Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

Můj 17. listopad


Donedávna jsem měl ve zvyku na 17 listopadu se posadit a otevřít si víno. A tento zvyk bych rád obnovil. A přitom trochu zavzpomínal. Proto jsem se rozhodl sepsat tento článek. Je to remake, soupis několika střípků, jak mi zůstaly v paměti. Rozhodně to není pokus o nějaký souhrn, reportáž  nebo dokument. Na to je spousta jiného materiálu jinde. 

Například: 17. listopad 1989 v Olomouci 

Protože tento 17 listopad je pro mě pořád velký svátek. I když svět není takový jaký jsme si tenkrát přáli a vysnili, i když život zůstal těžký, a málo z toho, co jsme chtěli, se splnilo, přesto jsem rád,  že žiji ve svobodné zemi. A jsem rád, že jsem se u těch památních dní mohl být přitom.  

 

I. Prodromy 

Když  jsem chodil na základní a střední školu,  vyrůstal jsem v socialistickém státě. A ať si dneska povídá kdo chce co chce, nikdy by mě ani ani nikoho z mých spolužáků nenapadlo, že tomu možná bude někdy jinak. Netušili to ani mí rodiče nebo příbuzní. Před maturitou jsme nevěřili a nedovedli si představit, že jednou budeme žít v zemi, kde komunismus a socialismus prostě nebude.

A tak jsem prošel kariérou jiskřičky, pionýra, a svazáka.Na střední škole jsem trochu zápasil s ruštinou, ale maturitu jsem potom zvládnul na jedničku. A to i s maturitní otázkou: osobnost V.I. Lenina.

Pak přišlo horké léto 1989. Poslední komunistické léto. V Polsku proběhly volby ve které zvítězila Walesova solidarita,  v Maďarsku skončil Janosz Kadar, Prahu zaplavily tisíce Východoněmců utíkajících na ambasádu NSR, a já jsem tenkrát celkem nadšeně jsem poslouchal sovětskou televizi a Gorbačovu glasnosť a perestrojku.

Ve zprávách se hřímalo proti signatářům petice Několik vět a na magnetofonových páskách se jako hit kopíroval Jakešův projev na Hrádku. 


 

Proběhlo přijímací řízení na vysoké školy. Dnes mohu říci že jedno z nejobjektivnějších a nejspravedlivějších přijímacích řízení na vysoké školy v dějinách.  Povolená pouze jediná přihláška, výsledky řízení byly veřejné, méně se již hodnotila stranická příslušnost rodičů (i když jsme museli na přihlášce vypsat onu  rubriku - dvě kolonky -  politická příslušnost otce a matky do roku 1969 a po roce 1969);  výsledky přijímacích testu z  chemie a fyziky byly zveřejněny. Z biologie jsem dostal pří ústní zkoušce otázku anaerobní glykolýzy, kterou jsem celkem uměl. Další otázka byla z politického předmětu se týkala příčiny a důsledky 2.světové války. Na takové otázce se nedalo přece nic kazit. Ale děvče,  které bylo zkoušeno přede mnou, dostalo otázku RVHP. Obdivoval jsem a až mě zamrazilo,  jak ze sebe tahle holka sypala sjezdy, závěry, a nastíněné směry rozvoje. Paradoxně v době,  kdy celá slavná RVHP již umírala. 

Léto 1989.  Po úspěšném přijetí na vysokou školu přišel i dopis celoškolského výboru SSM. Upozorňovali na povinnost v rámci letní aktivity odpracovat tři týdny v různých podnicích, s nabídkou, že tuhle povinnost můžeme vyplnit už nyní, o prázdninách před zahájením studia. Tuhle nabídku jsem akceptoval (kdo by to byl řekl, že už za půl roku SSM skoro zmizí). Byla to nakonec skvělá brigáda. Dostal jsem se do skupiny svých budoucích spolužáků, se kterými jsme vytvořili skupinu a skamarádili se na dlouhé roky. Pracovali jsme a byli ubytovaní ve Valašském Meziřící, dělali v tamním masokombinátu. A po práci legraci - vymetli jsme hospody, letní kino i diskotéky. Ta brigáda byla i velmi dobře placená a navrch levné deputatní maso a salámy. 

 Následovala povinná brigáda chmelová. Kdo zažil chmelové brigády na střední nebo vysoké školy, ten prostě ví. Opojení mládím a svobodou na ubytovně  jsme zase hráli volejbal, vymetli hospody, a sdružovali se. Už nikdy potom nebyla ta atmosféra soudržnosti taková, jako tehdy na začátku studia. 


Akorát si vzpomínám, že během chmelové brigády proběhlo i výročí 21 srpna, a  jak místní  hospodský úzkostlivě dodržoval nařízení o zákazu alkoholu. 

Musím říci, že nikdy jsem potom nebyl tak bohatý. Pětistovka, kterou jsem dostal na měsíc, byla úplné jmění. Když kolejné stálo 35 korun, tramvajenka 20 korun a stravenka nějak 1,60 Kčs. 

A pak začala intenzivní výuka anatomie, v té době ještě 2 semestrová. Spolu s cvičeními z histologie a biofyziky to bylo opravdu tak, jak v druhém díle Básníků od Dušana Kleina. Možná se k počátku studia vrátím v nějakém v přístích článků. V Kleinových filmech le opomněli, že jsme měli ještě  povinnou lékařskou ruštinu, a onen předmět zvláštní předmět Dějiny MDH a KSČ.

Semináře z z tohoto podivného předmětu byla zvláštní buzerace. Museli jsme si totiž připravovat referáty z aktuálního politického dění jako do občanské nauky na základní škole. A tak si matně vzpomínám na poslední články z Rudého práva, věnované pražskému nedostatku bytu, sjezdu JZD,  nebo zasedání ústředního výboru KSČ k ekologické problematice někdy na konci října 1989.    


Taky jsme zaznamenali slavnou poslední návštěvu rumunského vůdce Nikolae Ceaušesku. Pamatuji si že jsme si dělali legraci, že spíše než ruština bude v naší zemi perspektivní jazyk tak rumuština. 

Pak na počátku listopadu  začaly pitevní bloky. Kdo to dělal, ví o čem je řeč. U nás to znamenalo práce, preparace a hlavně učení zkoušení. Takže jsme byli zavaleni učením a ani jsme nezaznamenali historické změny, třeba že padla  Berlínská zeď. (Ostatně ani už nevím, zda se o tom v našich zprávách hovořilo). 

Pitevní cvičení skončila a pak  přišla středa 15 listopadu, kdy jsme měli oslavit svůj svátek, jako děkanský den. 17. listopad byl totiž pátek a počítalo se, že většina odjede domů. (Nestudoval jsem v Praze, kde to bylo trochu jinak.).

Ještě 16.11., ve čtvrtek, proběhla první řádná ročníková schůze SSM.

17 listopadu jsme pak měli volno a většina opravdu odjela domů, včetně mne. Měli jsme jaksi jiné starosti. 

II. Počátky

Od svého táty, který nadšeně poslouchal rádio svobodná Evropa, jsem během onoho víkendu  dověděl něco o tom,  že se v Praze cosi děje. Že tam esenbáci zmlátili a snad i zabili nějakého studenta a že pražští studenti chtějí jít do stávky. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, již dva roky jsem byl zvyklý na zprávy o pražských demonstracích. Znal jsem i několik lidí osobně, jež se jich účastnili. Ale nějak to šlo mimo mne. Je pravda, že jsem měl později potkal několik známých, kteří se toho průvodu na Albertov zúšastnili. A to i po pitevních blocích. 

Ale stávka v našem městě, to by byla zpráva jako z jiného světa. Nicméně když jsem dojel v neděli na koleje (19.11.), bylo nějak živo. Hlavně starší spolužáci hojně porůznu diskutovali a připravovali organizaci stávky. V pondělí jsme šli normálně na přednášky. Ale uprostřed té první - z anatomie, kdy profesor zrovna začal novou látku a na nákresech rozebíral stavbu srdečního svalu - vstoupili do posluchárny studenti hlavně z třetího ročníku. Přerušili přednášku, přednášející je nechal přečíst prohlášení a výzvu, abychom se i my, všichni připojili ke stávce. Pak odešli. 

Z přednášky pak již nebylo nic, protože se na další výklad již nikdo nesoutředil, přestože profesor se pokoušel pokračovat. Asi za deset minut vstoupil do posluchárny tehdejší děkan a pronesl výzvu asi v tomto znění: "Vaším hlavním úkolem je příprava na povolání lékaře. Jsem rád, že jste to takto pochopili.".

To byla poslední přednáška v roce 1989, pak jsme opravdu výuku opustili. Až na asi desítku stávkokazů. 


A pak byl večer a první shromáždění před divadlem v našem městě. Byl jsem se tam podívat. Divadlo zahájilo stávku na podporu studentů a na podiu vystupoval řečník. Akorát, od tramvajové zastávky se objevil dvojstup esenbáků. Každý měl v ruce ten příšerný dlouhý bílý pendrek a šel z nich strach, když pochodovali a zabrali celé náměstí. Stáli v metrových rozestupech a kdo chtěl k divadlu, musel mezi nimi projít. Přiznám se, že jsem dostal strach, a raději jsem se uklidil. 

Druhý den, v úterý,  to už bylo všechno jinak. Namísto výuky se studenti  - nižších ročníků - sešli v posluchárně. Pozváno bylo i vedení fakulty. Ze začátku se jednalo o podpoře vedení fakulty. Vyšetření událostí v Praze bylo i vedením fakulty považováno za legitimní studentský požadavek. Ale když se v požadavcích začalo objevovat něco jako - svobodné volby, nebo rezignace Jakešova vedení strany či demise ministryně školství Synkové, vedení fakulty - děkan a proděkani  - jednání opustili. 

Je možná dobré připomenout detail, který je s radostí opomíjen, protože se úplně nehodí do ideálního obrázku statečných uvědomělých studentů. Organizace stávky a protestů se ze začátku ujal výbor SSM. Ten taky objednal a zabookoval sportovní halu, kde se od dalších dnů konala setkání studentů a program na další dny. Až později se vynořili noví vůdcové, kteří pak převzali iniciativu. 

III. Revoluční kvas

V úterý se již do školy nešlo. Stávka a její organizace probíhala přímo na kolejích, scházeli jsme se na placi před vchodem. Až později se scházelo v tělocvičné hale. Přicházeli nás pozdravit studenti z jiných vysokých škol, kteří se domlouvali na koordinaci akcí, ale přišli nás pozdravit i studenti z Ruska a Maďarska. 

Asi nejhezčí vzpomínku a zážitek mám na velkou demonstraci v úterý, dne 21. listopadu. Všichni obyvatelé města byli vyzváni přijít do centra, před divadlo. A bylo rozhodnuto, že stávkující studenti vytvoří svíčkový průvod, projdou od kolejí celým městem a pak projdou špalírem mezi lidmi na náměstí. Připomínám, že v té době se objevovaly ve večerním zpravodajství jen kusé informace, Jakeš plamenně vystoupil v televizi a vyzýval ke klidu a pořádku, ministryně Synková volala, ať se studenti vrátí do lavic, a celá akce měla pořád punc nelegálnosti. Ostatně na onom úterním shromáždění  nám byl citován paragraf o rozvracení republiky. Kdo rozvrací politický systém....socialistické zřízení.... paragraf b jako člen organizované skupiny....bude potrestán.... odnětím svobody na osm  až patnáct let ... nebo vyjímečným trestem (včetně trestu smrti, který v té době byl ještě v platnosti). 

Byly chvilky, kdy jsem měl i strach, nebudu popírat. Můj spolužák zažil výslech na StB. Někdy na konci prvního týdne jel domů a v batohu měl sadu letáků, které chtěl ve svém bydlišti rozdávat. Na nádraží ho sebrala ochranka. Skončil na bezpečnosti, kde byl několik hodin vyslýchán. Bylo mu vyhrožováno vyhazovem ze školy a trestním stíháním. Dnes na to vzpomínáme s ulehčením, ale tenkrát mu dobře opravdu nebylo.  

IV. Vzpomínky

Na tento průvod jsme se opět chystali na kolejích. bylo rozhodnuto, že půjdeme ve dvojicích, na ramenou přišpendlená československá vlaječka (fixem vymalovaná), svíčky v rukou. Instrukce  - neprovokovat, v případě zadržení neklást odpor. Pokud by někoho sebrali esenbáci, ostatní v klidu pokračovat v průvodu. Od kolejí přes zákoutí Žerotína (dnes tam sídlí olomoucká teologická fakulta), pak zezadu přes město a tam se svíčkový průvod rozpustí. 


Bylo to jak lampionový průvod. Dodnes si vzpomínám, jak jsem byl pyšný, že jsem v tom průvodu šel. ve dvojicích, parta z kolejí, lidé se zastavovali a mávali nám. Dokonce esenbáci, namísto aby bojkotovali, tak nám pomáhali a  zastavovali dopravu, když průvod překračoval hlavní ulici, abychom mohli projít. Když jsme procházeli stíny Žerotína a olomouckými ulicemi, z otevřených oken na nás lidi mávali a zdravili nás. Na náměstí nás esenbáci zdravili. A všichni svorně ignorovali tlampače, ze kterých se jako z přeskakující desky ozývalo to: "Občané, rozejděte se, toto shromáždění nebylo povoleno národním výborem." Procházeli jsme náměstí plné lidí uličkou,  a lidé z okolí na nás mávali jako nějakým hrdinům. 

Jestli mám nějaký obraz spojený s listopadovou revolucí, tak je to právě tento. A pak ještě jeden, už ne tak intenzivní, z pozdější doby.  Když byla organizována demonstrace všech studentů z ČSSR (stát ještě nesl toto jméno) v prosinci 1989 na podporu prezidentské kandidatury Václava Havla.  Výprava zvláštních vlaků, a pak sraz na Václavském náměstí. 

Někdy v druhé polovině týdne se to zlomilo. Pamatuji si na televizní zprávy, možná je dohledáte na youtube či v archívech. Pamatuji si na slova, kterými je redaktor zahájil : "Pozornost všech světových agentur je nyní obrácena na Československo..." a následovaly reportáže a přenosy z demonstrací z celé země. Od té doby už informovaly zprávy plně, dá se říci, se sympatiemi na straně revolucionářů. Pamětníci si možná vzpomenou na pořad Sondy. Pořad, který se již předtím ingestigativně  zaměřoval na nešvary v rámci glasnosti a - jak říkal Milouš Jakeš - demokratizace. Tento byl moderován tehdy sympatickým Waltrem Komárkem a mimo jiné v něm mohli diváci shlédnout vypískání Miroslava Štěpána z ČKD. 

Nebudu už popisovat, jak šly dějiny dál. Odstoupení (a později i vyloučení z KSČ) Milouše Jakeše a postupně i všech pohlavárů, nové vedení KSČ v čele s podivným Karlem Urbánkem, pak jednání a jepičí rekonstruovaná vláda Ladislava Adamce (mně jinak sympatického, právě jeho jsem původně chtěl podporovat), posléze Adamcův pád. Ale i jiné doprovodné události. Zážitek pro mne z té doby si taky pamatuji dobře: Byl jsem cosi nakoupit v jedné drogerii, ke měly prodavačky nahlas rádio. Vysílání Občanského fóra. A v přestávce spustili písničku Trojí zapření Petrovo od Karla Kryla. Písnička od Karla Kryla v rádiu. Toho, kterého jsem dosud znal jen z nekvalitních kopírovaných pásků a nepřímo od kytaristů, kteří občas dali některá jeho díla s nemalou odvahou k dobru. A o týden později jsem mohl Karla Kryla vidět naživo! Cestou z Ostravy, kde taky vystupoval, se zastavil na koncert v naší olomoucké hale. Na Krylova vystoupení jsem šel za jeho života ještě několikkrát, ale poprvé bylo poprvé. 

V. Výstupy

Ty dny mi už trochu splývají. Neučilo se, většinu času se sledovalo zpravodajství a poslouchalo radio, docházeli jsme na filozofickou fakultu, kde byla okupační stávka a centrum dění. Vlastně většinu onoho revolučního času jsme strávili vylepováním plakátů po městě. Na to, abych chodil někam agitovat, jsem si připadal mladý a neuvědomělý. Učil jsem se orientovat sám v sobě. Nakonec jsem se sám přidal k těm, kteří podporovali a demonstrovali za zvolení Václava Havla prezidentem, i když můj favorit byl na začátku sympatický Ladislav Adamec. A určitě to bylo dobře. V prvních měsících a prvním roce prokázal kvality a asi to byla nejlepší volba. I když v dalších letech a ke konci politické dráhy už dělal věci, které jsou diskutabilní. Rozhodně patři k tomu lepšímu, co listopad přinesl. Nepatřím k těm, kteří dnes plivají na jeho památku. 

K takovým, jakým je třeba Václav Klaus. Přiznám se, že mi byl nesympatický od prvního okamžiku, kdy se objevil, až dodnes. Slizký jako úhoř, zlé oči, povýšené jednání. Všimněte se nadměrně vyvinutého bradového svalu (musculus mentalis). Tomu se někdy říká "sval pýchy". Objevila se celá řada dalších  politiků a samozvaných vůdců. Lidé je přivítali s nadšením a čekali, že přinesou prosperitu a ráj na zemi. Skoro všichni časem zklamali a selhali. Ukázalo se, že svézt se na vlně boje proti komunismu ještě není záruka dobrého charakteru. 

V rádiu a televizi se objevily revoluční písničky. Většina dnes zapomenuta, když je chci někdy dohledat, mám s tím problém. Z jejich řady se ale vymykala jedna, od Karla Plíhala: "Byl jeden král, co kraloval...až dokráloval jaksi..." Končila slovy: "...a spousta malých králů, co přes noc budou větší..... bacha na ně". Ten text se do té euforické doby nehodil. Vzpomínám, že když ji Plíhal zazpíval v hale, hrozilo mu vypískání. Jako každému, jenž trochu předběhne dobu. 


 

VI. Uzavírka 

Vypíchl jsem několik momentů, které jsou spojeny s onou památnou dobou a nejvíc se mi vryly do paměti. Dnes je v  módě odkaz 17.listopadu shazovat. V diskuzích se často dočítám, v čem všem byl předchozí Husákův a Jakešův režim lepší. Příspěvky i mých známých, jak litují toho, že cinkali v listopadu klíčemi. Občas slyším, že vlastně dnešní systém není lepší, než tenkrát. Opět se plíživě rozrůstá nesvoboda a cenzura, životní úroveň není zdaleka taková, jakou bychom si přáli, slýcháme o rozkradené a zdevastované zemi... Taky se dočítám konspirační teorie  o tom, jak bylo stejně všechno dávno domluvené a připravené...

Ale kdepak, poslechněte si na youtube vyjádření a vzpomínky třeba Milouše Jakeše. 

Ano, dnes vím, že komunismus u nás nepřestal existovat pro nadšení revolučních mas. Rozpadl se proto, že dokázal fungovat jen s podporou a pod diktátem ze Sovětského svazu. Milouš Jakeš ve svých pozdějších vystoupeních správně  označil Michaila Gorbačova jako největšího zrádce a likvidátora věci socialismu. Když se Michail Gorbačov stáhl na své problémy a zdejší režim ztratil podporu SSSR, rozpadla se jeho struktura jako domeček z karet. On by se tedy nějakým způsobem rozpadl stejně. Ale stejně mě ve mně zůstává vzpomínka na ty nádherné hry plné euforie a očekávání. I když se většina z nich nenaplnila.






Komentáře

  1. Tuhle euforickou zkušenost závidím. Já jsem byl tou dobou zrovna na vojně, což mi sice přineslo taky některé nezapomenutelné zážitky, ale nebyly to ty bezprostřední emoce vyvolané osobní přítomností.

    Ano, znám spoustu lidí, kteří na minulou dobu hledí s nostalgií. Já bych se do toho času nechtěl vrátit ani na exkurzi. Vše se nevyvíjí ani zdaleka tak, jak jsem si v té revoluční době idealisticky představoval, ale jsme mnohem více strůjci vlastního štěstí i vlastních průšvihů a zaplaťpánbůh za to. A mám velkou úctu k těm, kteří do toho tehdy šli v prvních řadách, protože jsou vzácní, kdežto těch, kteří se přidají, až už je zpola nebo úplně vyhráno, se najde vždycky dost :-).

    OdpovědětSmazat
  2. Ďakujem za krásne sprostredovanie. 17. novembra 1989 som mala 3 roky aj mesiac, takže si z toho nepamätám ani prd. Každopádne je to veľký míľnik našej histórie, nech už sa staviame na ktorúkoľvek stranu.

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Nejlépe hodnocené

Konfrontace

Proč je tu vlastně tento blog

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Omyl VII - Překlepy

Když doktor myslí, že je nemocný