Jak jsem se dostal k neurologii

Poté, co jsem přežil na lékařské fakultě krušné začátky, které musí medik překonat - zejména "anča", tedy normální anatomie, předmět a zkouška, na kterém zkrachovala asi třetina našeho ročníku. Pak ještě několik už méně dojelo na

---

fyziologii. To nebyla nejhorší bilance, na technikách je prý běžné, že dostuduje jen 10-20 procent těch, co začali.

Jak se říká, odříkaného chleba největšín krajíc. Nejtěžší část anatomie je ta věnovaná nervovému systému, zejména centrálnímu nervovému systému, kterou jsem nebyl s to plně pojmout. Možná dodnes ne.

Naučil jsem se učit a rozkoukal se. Nakonec bez problémů, zkoušky jsem měl všechny v pohodě, a každý rok jsem měl skoro tři měsíce prázdnin.

A když jsme vstoupili do třetího ročníku, začali jsme přičichávat k pravé doktořině. Interní propedeutika se to jmenovalo, předmět, ve kterém jsme se učili vyšetřovat, třeba poslouchat srdce a prohmatávat břicho a vůbec vše to, co pak doktor dělá celý život.

Od čvrtého ročníku už vyvstávala otázka, jakému oboru se jednou budu věnovat. Výběr byl bohatý.

Jenže od začátku jsem věděl, že to nebude chirurgie, ani žádný z operačních oborů. Věděl jsem, že nejsem zrovna manuálně zručný, v chirurgii je třeba umět šít, a ruční práce mi nikdy nešly. Definitivně padla jakákoliv představa o chirurgii poté, co jsem se při pitveních blocích několikkrát pořezal.

Takže interna a její odvětví, kardiologie, ale líbilo se mi i plicní a plicní zkoušky, navíc nás učil velmi skvělý docent, který dokázal nadchnout pro obor, pak mě zaujala nukleárka, líbilo se mi prostě všechno. Hodně lidí fascinuje psychiatrie, ke které jsme se dostali ve čtvrtém ročníku. Nu, na psychiatrii mě spíš zaujali lékaři, kteří tam učili, at již to byl profesor a šef katedry, který byl psychiatr skoro jako vystřižený z filmu Jáchyme, hoď do stroje, anebo asistent Ž., to byla figura, ke které se chci vrátit ve své rubrice věnované galerii elity.

Nakonec jsem si říkal, že zůstanu všeobecně zaměřený, a půjdu dělat praktického, tedy všeobecného lékaře.

Ale ve čtvrtém ročníku jsem se dostal na neurologii. Když jsem držel to kladívko v ruce, říkal jsem si: tohle mi je na míru, to chci, to mě baví. Hodně teorie, ale s kladívkem se dá vyklepat leccos. Fascinující diagnostika - ultrazvuky byly sice ještě v plenkách, ale EEG, a hlavně EMG, na které jsem se chodil jako stážista dívat. Vůbec jsem nechápal, o co jde, a chtěl tomu jednou porozumět (a taky porozuměl, ale až za dalších osm let. Oni totiž dělali single fiber EMG, to je jakási vyšší dívčí v této metodice).

Dlouho jsem byl rozhodnut, ano, chci být neurolog. Ale v pátém ročníku mě zaujalo ARO. Široký přehled, celkem efektní práce - jako dusič, jak se těm uspávačům na sále říká. A hlavně, k ARO patřila záchranka, a ta mě po shlednutí seriálu Sanitka v mládí oslovovala. Volba na konci studia byla jasná: Budu anesteziolog.

Už proto, že v té době byli anesteziologové žádaní a byla volná místa (ve skutečnosti nakonec práci ale našli všichni i dle svého přání. Vypadalo to jinak. Za vlády jednoho z největších škůdců v zemi, tedy Václava Klause, o kterém si myslím, že je zakomplexovaný a prostě nenávidí chytré lidi, lékaře, vědce a učitele (proto se obklopil tím, čím se obklopil), se do čela rezortu dostal nechvalně známý Luděk Rubáš. Ten si vzal z blábolů klausismu-dybismu jedinou poučku, že doktorů je moc, že nemocnice nepotřebujeme a měla by se jich většina zavřít, a celou svou politiku věnoval tomu, že doktor by měl najít jediné uplatnění na úřadě práce. Dnes můžete vidět, jaký byl Klaus a Rubáš mimoň, ostatně jako dodnes je a jako byl ve všem. )

Jenže...jenže. Byl jsem v té době dárce krve. A tu mi po třetím odběr přišel lístek: Dostavte se.

Blíže jsem o tom psal tady.

Hepatitida C jako náhodný nález. Bezpříznakový, latentní, ale prokázaný zánět jater. Následujících asi šest let jsem chodil po ambulancích, kontrolách, i jaterní biopsii mi chtěli dělat a interferon dát. Bylo to nepříjemné období, ale mělo efekty. Jednak jsem dostal modrou knížku (o tom snad někdy napíšu), jednak padlo ARO. Doporučení nezávazné, ale přece jen doporučení: Nedělat intenzivní obor.

Taková náhoda vedla k tomu, že dělám co dělám. Ale asi to tak mělo být.

Dnes vidím, že jsem určitě lepší neurolog, než bych byl anesteziolog. O tom mě přesvědčily stáže, které jsem absolvoval v rámci atestace z neurologické intenzivní péče. Nakonec i k té sanitce jsem se dostal. O tom v dalším článku.

A jak to dopadlo s tou nemocí? Dneska dobrý, o tom ale taky budu psát jinde.