O zahrádce v Jerichu (povídka)

napsáno 22.2.2011

Inspirováno Knihou Jozue, tam vše najdete..

Kdysi publikováno na jiném webu, a získalo i ocenění.

Závěr jsem si dovolil vypůjčit z jiného příběhu české historie

Zapadající slunce zbarvuje vybledlé stěny domů do růžova. Končil další horký den.

Další den v obleženém městě. Šestý den války.

Jako by se vynořili z vod Jordánu, jako by je vyplivlo samo Peklo, tak se objevili tihle pouštní válečníci. Hrůza je předcházela - prý jejich vůdce nebere nikoho do zajetí, každého vybije jako prokletého. Izraeliti.

---

Ale hrdí obyvatelé Jericha se přece neleknou. Rozhodli se bránit svou zemi a své město. Město, které je přece jejich od počátku věků. A jeho nepřekonatelné hradby prý postavili sami bohové…

Obležení. Muži jsou ve zbrani, střídají se v hlídkách na hradbách města. Ženy pracují ve vývařovnách pro vojáky, cupují plátno pro obvazy.

Lidé mají strach. Co s námi bude? Ubráníme se?

Král prohlásil, že se ubráníme. Naše hradby jsou nedobytné. Byli jsme připraveni na válku a zvládneme i roky obléhání. Jericho je oblíbencem bohů a každý nepřítel si na něm vyláme zuby.

Objevovaly se i špatné zprávy. Věštby ukazovaly, že se milost bohů začíná odvracet. O těchto lidech z pouště, o Izraelitech, se leccos povídá. Někteří říkali, že jsou spojeni s démony. A jakýsi démon zahalený v mracích je provedl pouští, prý je démoni nechali projít suchou nohou přes moře a pak utopili armádu velkého Egypta. Jiní říkali, že je vede mocný Bůh, největší mezi bohy, stvořitel všeho. Ten si je prý oblíbil, a prý smete každého, kdo těmto Izraelitům stojí v cestě. A v cestě jim teď stojí Jericho.

Ale i za války se lidé milují a děti si hrají.

Ten podvečer se sešli pod velkým stromem v zahrádce mezi domy děti. Odpoledne hrály se zaujetím kuličky a pak ty čtyřhranné kostky, hrajíce si na dospělé. Jen místo mincí hrály o listy ze stromu. Den se chýlí ke konci a hlouček dětí se zmenšil. Vlastně zůstaly jen čtyři - nejstarší skoro dvanáctiletý Noan, který všechno ví. Má totiž staršího bratra, který už je v armádě a teď někde drží hlídku na hradbách - no a proto je patřičně hrdý. O rok mladší, ale o hlavu menší a útlejší kudrnáč Náheb s malou sestřičkou Joel, a nakonec jedenáctiletá Alvíra, s dlouhými vlněnými havraními vlasy a očima jako oříšky.

Hrát v kostky a kuličky nakonec unaví, a potom si děti posedaly na kamennou zídku. Přes hradby doléhá tlumené troubení. Alvíra si postěžuje: "Pořád jen to troubení. Když zatroubí silně a na hodně rohů, tak se třesou stěny. A nedá se to vydržet. Pořád mám ruce na uších."

Náheb dodává: "No, někde jsem slyšel, že prý budou troubit tak dlouho, než se rozpadne stěna na hradbách a prý pak rozbijou obranu."

Na to Alvíra: "Nejspíš do té doby ohluchneme. Třeba chtějí jen, ať se zblázníme z toho hluku. Ale prý stačí dát do uší vosk a skoro si toho nevšimneš. Asi to zítra vyzkouším."

Ale Náheb se nevzdává: "Prý chtějí rozbít tím kraválem hradby. Prý začalo někde už praskat zdivo. V noci se to musí rychle opravovat, ale kdoví jak dlouho hradby vydrží."

Takové řeči ale nehodlá bratr vojáka - hrdiny Noan poslouchat: "Naše hradby přece nemůže rozbít nějaký kravál z rohů. Ještě tak něco ze skla, ale kamenné zdivo? A vůbec, naše hradby přece stavěli sami bohové, a proto jsou nerozbitné a nedobytné. A i kdyby. Brácha říkal, že ještě nebyl vůbec žádný boj. Že prý ti Izraelci se bojí. Ani se k hradbám nepřiblížili. Jen chodí kolem dokola a troubí. Prý jsou zbabělí. Brácha říkal, že chtějí, ať opustíme hradby a pak by mohli naše vojáky obklíčit a odříznout útěkovou cestu. Ale naši nejsou blbí. Zato tihle jsou jacísi barabi odněkud z pouště."

Joel jen poslouchá, ale většinou ani nerozumí, o čem si povídají. Její svět je ještě omezen na koberec za ohništěm, kde maminka vařívá jídlo a přitom si zpívá. Tomu, co si povídají dospělí, s velmi vážnými obličeji a ustaranýma očima, prostě nerozumí. Jsou to slova jako z ciziny, nikdy je ještě neslyšela - Izraelité, klatba, otroctví, obléhání. Její starší a vševědoucí velký bráška s kamarády teď mluví podobně, jako dospělí. Je to ten divný vzdálený jazyk dospělých, pro děvčátko nedostupný.

Před pár dny viděla maminku po jednom takovém hovoru se sousedy plakat. Rozplakala se taky. Cítila, že exstuje jakési nebezpečí, zlo, ohrožení, kterému nerozumí, ale kterému se nedokáže bránit. Plakala a říkala: "Maminko, já nechci válku!" A maminka tentokrát, namísto aby ji utěšila, jak tomu bylo vždycky, tak začala plakat ještě více. Hladila Joel po vlasech a naříkala: "Co s námi bude?"

Náheb odvětil: "No prý jsou to otrhanci. Ale prý jsou neporazitelní. A vede je nejmocnější Bůh, jaký kdy byl. Jmenuje se Jehova nebo tak nějak."

Noan se rozlítil: "Jo, tohle mohla vyprávět jen tak ta tvoje teta Rachab. Prý se s nimi kamarádila. Jak se může někdo kamarádit s tím, kdo nás chce zničit?!

Prý jsou to jen hrdlořezové, to říkal brácha i tatínek. Koho potkají, toho podřežou. A kdybys byl venku za hradbami, tak tě podřežou taky i s tvou tetkou. A na takové je dobré jen vylít hořící smolu."

"Hořící smolu?" otřásla se Alvíra.

"Jojo, tak se brání hradby." Noan se předváděl, co vše už od bratra pochytil. "Jen ať se k ním přiblíží, smoly prý je dost, aby se jim vylila shora na hlavy. A taky se z hradeb shazují kameny a železa. Brácha říkal, že ti Izraeliti nemají žádná beranidla nebo obléhací stroje. Jako by si fakt mysleli, že se město dobývá troubením na rohy," triumfoval Noan.

Alvíra jen dodala: "Já bych chtěla, aby zmizeli někam pryč. Přála bych si, aby naši vojáci byli silnější. A zahnali je někam daleko. Já nechci, aby se dostali až sem. A zapálili by nám dům a třeba udělali něco horšího."

Joel začíná natahovat. Chytne se Alvíry za cíp rukávu a zeptá se: "To by udělali něco i mamince, kdyby přišli sem?" Alvíra se nadechuje k odpovědi, ale Noan ji předběhne: "Nejen mamince. Ale tobě taky a vlastně všem. Prý podřežou každého, koho potkají. Jsou to divoši."

Joel se ještě v poslední naději zeptá: "A bude to bolet?"

Na to se Noan začne opravdu smát. "Kdepak, to nebolí. Ani si toho nevšimneš."

"A budu pak s maminkou? "

"Asi ano, budeš s maminkou v Říši stínů", uklidňuje ji Alvíra.

Tam je klid, žádní vojáci, žádné troubení. Jen tam prý není sluníčko.

Joel se zklidní. Bez sluníčka, ale aspoň s maminkou...

Noan seskočí ze zídky, protože jako nejstarší musí mít poslední slovo: "Stejně se sem nedostanou. Můj bratr a vojáci je sem nepustí. Jen ať si to trhani vyzkouší, jen se přiblížit k hradbám!"

Náheb ale příliš nevěří: "Ona teta ale říkala, že prý jsou neporazitelní. Prý jejích Boha nikdo nepřemůže."

Noan nemůže ale takové poraženecké řeči vystát: "Ta tvoje teta je stejně jen zrádce. Prý si ty Izraelity brala do postele!" Pak, jako by se sám lekl těch slov, dodal jakoby na obhajobu. "Říkal to brácha i tatínek. A celé město to ví."

"To není žádná pravda!" vykřikl Náheb.

Alvíra zkusila uplatnit svůj dívčí šarm a okřikla chlapce: "Kluci, nehádejte se tu!"

Ale hoši se už nedali zastavit. "Vždyť se přece ví, že tvoje teta je nevěstka a spí s muži za peníze," přisadil si Noan. Ale Náheb jí brání: "Nechej mou tetu na pokoji!"

"A stejně je prý ostuda města. Nejen že spí s cizími muži, ale i s nepřáteli, kteří nás chtějí zabít!"

"Ty, ty!" zaútočí s odvahou a odhodláním Náheb na o hlavu většiho a silnějšího Noana. Vzduchem se mihne pěst a přistane Noanovi na nose. Ten ale Náheba setřese, jako by věž setřásla kočku. Malá Joel propukne v pláč.

Klukům je to kupodivu líto. Trochu rozpačitě hledí stranou a Noan si utírá krev z rozbitého nosu. Pak se otočí a beze slova odchází.

Celé odpoledne strávené s hrami je pokažené.

Děti si ani nevšimly, že zapadlo slunce a do města se pomalu vkrádá noc. Dokonce i troubení za hradbama utichlo. Asi i cizí dobyvatelé uléhají.

Alvíra se rychle rozlouči a domů se šourají i Náheb se sestřičkou Joel.

Maminka se zeptá Joel, proč je tak uplakaná a udeří na jejího bratra. Ten ale namísto vysvětlení jen pokrčí rameny. Tak maminka Joel pohladí, umyje a uloží do postýlky.

Pozdě v noci vyzvedne Joel do náruče. Její muž popadne do náruče Náheba, opatrně, potichu, aniž by ho probudil. Pak se vydají nočním městem k domu jeho sestry, Náhebovy a Joeliny sestry Rachab.

Ve městě jen v noci zlověstné ticho, jen stráže procházející ulicemi se ohlížejí za běžící rodinou s dvěma dětmi.

Až druhého dne padnou hradby, zastihnou je izraelští vojáci ve sklepě domu tety Rachab. A pak je společně odvedou pryč.

Alvíra dlouho nemohla usnout. Čelo ji začala rozpalovat horečka.

Oknem sledovala krásnou noc, a zkoušela počítat hvězdy. Jenže počítat se moc neučila - a v tom jedna spadla. Jen ohnivá čára se objevila přes oblohu.

"Říká se, že bych si měla něco přát. Tak já si přeji, aby byl zase mír a abychom si mohli zase hrát v zahrádce."

Pak usnula hlubokým spánkem a ze sna se umívala. Nevzbudilo ji ani troubení na rohy, nezvzbudila se ani, když se s rachotem zřítily hradby města. Určitě se ji zdálo o ráji.

Úsměv ji zůstal navždy, i když ji jeden z dobyvatelů probodl spící kopím.