Svět podle Serotonina

Ač mám pocit, že jsme teprve někdy před týdnem vítali Nový rok, zase stojíme před Silvestrem. Závěr roku mě zastihl - jak jinak - na záchrance, na poslední 24hodinové službě tohoto roku.  Nebudu psát o výjezdech, které jsem zatím měl. Veselé by to totiž nebylo. Nemocný s amyotrofickou laterální sklerózou, jenž se náhle začal dusit před našima očima, nečekal nikdo, že to půjde tak rychle. Paní přejetá autem, polytrauma, dopadla ale nakonec dobře... a tak jsem celý den dopisoval teto článek. Poslední článek tohoto roku chci totiž ladit nějak optimisticky. Napíšu tedy o pacientce a případu, který se spíše povedl a dobře dopadl. Je celkem v živé paměti, udál se docela nedávno.  Službu na akutním příjmu by měli vykonávat -aspoň během normálního dne mimo službu - zkušenější lékaři, ideálně s uzavřeným odborným vzděláním a s atestací nebo krátce před ní. Někde se to tak i děje, ne však u nás. Na příjem jsou posílání ti nejmladší a začátečníci. Sice mohou teoreticky kdykoliv zavolat o pomoc, a

V minulých dnech jsme si připomněli 17. listopad. (no, už je to dva týdny, než jsem se dostal k dostání tohoto článku, jsa poněkud zaneprázdněný Je to pro mne osobně velký svátek, a mám ve zvyku si ten den přiťuknout pohárem vína. Mám na to období po 17.11.1989 spoustu hezkých vzpomínek, byl jsem tehdy v prvním ročníku na vysoké škole a patřím tedy k poslední generaci, která si ještě pamatuje 17. listopad jako vysokoškolský student.  Neslavím to jako nějaký svátek kapitalismu či obnovy pluralitní demokracie s autentickými politickými stranami, nikdy jsem to takto nechápal.  A proto jsou mi výroky politiků včetně exprezidentů, které jsem nyní vyslechl, cizí.  17.11. je pro mne prostě svátek svobody. Svobody informací, že můžeme číst, co chceme, a dívat se na to, co chceme, cestovat, kam chceme. Že každý může dělat, co zákon nezakazuje, a nikdo nesmí být nucen dělat, co nějaký zákon vysloveně nepřikazuje , jak je psáno v deklaraci práv a svobod. A i když jsou snahy tu svobodu ostrouhávat

8. listopadu 1620 na letohrádku Hvězda zbyl z vojsk Království českého poslední praporec, Moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže... Jak naznačil ten úvod písničky Karla Kryla, dnes nechci psát o práci. Nejen prací živ je člověk. A bude to úplně jiný styl. Můj blog, moje volba, a komu se to nelíbí..ten tento článek ať přeskočí. Protože napříště bude zase kazuistika, tedy zajímavý případ z praxe.  Baví mě leccos, astronomie, věda, dobré knihy, hlavně historické romány a vůbec dějiny. A právě dějiny kolem Třicetileté války jsou prostě fascinující. Rád o nich čtu, přelouskal jsem několik románů z té doby (Čtveráci od Tomana, Valdštejn, Velké spectaculum, Felčar a další), i literaturu faktu.  Z několika důvodů. Ta doba mi připomíná dnešek až děsivě. Někde jsem slyšel: "Dějiny se nikdy neopakují, ale vykazují podobnosti a analogie."  A tak chci všem, koho by to mohlo zajímat, předložit několik svých úvah a názorů na tohle období na počátku třicetileté vá

Na rozdíl od jiných poučných případů se tento udál poměrně nedávno a tak ho mám v živé paměti. Poučení z něj by si mělo vzít více lidí. Ovšem při stresu při provozu přetížených lékařů na centrálním příjmu i jinde je skoro jisté, že se může opakovat. Následky mohou být fatální, a to nejen pro pacienta.  Měl jsem známého kolegu v ČR. Předpokládám, že se mu událo něco podobného, jako popisuji zde. Ten byl ale volán k odpovědnosti, trestní řízení, soud...a podmíněný trest spojený se zákazem povolání. Určitě pochybilo více lidí, jako v takových případech se chyby řetězí. Ale nakonec veškerá odpovědnost  padla na něho. Nakonec to neustál, a vzal si život. I tak končívají štvanice na lékaře, to by si měli jejich původci uvědomovat. Ten den jsem měl cosi do činění na akutnímu příjmu. Zaznamenal jsem telefonát svému kolegovi, internistovi-kardiologovi, trochu emočně vypjatý. Telefonoval mladší lékař z jednotky intenzivní péče kvůli pacientovi R. Zbystřil jsem pozornosti. Pana R. jsem přece přiv