Jak jsem se dostal na lékařskou fakultu

Určitě to každý máme jinak.

Pro někoho je práce lékaře vytouženým povoláním. V horším případě vytouženým povoláním pro vlastního potomka.

Pokud vím, existují výzkumy o tom, jaká je skutečná motivace mediků pro volbu oboru. Prý velkou roli hraje strach ze smrti nebo ze ztráty vlastního zdraví. Určitě hraje roli touha po společenské prestiži a možná po moci (povolání lékaře, stejně jako učitele, policisty nebo soudce je spojeno s určitou mocí). S tím bývají spojené i příjmy - skutečně jsem měl spolužáky,

---

kteří počítají s tím, že jako doktoři dobře vydělají.

Byli i spolužáci, kteří šli studovat medicínu, protože měli jen zájem o vědu, například biochemii, a chtěli dělat výzkum.

Možná byli i takoví, kteří jen altruisticky chtěli pomáhat nemocným. (Jen si na nikoho takového zrovna nemohu vzpomenout )

A jak to tedy bylo u mne?

Někdy v první nebo snad druhé třídě základní školy jsem uvedl do dotazníku, že bych chtěl být pilotem letadla. Možná mě inspirovala parodie Připoutejte se prosím, která zrovna běžela v kinech. (a jako malý kluk jaksi nepochopil, že jde o veselohru).

Pak jsem si jako panelákové děcko zamiloval les, přírodu, zvířatka a seriál mého mládí Přátelé zeleného údolí. Dlouhou dobu jsem chtěl být jako hajný Horyna a starat se o les a lesní zvířátka. Když jsme s rodiči jezdili na chatu kolem nově postaveného vepřína, tak jsem jednu dobu chtěl být i chovatelem prasátek a pracovat s čuníky.

V osmé třídě jsem si pak podal přihlášku na gymnázium. Dostat se na gymnázium bylo v té době daleko jednodušší, než třeba na průmyslovku (v sedmé a osmé třídě mě zaujala chemie, a jednu dobu jsem zvažoval i chemickou průmyslovku).

Na konci 80. let jsem tedy chodil na gymnázium. Učil jsem se dobře, ve třídě jsem míval pravidelně nejlepší prospěch (prostě jednooký mezi slepými, jediný trošku studijně nadaný mezi ignoranty, abych si moc nenamlouval nějaký zvláštní talent), ale ještě snad rok před maturitou jsem pořádně nevěděl, co vlastně chci dělat.

Nadále mne zajímaly přírodní vědy, biologie a chemie, a uvažoval jsem přírodovědnou fakultu, aniž bych vůbec měl představu o tom, jaké tam jsou vůbec obory. Že by molekulární biologie? A co vlastně může absolvent takového oboru dělat, pokud se nerozhodne pro tvrdý chlebíček výzkumu?

Nakonec pragmaticky. Mnozí mí spolužáci se přihlásili na medicínu. A to měli daleko horší studijní průměr jako já. S lékařskou fakultou se uplatnění určitě najde. A má svoje výhody, které mi ve věku 17 let začínaly docházet a které jsem jmenoval na začátku článku.

Dostat se na lékařskou fakultu v létě 1989, posledním létě vlády komunistů, bylo asi snadnější než kdy předtím i potom, neřku-li dnes. V té době se vážně psalo o nedostatku lékařů, zejména v severních Čechách, kde se hovořilo o katastrofální situaci. Hovořilo se o náboru a snad že některým uchazečům ze severočeských regionů budou prominuty i přijímací zkoušky. Celé přijímací řízení bylo transparentní, veřejné, a přijati byli i spolužáci, jejiž rodiče měli politické průsery, kteří by v 70. letech sotva měli šanci. Taky spolužáci, kteří prostě neměli dost v hlavě. Kvůli revolučním událostem, o kterých napíšu někdy příště, taky trvalo dost dlouho, než se na to přišlo.

Inu, dostal jsem se bez problémů, ze začátku jsem měl ale rozjezdové potíže stačit s dechem tempu učení. Ale konec dobrý všechno dobré, vystudoval jsem v termínu a s červeným diplomem.