Reportáž psaná na záchrance II

Už jsem psal dříve, že vedlejšák v záchranné službě je obohacením, je to přece jen ji

ná medicína. Je to služba lidem, záslužná činnost, atraktivní přivýdělek anebo si jenom honím triko - nehodící se škrtněte. Každopádně nějaké obohacení to je.

Taky jsem se už asi zmínil, že přece jen raději sloužím na venkově, tedy na máloměstě. Je to tu klidnější. Ale i tu bývají někdy náročné a adrenalinové věci, jen nechodí tak často.

---

V následující reportáži popíšu jednu takovou klidnou noční, která se udála minulý týden.

Klasická odpolední a noční šichta začíná v půl čtvrté.

Nálada je mizerná, protože toho dne mi navíc onemocnělo oční víčko. Dost to bolí, a napatlán mastí, kterou jsem dostal od očního lékaře, celkem špatně vidím. Hordeolum, tedy prý ječné zrno. Ječná zrna jsem už míval, ale takovéhle...

Doběhl jsem tedy s jazykem na vestě z nemocnice. Cestou jsem se ještě zastavil ve vedlejší filiálce našeho špitálu, abych provedl nějaká konzilka. A chtěl se ještě zastavit v obchodě, abych si koupil něco na večeři.

Protože se odpoledne tvoří kolony, doběhl jsem jenom tak tak. Kolegyně, kterou jsem měl vystřídat, byla právě na výjezdu. Rychle jsem se převlékl do červených pracovních šusťáků a stihl ještě zhltnout svačinu. A právě v tom okamžiku, když jsem dojídal poslední sousto, se přiřítila kolegyně a strčila mi do ruky pager se slovy..."já končím, máš tam další výjezd."

Nebyl jsem nadšený, protože služba, která začíná takto prací, většinou i později nestojí za nic.

I.

Na pageru je nápis s nějakým exotickým jménem. "Přivolání lékaře k analgetizaci". A od svého řidiče se dovídám: "Jedeme do azylového domu."

Viděli jste takový azylový dům? Podívejte se na obrázek, to je ten azylový dům, obrázek stažený z netu. Baráky obehnané ostnatým drátem, spíš připomínají vězení.

Před vchodem postávají skupinky lidí převážně v mladém věku, snědé barvy pleti. Připomíná to cikánské ghetto. Přijíždíme, žena je již naložená v sanitce. Je to mladá, celkem pohledá žena ve věku kolem pětatřiceti. Má exotické jméno ukazující na španělský původ. Později se potvrdí - přišla z Venezuely.

Nevím mnoho o Venezuele. Kdoví, co se jí nelíbilo v domovině, co ji přivedlo sem. Každopádně dobrá zpráva, nepatří k těm z Afganistánu, nebo třeba z Kosova, se kterými není možno se domluvit. Navíc umí anglicky, tak se s ní pokouším domlouvat svou lámanou angličtinou. Ptám se na alergie, poučuji ji, že dostane tišící prostředek.

A kolega saniťák referuje: "Upadla na schodech a narazila si levou ruku. Když jsme přijeli, měla ji deformovanou a modrou, ale pak se prokrvila. Nyní ji chceme dát do dlahy v trakci."

"No to tedy bude bolet. Asi dáme ketamin."

"Taky jsme mysleli. Už je natažený. Tady padesát miligramů."

"Je to Ketamin nebo Esketamin?" Musím přepočítávat, Esketaminu, který je šetrnějí, se dává polovina. Takže nějakých dvacet miligramů by mělo stačit.

Ketamin je oblíbený prostředek u záchranky. Velmi dobře tlumí bolest. Netlumí dechové centrum a při jeho aplikaci nemusí být nutno intubovat nebo hlídat dech.

Způsobuje rauše, a nyní se s oblibou zkouší jako novinka při léčbě depresí. Má ale nepříjemnou vlastnost, je halucinogenní, a způsobuje někdy velmi živé sny a zážitky. Někomu se to snad může líbit, takže je i oblíbený u feťáků na tripy. Esketamin je racemát, který má tyhle vlastnosti potlačené a dnes je standardní výbavou. Ale i při podání Esketaminu je doporučeno podat nějaké hypnotikum, třeba oblíbený midazolam.

Proto si říkám o Dormicum (což je midazolam), ale kolegové mi už natáhli stříkačku.

Z Dormica mám přece jen trochu respekt od doby, kdy mi po jeho aplikaci jeden starší muž zcela přestal dýchat a museli jsme ho křísit a intubovat. Byl sice nemocný, měl nějakou plicní chorobu, ale přesto. Někteří reagují přecitlivěle. Proto pustím do žíly jen polovinu stříkačky. 2,5 miligramu. Připíchnout mohu vždycky, ale když už je látka v krvi, zpátky ji nedostanu. I esketaminu pouštím dvě třetiny. Přesto je moje žena v rauši. Kluci natáhnou ruku a přiloží dlahu a následně přivážou obinadlem. Musí to bolet, ale moje pacientka učiní jen malou grimasu. Za chvíli je v limbu. Trochu znervozním a zkusím ji probrat.

Oblíbený trik - zatlačit na postranní výběžky druhého krčního obratle. Najdete je za úhlem čelistního kloubu. Když pořádně přitlačíte, je to bolest, která probudí každého, a proto ji rád zkouším jako reakci na bolestivý podnět u lidí v komatu. Je to celkem nenápadné, a párkrát to probudilo i pacienty, ke kterým jsem byl přivolán jako náhlé bezvědomí. Jen hluboce spali.

Ale na mnou ženu z Venezuely tento trik nepůsobí. Takže je v limbu... mimoděk mrknu na saturaci. 96% to je dobré. Dýchá. Ale saturaci dál sledovat.

Vyjíždíme. Zatímco vypisuji protokol, moje žena se přece jen pomalu probouzí. Rozhlíží se, jako by spadla z měsíce. Inu, až ji ošetří v nemocnici, nebude si na nic pamatovat. Ze zkušenosti vím, že midazolam velmi spolehlivě vymaže paměť.

Odpoledne proběhlo v klidu. Už jsem se těšil, že to bude zase jedna z klidných služeb, bez výjezdů. Jsou vzácné, ale bývají.

II.

Už jsem se dal kolem plotu od Klímadel na Dřímotu, jak jsme se učili v jedné básničce na základní škole.

(zde jsem ji našel, to jsem ale jen odskočil)

Hajany (Nevídáno neslýcháno) Josef Kainar

Ptal se včera pána pán:
"Kudy tudy do Hajan?"
"To se dáte kolem plotu,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
od Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany."
"Děkuju vám, pane, moc."
"Na shledanou."
"Dobrou noc."

Takže někde v Hajáncích alarm a za chvilku už sedím v autě. Šofér mě upozorňuje, že to bude tentokrát daleko. Skoro v předměstí velkoměsta. Navíc se objevily nové uzávěrky a objížďky, ve kterých se ani on, ani navi moc nevyznali, takže cesta se protáhne skoro na 3/4 hodiny. Na alarmu jsem přečetl něco jako "díra v břiše".

Ale když přijíždíme, není to ani díra v břiše, ba ani dospělý pobodaný muž. Vystoupíme do druhého patra, kde již čekají saniťáci, a kde se na mě udiveně kouká asi dvou- a půlletý chlapec s velkýma modrýma očima jako chrpy. Jeho maminka a sanitář vysvětlují - nedávno ležel v blízké nemocnici s podezřením na akutní břicho. Invaginace. Ale pak ho to přešlo. A nyní v noci opět - ještě před dvěma hodinama řval bolestí a nenechal si na bříško sáhnout, tak zavolali záchranku. Ale než přijela, tak se mu ulevilo a teď se jen usmívá unavenýma očima. No jo vždyť je taky půl dvanácté v noci.

Chlapeček se nechá vyšetřit, prohmátnout bříško mu zjevně dělá legraci.

Maminka vysvětluje: "Prý může mít znovu invaginaci, a může to znovu samo přejít."

Invaginace? Já myslím že spíš větry.

III.

Sundám si kalhoty a vklouznu zase do postele. A zas to pípá. Ach jo. Dušnost. Tentokrát to aspoň není daleko, takže po pěti minutách jízdy přijíždíme do bytovky asi pět ulic vedle. Jenže klasika - komunistické baráky z NDR, kde se výtah budoval až od pátého patra. A tyhle baráky jsou všechny na potvoru čtyřpatrové a paní bydlí ve čtvrtém patře. Takže se jeden i zadýchá. No nejsem nejmladší a do fitka bych měl možná přece jen chodit častěji.

V křesle nacházím asi pětasedmdesátiletou ženu, jejíž váhu odhaduji na asi 200 kilo. Je vyvalena jako nafukovací míč. Ale zjevně ji opravdu není dobře. Zadýchává se, skoro nemůže mluvit. Nohy podlité otoky, ruce oteklé. Anasarka. A když ji poslouchám, slyším chrůpky.

Srdeční selhání. Srdce nestíhá přečerpávat, krev vázne a vázne odvod vody, z plic a z těla.

"Jak dlouho máte tak špatný dech? "

-"Už dlouho, ale přítížilo se mi asi v poledne."

-"A čekala jste do teď?" Je asi půl druhé v noci. Ale už se na lidi tak nehněvám jako když jsem byl mladší. Vím, že potíže, jako bolesti nebo dušnost, večer přibývají a v noci jsou nejhorší. I vlastní zkušenost, taky už mě bolelo leccos na těle.

"Kdy jste byla naposledy v nemocnici?"

-"Asi před třemi lety."

-"Ach. Chodíte někam na kontroly?"

-"K obvodní. Ale už jsem tam dlouho nebyla..."

Ne, tahle paní není nějaká kuňka. Nechodí ráda k doktorovi a nemá ráda nemocnice. A nyní je zjevně pořádně zanedbaná.

"Vezmeme vás do nemocnice."

-"A musí to být? Nestačí mi něco píchnout na uvolnění, ať se mi lépe dýchá?"

Nechávám si už natáhnout furosemid, odvodňující lék, abychom odhlehčili přetíženému srdci, ale je jasné, že tohle jedna injekce nespraví. Upozorňuji ji, že do nemocnice musí. Nutit ji nemohu, ale pak chci podepsat reverz. Protože je jasné, že bez léčby skončí špatně, kdežto v nemocnici ji pomohou. Aspoň na chvilku. Protože dlouhodobá prognóza takového srdečního selhávání se moc neliší od pokročilé rakoviny.

Problém bude dostat těch 200 kilogramů 4 patra do vozu. Ale na to máme kolečkové křeslo, vybavené pásy právě pro posouvání po schodech. Ovšem těch 200 kilo dá zabrat i tak. Práce zachranaře prostě není pro tintítka.

IV.

Je asi čtvrt na tři a chci opět zalézt do postele. Leč není přáno....po dalším vřískotu pageru zase sedím se svým šoférem a vyjíždíme, tentokrát do nedalekého domova důchodců. Na dispeleji stálo: Přivolání lékaře k analgetizaci, zlomenina. 91 let. Paní Prof. Dr.

Po zazvonění nás sestřička z personálu domova chvíli vede klikatým bludištěm chodeb velkého starobince. Přicházíme k paní, s poněkud nadváhou, ale vyhlížející asi o dvacet až třicet let mladší. Bez problémů vypravuje, že chtěla vstát na záchod, asi ji podjela noha ve tmě a dosedla na zadek. Teď ji čertovsky bolí levé tříslo.

Sedí na podlaze, opřena o zeď, nohy natažené před sebou. Na první pohled je vidět, že ta levá je kratší a drží ji otočenou zevně. Jak v učebnici. Při pokusu o pohyb v kyčli zakřičí bolestí.

Tohle je ten postrach starých lidí. Krček stehenní kosti je citlivá struktura. U starých lidí trpících osteoporózou, tedy řídnutím a odvápněním kostí, se často láme i po malých traumatech, ba i spontánně. Dříve se léčilo naložením trakce, tedy tahu na kost, a nemocný musel ležet, dokud kost nesrostla. A prorože taková odvápněná kost roste pomalu a špatně, někdy vůbec, býval to rozsudek smrti. Immobilita, tedy upoutání na lůžko, je toxické. Trombozy, proleženiny, embolie, zápaly plic, a na to často se dojelo.

Dnes se zlomený krček stehenní kosti ihned operuje a stabilizuje hřebem nebo se dělá kloubní náhrada.. To má ale výhodu, že nemocní nemusí dlouho ležet. Ale zase nevýhodu zátěže velkou operací - a to se často jedná o nemocné ve vysokém věku s řadou přidružených nemocí a hrozbou komplikací.

Zavedeme žilní přístup a nechám si natáhnout 15 miligramů Dipidoloru (můj celkem oblíbený piritramid). Celkem dobře a rychle tlumí bolest. Ale lidem po něm bývá dost zle, točí se hlava, a po zkušenostech dávám nejdřív jen půlku stříkačky, čekaje, jak nemocný bude reagovat. Ale tahle paní taky váží možná nějakých 160 kilo, možná víc, určitě mnohem víc, než já.

To byl poslední výjezd té noci. Osvěžil jsem se třemi hodinami spánku od tří do půl sedmé. Protože v půl osmé mi začíná regulerní pracovní doba. Dospím se večer.