Omyl III Dielencefalický syndrom

Tak tento fall patří k těm asi nejsmutnějším, a dlouho začerňoval moje svědomí. Už je to dávno, přes dvacet let. Nebyl jsem už eléf, zrovna čerstvou první atestaci. Je třeba dodat, že takové případy se dnes už nestávají.

Změnily se totiž poměry v nemocnicích. Změnila se dostupnost vyšetření, i ekonomické poměry, které v důsledku jsou k nemocným vstřicnější.

Na tom případě byla ještě ta věc pikantní, že šlo o protekční pacientku. Když si nemocní něco po známostech domlouvají, čekají, že pak se jim dostane něco lepšího. Zhusta je ale ve skutečnosti zaděláno na prů***. Jako v tomto případě.

---

Bylo to někdy myslím na někdy na jaře, protože byly ještě dlouhé noci. Měl jsem zrovna službu.

Byla už tma, když mi zatelefonoval - nikdo jiný, než můj táta. Prý ať se podívám na dceru jeho kolegyně. Byla divná, byli na podnikové oslavě či co, a prý se tam nějak zhroutila. Ale pak zase byla dobrá... a že přijde ke mně na službu.

Dnes vidím, že tento první červený praporek jsem neměl ignorovat a víc se vyptat svědků toho tak zvaného zhroucení, jak to přesně bylo. (Kolaps? Epileptický záchvat?).

Každopádně se dostavila dívka o něco starší, než jsem byl já (30 let necelých). Usměvavá, zjevně bagatelizující situaci, jak je v módě říkat, indulentní. Spíše až moc veselá, jak se říká, hypomanická. Druhý červený praporek, ale kdo by na to pomyslel?

Popisovala bolesti hlavy, které jsou, ale pak povolí. No a na oslavě prý ji bylo špatně a na zvracení. Pokud tohle čte nějaký kolega, nejspíš kroutí hlavou, jak jsem jen mohl ignorovat tyhle červené praporky.

Byla to celkem pohledná baculka, ale ve dveřích si stěžovala - za poslední měsíc jsem přibrala snad 15 kilo a to skoro nejím... Další červený praporek. Prý nejdůležitější informace se lékař doví, když je pacient ve dveřích na odchodu.

Protože byl večer, domluvil jsem si s ní brzký další termín, a že provedeme CT (výpočetní tomogram). Později mi bylo vyčteno, proč jsem ji okamžitě nehospitalizoval. Nechtěla... a taky jsem to nepovažoval za nutné. Je jasné, že dnes by nemocnou s takovými potížemi každý okamžitě přijal a dělal CT akutně.

Jenže...to se stalo na konci minulého století. Nebylo DRG a nemocnice byla plná, s instrukcí z ředitelství (samozřejmě, jak bylo tenkrát zvykem, jen ústně předanou, nikdy nikým písemně nesepsanou a nepodepsanou): "Pokud možno nikoho nepřijímat!"

Jediné CT v nemocnici bylo v té době v poruše. A sice dlouhých 6 týdnů. Dnes nepředstavitelné, tehdy běžný stav. Nemocné jsme posílali na vyšetření do jiných nemocnic nebo prostě přeobjednávali. A tak jsem musel i svou pacientku přeobjednat, když ke mně přišla na kontrolu. Opět si stěžovala na bolesti hlavy. Migréna, myslel jsem si. Od začátku migréna.

Když se objevila za další týden, začala šilhat. Obrna N. abducens, ochrnutý odtahovací nerv na pravé straně, dvojité vidění. Poslední červený praporek. Známka počínajícího útlaku v nitrolební dutině.

Ano, nyní jsem ji mě hospitalizovat, a v případě odmítnutí nechat podepsat reverz. A neudělal. Chtěl jsem asi věřit v kdovíco a přání bylo otcem myšlenky....

Dokonce i na očním to neviděli jinak, než jako možnou svalovou poruchu. Polehčující okolnost - vyšetření očního pozadí neodhalilo (zatím) příznaky zvýšeného nitrolebního tlaku.

Když pak tuto nemocnou dopravila ke mně záchranná služba o asi 4 dny později, poté, co se prý znovu zhroutila, byly poměry už jiné. Měl jsem službu na akutním příjmu, nemocnice už nebyla přeplněná, a hlavně CT bylo po šesti týdnech v provozu a dalo se urgentně objednat.

Sestřička mi pak hlásila: "Prý tam má nález jako prase...." Rozsáhlý nádor v středním mozku, prorůstání do hypotalamu.. nejspíš maligní gliom či glioblastom.

Dívku jsem ihned poslal na neurochirurgii. Tam se asi jeden nebo dva dny plánovalo, co dál. MRT, staging. Bylo jasné, že ten nález je inoperabilní, a asi i odběr biopsie bude problém.

Třetí den ale upadla a najednou byla v komatu. Překlad na JIP, řízené dýchání....po 5 dnech zemřela. Krátce po třicátých narozeninách.

Zpětně se dá říci, že měla všechny příznaky, jako v učebnici. Bolesti hlavy, ventilového charakteru, příznaky nitrolebního tlaku, změny na váze při dielencefalickém syndromu, nakonec i povahové změny (hypomanie). Můj šéf se mě jen zeptal, ne zle, ale smutně - jak se tohle mohlo takto ignorovat? Hospitalizujeme nemocné s mnohem menšími potížemi...

Po její smrti jsem dostal krásný děkovný dopis od její maminky, poděkování za snahu a vzornou péči. Na pohřbu bylo přečteno speciální poděkování mé osobě.

Mělo to být tak nebo nemělo?

To děvče mělo glioblastom, nejhorší z mozkových nádorů. Když se operuje, stejně rychle naroste znovu. Na ozáření je málo citlivý. Standardní chemoterapie s temozolomidem přináší získ jen týdnů nebo měsíců života. Ani v dnešní době protonových zářičů a monoklonálních protilátek není takto nemocný dlouhodobě zachranitelný.

Nevím, co by bylo zásadně jinak, kdybych tuto pacientku hned první den hospitalizoval. Na inoperabilní nádor by se asi přišlo dřív. Operovat nešlo, možná by se zahájila chemoterapie. Možná by byla naživu o pár týdnů déle, možná i o půl roku. Vymlouvat se mohu, jak chci, od systémových chyb po její indolenci. Ty týdny a měsíce života jsem ji ale objektivně vzal. Dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat.