Omyl VI - Bolesti na hrudi

Dnešní případ se netýká přímo mne, byl jsem jen svědkem. Připomenula mi ho poněkud emočně laděná diskuze na twitteru, týkající se nového případu. Psalo se o něm třeba zde.

Vlastně by se hodil i pod rubriku záchranky. Ale sem se asi hodí víc.

Tento příběh pochází z doby, kdy jsem začínal na zachránce. Měl jsem zrovna po zkoušce a na mém Notarztscheinu ještě neoschnul inkoust.

A protože jsem si byl před první službou poněkud nejistý, jako ostatně

---

před každou první službou v životě, domluvil jsem se s kolegou - vedoucím místní záchranky, že u něho ještě jeden den postážuju.

"Sto let můžeš chodit na stáže," řekl mi přitom, "ale dokud nebudeš jezdit sám, nebude to nic platné."

Ta služba byla klidná, takže mi toho mnoho nedala. Byla sobota, začalo se v osm hodin. Ale první výjezd byl až někdy v půl šesté večer. Bolesti na hrudi.

Přijíždíme na místo. Celkem mladý muž něco po čtyřicítce, a zjevně nevypadá, že by byl fňukna, je vidět, že trpí. Bledý, opocený, schvácený. Stočíme mu EKG a hned je vidět, že je zle. Tyhle Pardeho vlny by musela poznat snad i žákyňka ze zdravky.

"Dopoledne jsme byli na pohotovosti, ale poslali nás domů, dali nám Ibuprofen."

-"Udělali vám nějaké vyšetření, aspoň EKG?"

-"Ne, prý je to od páteře."

Následuje obvyklá trojkombinace - Heparin, Aspirin a Morfin. Morfin mu poskytne úlevu. Houkačka ho doveze na koronární jednotku.

Se svým starším kolegou se dohadujeme. "Tomu na pohotovosti by se měla dát nějaká zpětná vazba."

-"Jo, to určitě udělám. Bude kravál." Jasně, může udělat kravál. Je vedoucí lékař naší záchranky.

Zdálo by se vše v pořádku. Ale není.

Má rozsáhlý infarkt. Potíže se objevily někdy v půl desáté ráno. Do nemocnice se dostal někdy po šesté. Osm hodin zpoždění, v situaci, kdy jde o minuty. Za osm hodin se rozvine pořádná nekróza. Ano, tento mladý muž určitě přežije, nevypadalo to tak špatně. Ale jeho srdce už nebude jako bývalo. Zůstane mu obrovská jizva, která omezí srdeční výkonnost. Jeho srdce bude namáhané a dřív zestárne, dřív se objeví potíže jako srdeční selhávání. Ještě mu nebylo ani 45.

Že při bolesti na hrudi je třeba nejdříve vyloučit akutní koronární syndrom, tedy srdeční příhodu, ví snad každý medik nejpozději ve čtvrtém ročníku. A každý medik ví, že nestačí EKG, ale je třeba i laboratorní a další, ultrazvuková nebo zátěžová vyšetření. A přece se s přehlédnutím akutního infarktu setkáváme zas a zas, a to i u lékařů, kteří nejsou eléfové.

Jak se to mohlo stát? Jednou kapitolou je kvalita německé pohotovostní služby. V této zemi to funguje tak, že každý lékař, který chce pracovat v ambulantní sféře, musí vykonávat pohotovostní službu. Odmítnout může jen ze zdravotních důvodů, potvrzených posudkovým lékařem, anebo se může vyvázat, pokud taky slouží na záchrance. Lékaři RZP jsou od této služby osvobozeni.

Ta práce s pohotovostí a návštěvní službou je sice velmi atraktivně zaplacená, s hodinovou mzdou vysoce převyšující obvyklý nemocniční plat, ale jde přece jen o formu nucené práce a tedy novodobého poddanství.

Kdo nechce sloužit, musí za sebe najít náhradu. Nejčastěji se obrátí na zprostředkovatelskou firmu a na burzu lidí, která mu najde zástup. Zástup dělají často mladí lékaři z nemocnic, kteří nechtějí nebo ještě nemohou sloužit třeba na záchrance. Mohou si tak zajistit atraktivní vedlejší příjem.

Jenže kvalita takových kolegů je někdy kolísavá. Co čekat od radiologa, který roky nedržel v ruce fonendoskop, nebo třeba kožního lékaře? A přitom je to tu obvyklé. V lepším případě pošlou všechny do nemocnice.

V horším případě domů, jako v tomto případě.