Lékaři bez hranic

V Bavorsku jsem se potkal s mladým kolegou. Byl mladý, ale velmi akční internista - taky jezdil se záchrankou, taky se zajímal o intenzivní léčbu. Pracoval jsem s ním asi dva roky.

Přišel krátce přede mnou. Taky měl trochu klikatou životní linii. Začínal - už ani nevím, kde, ale pak odjel na dvě mise jako lékař bez hranic. O té druhé uspořádal přednášku. Bylo to velmi zajímavé.

Byl poslán na jakýsi ostrov na Filipínách. Měl v ambulanci sestru z řad domorodců, která mohla překládat do angličtiny, několik balíků antibiotik a několik balíků vitamínů, několik mastí, a z přístrového vybavení stařičký ekg a ultrazvuk - ale

---

přístroj, který by asi u nás byl v muzeu.

Pracovní doba asi deset hodin denně. Postupně se u něj vystřídali obyvatelé několika vesnic široko daleko. Hlavní zaměření bolesti - dával jim antibiotika, Brufen jako lék na absolutně vše. Asi nejvíc by se uplatnil kožní lékař - ošetřoval nejrůznější boláky a vředy, snad i malomocenství. Když došly masti, vystačil si se zubní pastou. Jednou prý přišel nějaký nemocný s bolestmi břicha. Na starém přístroji odhalil, že má plné břicho nějakých metastáz, rakovina. Tak mu začal píchat morfium. Léčba nebyla. Mohl by ho poslat do nemocnice na jiném ostrově. Víc než den cesty, která sama je tak drahá, že na pobyt v nemocnici neřku-li na nějaká vyšetření by už rodina neměla peníze. A na nějakou léčbu už vůbec ne. Zdravotní pojištění tam prostě neznají, proto tam pracují lékaři bez hranic.

Překvapilo ho, že místní chodili pro léky, jako by se nechumelilo, a když chtěl večer unavený zavřít, tak mu často nadávali. Taky slyšel nadávky, když měl jediný volný den v týdnu. Je to přece zbohatlík z Evropy a je tady pro nás, tak ať maká. Nějaké "Děkuji" se nevedlo. Takové slovo místní ve slovníku nemají. Děkuje se v evropských nemocnicích.

To je obecná zkušenost všech, kdo dělali mise Lékařů bez hranic. "Nečekej poděkování nebo snad náznak věčnosti. Budou tě jen zneužívat. Jestli to děláš proto, aby Ti někdo poděkoval, nikam nechoď."

Nejzajímavější bylo vyprávění o podvyživených dětech: "Postupně jsem si zvykl, že když přivedou dítě, a dám mu vitamíny, tak trvám na tom, že je musí přede mnou spolknout. Léky, které jsem dal rodičům, obvykle pak dali slepicím. Slepice mají větší cenu, než děcko. A hlavně kohouti. Na Filipínách se žije sázkama při kohoutích zápasech. Takový dobrý bojový kohout dokáže uživit rodinu."

Když jsem odcházel, tento kolega odcházel taky. Vydal se na další misi, tentokrát někam do Nepálu. Dvěma kolegyním zlomil přitom srdce.

Četl jsem pak dál o lékařích bez hranic. Vítáni jsou chirurgové, intenisti, kožní lékaři, praktičtí lékaři, možná anesteziologové a záchranáři, a já jsem přece sanitkář. Neurologové jsou k nepotřebě, stejně jako radiologové, tam nejsou rentgeny. Uplatnění najdou i absolventi, musí se ale smířit s tím, že mise se nepočítá do žádné praxe.

Za nasazení nedostanou žádný plat, práce je zdarma. Dostanou jen jakýsi příspěvek na nájemné. Asi se ta práce ani nepočítá do důchodu.

Kdo by dělal takovou práci?

Mladí dobrodruhové, do této kategorie spadá i tento kolega. A pak frustrovaní chlapi a snad ženy, kteří před čímsi utíkají. Protože že by tohle dělal jen z lásky k lidem, těžko uvěřit.