu. 40 milimetrů rtuťového sloupce.

Aspoň něco. Tahle hodnota udává, že zahájené umělé dýchání i dosavadní snaha je účinná a má efekt. Další adrenalin....kolik jich nakonec bude?

Larynxtubus

Uvnitř umělohmotné průhledné rourky se objevují zvratky, které probublávají. Nevadí, to půjde odsát. Je to typ larynxtubusu, do kterého lze zavést i žaludeční sonda.

Tentokrát se na monitoru objevují vlnky. Je to komorová fibrilace, anebo jen vroucné přání? Je to zvláštní, že komorová fibrilace, která jinak platí za nejvážnější poruchu srdečního rytmu vůbec, by asi v tomto případě byla příznivé znamení. Znamená, že srdce ještě žije a může být zachranitelné. In dubio pro rheo, známá poučka, ploché elektrody pro elektrický výboj jsou již nalepené, takže onen příšerný pískavý zvuk nabíjeného defibrilátoru, 200 Joulů - všichni krok stranou - a výboj, který naším jinak nehybným nemocným otřese, jeho ruce vyletí do výše a spadnou... a hned masírovat dál.

Tentokrát se masáže ujmu sám.

Přenáším svou váhu na natažené ruce. Za chvíli cítím křupnutí.... to se lámou žebra. Tento zvuk jsem zaslechl už na začátku. Ano, účinnou masáž srdce nějaké žebro odnese. U tohoto nemocného budou nejspíš zlomena všechna.

Po defibrilaci -tj. elektrošoku, se dle protokolu ihned musí pokračovat v srdeční masáži. Jenom ve filmech vidíme, že nemocnému hned naskočí normální ekg křivka a doktoři s úlevou komentují: "Fajn, máme ho zpátky." Ale vězte, že tak to tedy není.

komorová fibrilace

Další tři cykly - třicet-šedesát-devadesát - další kontrola rytmu, vypadá to stejně - další šok.

A třetí. Chci změnit nastavení, 360 joulů, jak jsme se učili v kurzu. Dovím se, že tento přístroj je ale pevně nastavený, a větší výboj není možný.

Ze zoufalství s odvoláním na leitlinie dáváme další adrenalin a hned na to říkám - 300 miligramů amiodaronu. Amiodaron, rezrvní lék, s tisícem nežádoucích účinků, ale bývá sto stabilizovat rytmus.

Platí, že dokud srdce vykonává nějakou aktivitu, byť fibrilaci komor, je prý zachranitelné, a má se v reanimaci pokračovat. I když - dvacet minut.... Někdy bývá jen zbytková aktivita toho, čemu se říká "umírající srdce." Odborně elektromechanická disociace, na monitoru ještě něco běží, ale svalovina srdce už to nedává...

Jak dlouho to už trvá? Dost přes dvacet minut, blíží se magická půlhodina, a srdce se nepodařilo nahodit. Nechám se vystřídat při masáži. Odhodil jsem svou červenou bundu i svetr, pot ze mne leje.

Přecházím do vedlejší místnosti. Chystám se připravit příbuzné tohoto muže, že je to asi beznadějné. Na pohovce sedí a drží se za ruce žena asi kolem padesáti, s mokrýma očima, a blonďatý klučina. Odhaduju mu asi patnáct let. Pacientův syn. Při pohledu do jeho jasných modrých očí už vím, že udělám poslední pokus. Nebudu kapitulovat.

Říkám: "Je to hodně zlé, buďte stateční a připraveni na nejhorší."

Vracím se, a potichu se po hodně dlouhé době modlím a prosím o pomoc Všemohoucího. Ale - Bůh prostě takto nefunguje.

Poté dám příkaz: "Podáme trombolýzu. Poslední pokus."

Trombolýza je zásah na hranici experimentu. Představa je taková, že pokud je příčinou uzavřená věnčitá tepna anebo těžká embolie, může rozpuštění trombu pomoci. Není to ale standardní postup a není v současné době ani doporučená, jen jako individuální rozhodnutí...ale co jsem měl dělat?

Moje kolegyně - sanitářka už potřetí běží do sanitky. Tentokrát pro teneplázu. To je prostředek, který máme. Má výhodu, stačí jednoduchá injekce do žily, nebo v našem případě do kosti....kolik se dává? Trombolýzu jsem v terénu ještě nedával, zkušenosti nemám, tak sáhnu po mobilu. Mám tam několik aplikací a taháků, kde je tohle uloženo... a kapsa je prázdná.

Ach, jednou, snad poprvé potřebuju mobil a mobilní aplikaci pro záchranáře, a zapomenu ho na pokoji?! Když se to sere, tak se to sere. Třesoucíma se rukama rozbaluji příbalový letáček, naštěstí je celkem přehledný a tabulku s dávkováním najdu.

Další cyklus. Tentokrát zase nulová linie - adrenalin...kolikátý už? Snažím se dodržovat tříminutové cykly - každé tři minuty jeden miligram. Nakonec se jich dopočítáme - bylo jich asi dvanáct? nebo víc? A Amiodaron a celkem 7x elektrický výboj.

Další pokyn: "Po podání trombolýzy se dle leitlinií pokračuje v reanimaci nejméně hodinu. Takže musíme nemocného transportovat za běžící reanimace do nemocnice na šokovou jednotku nebo ARO. Do sanitky znamená překonat čtyři patra po schodech a jít přes dvorek. Jak to uděláme? Máme lucas?

Dovídám se, že Lucas - reanimační přístroj, který nahradí práci rukou, v sanitce je. Ale všichni sanitáři tvrdí: "Je úplně nový, a my jsme ještě nebyli poučeni o obsluze. Nemůžeme ho tedy použít."

A na přesun k sanitce musíme zavolat hasiče. To se okamžitě děje.

Jsem vystřídán při masáži srdce a přecházím znovu za ženou a synem nemocného. Vysvětluji, že se pokusíme jejich tátu převést do nemocnice. Ale už nyní to vypadá dost zle. Pravděpodobnost jeho záchrany je rovna zázraku, a zbývá se jen modlit.

Hasici jsou opravdu rychlí, přicházejí opravdu během několika minut. Většina je dobrovolných, tím spíše zaslouží obdiv a uznání, že jsou k dispozici tak rychle. O německých hasičích jsem psal už oslavné články třeba tady.

Kdybychom mohli použít lucas, nebylo by to složité. I když zase dle literatury není lepší, než ruční resuscitace, na transport je nejlepší. Plánujeme přesun.

Jak to udělat? Pujdeme po schodech, výtah nemáme. Náš nemocný váží hodně přes 100 kilogramů. Musí se nést v matraci, kterou budou držet čtyři nebo pět chlapů. V matraci reanimace bez lucase nepůjde.

Co nejrychleji, přesun jednoho patra nesmí být delší než patnáct vteřin. Pro čtyři chlapy, co se budou tísnit na úzkém točitém schodišti s velkým břemenem mezi sebou, to znamená - nezakonout neupadnout.

Lucas...kdybychom ho měli k dispozici

Na odpočívadle zastavit a udělat tři nebo aspoň dva cykly (60 - 90 stlačení). Bude to trvat dlouho. 4 patra.

Po téhle zkušenosti jsem napsal řediteli záchranky mailem prosbu, že chci být sám poučen a školen k obsluze tohoto přístroje lucase. A v případě potřeby bych se ujal sám. Pan ředitel mi odpověděl, že sám mne školit nemůže a prý to ani není moje kompetence. Zato udělal kravál na místní stanici, zjišťoval, jak je možné, mělo službu najednou několik neškolených saniťáků. Medvědí služba. Já jsem si přece nestěžoval a nechtěl jsem dělat dusno.

Za neustálé komprese hrudníku se daří naložit nemocného do auta. Další adrenalin, pak další...kolega nám natáhl několik injekcí do zásoby. Na monitoru zase nulová linie. Nic se nezlepšilo.

S modrým majákem a houkačkou vyjíždíme. Do nemocnice je to naštěstí jen asi deset minut. V sanitce se s kolegyní střídáme v stlačování hrudníku a podávání injekce. Mrknu na parametry - kapnometrie kolísá mezi dvaceti a třiceti pěti milimetry rtuťového sloupce. To je vcelku dobré.

Zato nulová linie na ekg je velmi špatná. Kdyby se aspoň na chvíli podařilo nemocného nahodit....to by bylo dobré znamení.

Přijíždíme do nemocnice. Tým asi sedmi lidí, vedený starší zkušenou anestezioložkou, kterou znám z dřívejška, okamžite přejímá vše včetně srdeční masáže, a tak můžeme vydechnout. Je zde několik sester a zkušených sanitáků, zkušený internista, vše jak má být. Nemohu popadnout dech z únavy, když referuju....

"Nemocný po infarktu a po aortokoronárním bypassu před deseti lety, z plného zdraví nalezen v bezvědomí do pěti minut, při příjezdu reanimován, na počátku nulová linie na EKG, později obraz komorové fibrilace, opakovaně defibrilován (kolikkrát, to ještě nevím, nepočítal jsem, ale výtisk automatického protokolu prozradí, že sedmkrát), opakovně adrenalin, pak amiodaron, v 2 hodiny deset minut podána systémová trombolýza s teneplázou... Trombolýza před půl hodinou.

Ještě pak zaregistruju, že anestezioložka přeintubovala larynxtunus a zavedla pořádnou kanylu. Nu, je přece jen v tomto lepší. Opakovaně podávají další adrenaliny. Pokračují v oživovacích pokusech další půl hodinu.

Já zatím střesoucí se rukou sepisuju ve vedlejší místnosti protokol RZP a současně protokol o reanimaci pro reanimační registr. Pro statistiky, je tam spousta položek, ale mám problém se na tuhle práci soustředit.

Zázraky se ale nekonají. Když odcházíme, je reanimace ukončena. Vše, co jsme učinili, se minulo účinkem.

Krátce hovořím s paní anestezioložkou i kolegou internistou. Blíží se čtvrtá. Počítáme a bilancujem. Od začátku a výjezdu u

plynulo dvě a čtvrt hodiny. Reanimace byla zahájena - možná až deset minut po kolapsu. ROSC, tedy obnova činnosti, nebyla pozorována. Zdokumentovat, informovat příbuzné a pohřební službu. Tečka, vymalováno, další rutinní případ.

Kolik jich ještě budu mít, než tuto práci opustím?

Možná sem měl kapitulovat dříve. Rozhodnutí o trombolýze bylo sporné a v podstatě napadnutelné. Kdyby byl tento nemocný o deset let starší, nevezl bych ho do nemocnice. Ale - nebylo mu ani šedesát. A měl kluka ve věku mé dcery.

Ale aspoň vím, že víc jsem udělat nemohl. Aspoň v tomto smyslu je svědomí klidné.

Vracíme se na základnu. Asi bych měl být profesionální a držet si odstup. Ale mám nutkavou touhu si s někým promluvit. Tak se zaloguju na mou v té době oblíbenou síť, na xchat. Ráno se scházejí první vytrvalci. Nevšímají si mých poznámek a náznaků, jsou zahleděni do sebe, jako vždy. Řeší důležité věci, jako kolik je třeba bláta na cestě. Rozladili mne, jsem rozhodnut, že se mezi ně hooodně dlouho nevrátím.

I kolegyně u kafe byla zavalena svými rodinnými problémy. Přitom ti, které se v noci potkal, by to s jejími tarostmi určitě měnili.