Dyskonexe
Tak pravil prof. Dr. Sch., funkcionář společnosti pro intenzivní medicínu a můj bývalý šéf.
Je to už strašně dávno. Za studentských let jsem jezdíval na akce Hnutí Brontosaurus. Byly to nádherné časy. Brigádničili jsme v lese či na památkách, třeba v Adršpašských skalách, přestávky a odpoledne jsme věnovali různým hrám (včetně drsných psychoher, které bych dnes už určitě nedoporučoval) a úvahám o smyslu života...kterým jsme říkali retorická cvičení.
S trochou mladické naivity jsme řešili nejrůznější témata. Patřily k nim úvahy o eutanazii, o které jsem v té době ještě mnoho nevěděl, snad prvně slyšel. Hlavně jedna studentka teologie ráda řečnila, kdybych chtěl bych zlý, řekl bych, ráda zprostředkovávala rozumy naučené někde ve škole. Pamatuji si, jak se rozhohnila: „Lékaři přece musí bojovat o každý život do poslední chvíle, až to konce. To je přece jejich povolání, či poslání.“
Na kongresech se podobným úvahám věnují dlouhé hodiny a řady přednášek. V odborných časopisech byla popsána spousta papíru.
Ani zde nehodlám otevírat nějakou diskuzi. Dokonce ani sám přesně nevím, co je správné. V názorech se budeme určitě míjet, podle toho, jaké máme životní zkušenosti a jakou máme historii. Nebo i podle toho, jakou víru (či dogma) vyznáváme a považujeme za autoritu. Blog je určen na vylíčení zážitků, zkušeností a pocitů. A prezentaci osobního názoru. Není objektivní.
Budu tedy vyprávět o dvou případech, které se mi vryly do paměti.
I.
Mozeček je uložen v zadní jámě lební. V zadní jámě lební je obecně málo místa, je tam namačkán mozeček a mozkový kmen se všemi napojeními a poměrně malá rezerva v podobě mozkových komor. Proto jsou všechny procesy v zadní jámě lební ještě rizikovější než ty v přední a střední jámě.
Každopádně si ho pamatuji už na JIP, na řízeném vědomí a v komatu. I když mezitím prodělal operaci, spočívající v dekompresi a uvolnění zadní jámy lební, jeho stav se nelepšil. Koma, ventilátor, ani nebylo třeba tlumení, sonda s umělou výživou. Týden, druhý, třetí.
"Pan M. s mozečkovým krvácením není ještě mrtev, nebyla u něho totiž diagnostikována mozková smrt. Nicméně jeho stav lze považovat za beznadějný. Nechceme prodlužovat jeho přežívání a utrpení jeho i jeho příbuzných a necháme ho odejít. Zastavíme dýchací přístroj. Nyní řekněte, jestli někdo z vás s tím má nějaký problém. Jsem připraven poslouchat. Řekněte to prosím hned a teď když jsme spolu a bude to mezi náma. Neříkejte to nikde jinde a nešiřte mimo tuto místnost."
Každopádně nyní to takovou reakcí provázeno nebylo. Jen poklidně vyhasla křivka EKG na monitoru...
Mozková smrt je pojem vzniklý v souvislosti s transplantační medicínou. Při té příležitosti musím připomenout třeba vynikající rozhlasovou hru Oldřicha Daňka Dialog v předvečer soudu z roku 1966, kde - v té době ještě jako sci-fi - autor poukázal na morální dilemata v souvislosti s transplantacemi, které jednou přijdou a v té době byly ještě neznámé.
Odběr orgánů k transplantaci lze provést jen od živého dárce s jeho souhlasem (často mezi příbuznými, kdy si navzájem darují - obvykle ledvinu, někdy jaterní štěp) nebo od člověka zemřelého. Orgány ale musí být funkční a ještě fungující. Tak byl vytvořen koncept mozkové smrti. Představa, že kdo má mrtvý mozek, je mrtev, i když mu ještě bije srdce a pracuje tělo. Jak zjistit, že mozek je mrtvý? Přesně to opravdu nevíme. Existuje jen evidence, tedy zkušenost. Stavy, které nejsou s přežitím slučitelné. Pokud mozek neprojevuje žádnou činnost, víme ze zkušenosti, že je asi mrtvý, protože se nestalo, že by zase začal pracovat. Zvláště, když je zjevné, že se zastavilo jeho prokrvení.
Na vyšetření funkce mozku a zjištění zástavy jeho funkce existují podrobná vyšetření, jejichž použití je obvykle dáno zákonem nebo obdobnou normou. Ale rozsah a charakter vyšetření se jednotlivých zemích liší. V České republice byl dlouho nejpřísnější transplantační zákon na světě a vyžadoval mimo jiné provedení dvou angiografií za sebou k důkazu zástavy mozkového prokrvení. To bylo jinde považováno za přehnané a nadbytečné a vlastně poškozování orgánů (kontrastní látka zatěžuje ledviny určené k dárcovství). Přesto jsme zažili pochybnosti, jak zaznamenala blahé paměti ostravská trasplantační kauza. I když zde šlo pravděpodobně jen o ryzí politizaci medicínských otázek.
V Německu jsou předpisy mírnější, v některých případech stačilo opakované klinické vyšetření.
Při psaní tohoto článku jsem trochu prosurfoval. Zdá se, že se česká transplantační legislativa a předpisy o zjišťování mozkové smrti přibližují těm, jež se používají v jiných zemích. A to je dobře.
II.
Byl to citlivý a poněkud zapleklitý případ. Stal se v jiné filiálce, v jiné nemocnici, která ale patřila stejnému koncernu. Jeden z nejsmutnějších, které znám a které napsal život.
Pak svou paní udusil polštářem. A sám si hodil smyčku a pokusil se následně oběsit. Jenže - policisté, kteří byli zavoláni tím synem. Podařilo se ho odříznout a ještě záchranářům rozdýchat. Je to asi jeden ze dvou, o kterých vím, že přežili pokus o oběšení. I když "přežít" je zde relativní.
Proto se vedení nemocnice a kliniky rozhodlo, že ukončí terapii až po stanovení mozkové smrti podle stejného protokolu, jaký jinak používá transplantační zákon. Tj. Předpisy, že musí být dva zkušení lékaři, se zkušeností v intenzivní medicíně, z nichž aspoň jeden je neurolog nebo neurochirurg, a že se provedenou všechny předepsané expertizy.
Protože nemocnice neměla experta v tomto oboru k dispozici (jejich expert pracující na poliklinice byl zrovna na dovolené), obrátila se na jinou filiálku stejného koncernu, potažno na mne.
Tak jsem nakopl své auto a vyrazil do onoho města.
Musím přiznat, že kolegové na tom oddělení byli milí. Přijel jsem celkem pozdě, protože jsem zabloudil na objížďkách a haproval mi navigační přístroj, ale uvítali mě kávou a zákuskem jako nějakého papaláše. Paní zástupkyně primáře na mne čekala do večera a spolu jsme pak provedli vyšetření. Každý, kdo trochu rozumí, by věděl, že je to opravdu formalita. Stačilo se podívat na obrázky počítačového tomogramu. Jeho mozek byl oteklý a stlačený tak, že to zjevně nebylo s žitím slučitelné.
Už nevím, zda ji ráno opravdu provedli. Každopádně ten případ asi nabral takový konec, jaký musel a jaký se očekával.
Můžeme teď vést dlouhé morální dišputace, zda dotyčný měl právo si sáhnout na život a do jaké míry měl právo sáhnout na život své nemocné trpící ženě. To ale není předmětem tohoto článku.
Inspirací k tomuto článku byly spíš nedávno proběhlé diskuze a vzpomínka na senzační články v novinách a na internetu, jak se při současné covidové pandemii musí rozhodovat a snad losovat, kdo z COVID nemocných a nakažených se dostane na ventilátor a kdo ne.
A ja len ďakujem za rozšírenie obzorov. Tak už viem, čo presne je tá mozgová smrť. Na šťastie som ešte nemusela nad morálnosťou týchto možností rozmýšľať. Ale myslím, že mám nejaký názor, či je pevný, dúfam, nebude musieť preveriť v reálnom živote, lebo to si ozaj neviem predstaviť.
OdpovědětVymazat