Předvánoční depky a jejich následky

 „Lepší je psát básničky, než na hrdle dvě smyčky“ psal jsem sám  kdysi v jedné říkance...

 

 

Myslel jsem si, že potěším případné čtenáře spíše něčím veselejším a nadějnějším v tomto vánočním čase. Avšak tyhle Vánoce jsou jakési divné, podobné nepamatuju. I na mne doléhají nyní  těžkosti všedního i pracovního dne, v době, kdy píšu tyto řádky, jsem zavalen osobními problémy jako už dlouho ne.  Takže neumím psát veseleji, snad napříště.

Za dveřmi pracovny vrcholí Covidová vlna. Už jsme si několikkrát mysleli, že vrchol je za námi a už se to bude lepšit, bohužel pozorování tomu nenasvědčuje. Nicméně jsou lidé, kteří jsou na tom hůř, nebo to hůře prožívají. 

 

 

 Na poslední službě po dlouhé době klidu, jak je tu na vesnici zvykem, alarm s nápisem: „Otevření dveří, oběšen...“ Jedu se svým šoférem, který zapnul modrou blikačku. Tak se zeptám: „Odřízli ho, reanimovali?“ -„Nevím, prý jsou tam hasiči. Uvidíme.“ 

Oběšení je tvrdý způsob odchodu ze světa, není to demonstračka, jako když někdo spolyká léky (někdy jen vitamíny), nebo se poškrábě žiletkou na zápěstí, zřejmě bez úmyslu si ublížit. Oběšení se totiž obvykle podaří. Pamatuji jen jeden případ, kdy pod nešťastníkem praskla šňůra a  krátce poté policie vyrazila dveře a zachránila ho, ještě nezraněného. Když jsem se nešťastníka zeptal, proč volal na policii, odpověděl: "Nechtěl jsem, aby mě tak našli až někdy zadlouho, podle zápachu."

 

Není to daleko, takže brzy  přijíždíme k chumlu tvořeném dvěma hasičskými vozy, policií a sanitkou. Vystupuji a jdu k hasičovi, označeném žlutou svítící vestou velitele. Jen mávne rukou: „V prvním patře támhle. Policie už je tam.“

Vstupujeme do uklizeného a čistého bytu. Na to, že je  staromládenecký, jak se později dovím, velmi čistého. Dva mladí policisté mě směřují do ložnice. Na zárubni dveří na šňůře, asi prádelní, visí můj pacient. Je to můj asi třetí pohled na oběšence. Není hezký, vypoulené prázdné oči, vypláznutý promodralý jazyk, jak to oběšení mívají. Již pokročilé posmrtné změny, ztuhlost celého těla, takže visí už určitě přes dvanáct hodin.  

Mladým policajtům tedy odpovím  formulku: „Je mrtvý? Ano, je. Je to úmrtí z přirozené příčiny? Ne, zjevně není. Takže kripo (kriminálka), moje práce skončila, protože při zjevně nepřirozeném úmrtí se nesmí ničím hýbat kvůli kriminalistických stop.

„Napíšete předběžnou nebo definitivní zprávu? Pokud napíšete předběžnou, musíme ještě volat obvodního lékaře nebo službu. Kripo totiž odmítá přijít, dokud není vypsán úmrťák.“ Tohle lpění na formalitách mi přijde nepatřičné. Kdyby se jednalo o zjevně trestný čin, bylo by to přece zdržení. V televizních kriminálkách to tak nechodí, tam to znám jinak. Poněkud morbidní úsměv na mne vyloudila další prosba policisty: „Prosím, napište tam nejasná příčina úmrtí.“ Nejasná příčina úmrtí. U člověka visícího za hrdlo na šňůře.

V kuchyni našeho pacienta nacházíme poloprázdnou krabičku venfalaxinu. Takže bral antidepresiva, možná byl u někoho v terapii. Dalo se zhoršování zabránit? Některá antidepresiva mají popsán paradoxně zvýšené riziko sebevraždy. Nemocní se vybudí z letargie a pasivity a začnou jednat...

Zatímco policista fotí tento smutný výjev, já se k  vypisování dokumentů se posadím ke stolu. Všimnu si  dopisu na rozloučenou. Je napsán velmi úhledným písmem a je v podstatě krátký. Píše, že se rozhodl odejít za... asi manželkou nebo družkou, protože už to na tom světě nezvládá, a omlouvá se všem, vyjmenovává několik jmen, asi děti. 

Osamělý. Proto ho omrzelo žití. Stejně jako toho výše. 

Osamělost je velký stres. Ale jsou i jiné stresy, které se valí přes hlavu tak, že je přestaneme zvládat. Někdy okolí odsuzuje, že si můžeme sami. Závislosti, dluhy, zklamání...bezvýchodnost. Kdysi jsem tyhle lidi odsuzoval jako slabochy. Ale pak jsem se párkrát sám dostal do situací, kdy jsem nevěděl, kudy kam. Proto mám k těmto životním situacím a lidem takto trpícím respekt. Nešťastníci, kteří potřebují pomoc. Nedostali ji. Snad dojdou pokoje a ne zatracení. 

Kdo by jim mohl pomoci? Chodívají k psychoterapeutům, psychiatrům, polykají různé prášky, které ale jejich problémy sotva odstraní. Kdo by jim mohl pomoci? Víra? Křesťanské sbory, charita? A proč to nefungovalo? Možná jen chyba spojení, nejsou o sobě navzájem informovaní. 

Lidi trpící depresemi a různými strachy potkávám denně. V dopisech obvodním lékařům doporučujeme ambulantní psychoterapii, aniž bych sám při psaní tohoto doporučením věřil tomu, že to pomůže. Víte, jak dlouho se čeká na psychoterapeutickou ambulanci? Navíc taková práce musí být dlouhodobá, a vyžaduje schopnost spolupráce. Žádný terapeut nebo prášek nenahradí lásku, lidské teplo, pozornost, zájem, náklonnost... 

 

Kdysi jsme na jednom pobytu se sebepoznáváním dostali úkol - ve dvojicích jsme se rozešli po okolních vesnicích a měli za úkol přinést zbytečnou věc. Co je to zbytečná věc? Když jsme se pak po vyplnění úkolu sešli v jídelně, před námi ležela pěkná hromada smetí. Staré konzervy, kameny, odpadky. Byly i odvážnější názory - jedna z dvojic přišla s hypotézou, že lidé jsou zbyteční. Příroda by byla lepší bez nich. Postupně jsme rozebírali předměty a ptali se, zda jsou tak zbytečné. Skleněný střep z rozbité láhve. Zbytečný? Nyní ano. Představ si ale, že jsi někde na pustém ostrově. Takový střep použiješ k řezání, jako zbraň, jako hrot na šíp. Rezavá konzerva? Můžeš jí umýt a ohnout jako lžičku nebo jako nůž, když nebudeš mít nic jiného. Nakonec i ta konzerva byla kdysi plná jídla a měla jiný smysl. A když se už vůbec žádný smysl nenašel, tím, že ten předmět někdo donesl a tady nyní se o něm bavíme, dostal ten předmět nový smysl existence, byť jen na pár minut. 

Závěr: Žádná věc není zbytečná. Jsou jen věci - zbytečné na daném místě v daném čase. Změňte jejich místo (čas moc měnit neumíme) a dostanou smysl. 

Pointa: Jako že není žádná věc zbytečná, je jen zbytečná na daném místě v daném čase, pak ani žádný člověk není zvytečný. Jsou jen lidi zbyteční na daném místě na daném čase. Mohou zkusit změnit místo. Jsi osamělý? Je spousta lidí, co by tě potřebovali, jako dobrovolníka, jako pomoc.Dokonce jsi nemohoucí, nemocný, upoutaný na lůžko? I tak ovlivňuješ lidi kolem, ani o tom nevíš... 

Vím, zní to přiliš upjatě a jako klišé. Sám v tom nemám jasno.