Učitel (lékař učitel)

Učitelství asi patří k tromu, co dělám.

Samozřejmě, učil jsem mnoho mladších kolegů tomu, co mě naučili jiní.

Jak vyšetřovat, jak se klepou reflexy, jaké zkoušky na odhalení obrny nebo poruchy rovnováhy jsou nejcitlivější. Jak udělat

---

závěr a formulovat jej a předat dalším.

To je mimochodem věc, kterou už dneska málokdo umí, ale jeden z mých bývalých šéfů byl na to pes a já to od něho převzal a od svých žáků vyžadoval: "Hodnocení dávej až nakonec. V tom se nejčastěji mýlíme a druhého to může klamat.

Řekni - souhrn anamnézy, co ses skutečně od pacienta dověděl, popiš nález, co jsi viděl a pak to shrň do syndromu, řekni, co už víme z laboratoře a vyšetření a co se zatím dělalo v léčbě a s jakým výsledkem. Teprve nyní můžeš říci, co si myslíš, jak zní diagnóza"

V této souvislosti musím vzpomenout na svou třídní a češtinářku ze základní školy. Její mluvnická cvičení, ve kterých jsme na známky prezentovali zvířata, nebo později příběhy a zážitky, jsem vždy považoval za buzeraci. Význam toho jsem pochopil až po desítkách let. Když jsem poslouchal mladší kolegy, jak se plácají a nedovedou podat hlášení, co se včera dělo. A neumí zformulovat zprávu, aby měla hlavu a patu a logiku, a to i v rodném jazyce.

Nakonec jsem je i učil, jak se hodnotí vyšetření a jak se dělá třeba ultrazvuk. Srdce mě bolelo, když drželi špatně sondu, protože to znám podle sebe - pokud sondu nemá stabilně opřednou, jaj mu ukazuju, tak - nenajde to, co hledá a najde kulové, vyšetření bude trvat dlouho, nemocný bude neklidný - už proto - zkuste nejít půl hodiny na wc když se vám chce... a nakonec ho bude bolet ruka a po dvou vyšetřeních bude unavený, přitom do konce směny daleko.

Jak správně řekl jeden z mých primářů: "Není těžké někomu ukázat, jak je to správně udělat. Nejhorší je dohlížet na učícího se a s bolestí v srdci sledovat, jak to dělá chybně, a nevzít mu to z ruky..."

Ale tohle učení jsem neměl zrovna na mysli.

Bývalo obvyklé, že lékař, a to ještě mladý a na začátku své kariéry, vypomáhá výukou na zdravotní škole a učí svůj obor. Tak jsem již po dvou letech praxe učil neurologii na střední zdravotní škole, celkem dva roky. Poté jaksi nebyl zájem, ale mi učení chybělo. Našel jsem si v té době jako koníček práci pro Červený kříž a nějakou dobu vyučoval teorii pro kurzy pro zdravotníky na dětské tábory. Nakonec, tak jsem se dostal ke křížovým táborům a vedení dětí, což mě taky bavilo, ale o čem chci psát jindy.

Pak jsem se dostal k večerní zdravce. Zatímco dřív jsem měl na starosti šestnáctiletá telata, která při tom, co jsem jim povídal, zívala a myslela zajisté na včerejší diskotéku, tyhle ženy byly leckdy starší než já, často již zaměstnané a matky rodin, které už něco věděly o životě. Byly velmi pozorné a měly často zkušenosti, ať z práce nebo z vlastních rodin.

Nakonec mi bylo nabídnuto učit ergoterapeutky na vyšší zdravotní škole. To byly hezké časy. Ergoterapeutky měly neurologii jako hlavní obor, 4 semestry - dva roky, zakončený závěrečnou zkouškou na úrovni maturity. Byly to velmi chytré a milé holky, motivované, hodně jsem se od nich sám naučil. Vytvořil jsem pro ně jakési vlastní učební texty, skripta. Vážím si ocenění, když mi jedna z nich ještě po letech napsala email, že pořád používá, co jsem je naučil, a pořád používá tyhle moje texty v práci.

Závěrečná zkouška byla kapitola sama pro sebe. Sám jsem prošel řadou zkoušek, skoro všechny jsem složil se štítem, se dvěma vyjímkama. Ale vím, jak jsou zkoušky nepříjemné a stresující. Ale musí být, jako milník a hodnocení, zda je kandidát připraven jít dál. Příležitostně bývá zkouška poslední příležitost se něco naučit nebo dovědět.

Prý jsem nervoval, když jsem nechal losovat otázky tak, že jsem jim dával házet mnohohrannou kostkou. Jenže na té kostce bylo 60 hran a položek a otázek z části A a B bylo necelých padesát. Takže některé musely házet opakovaně a to je prý nervovalo.

Pochopil jsem, co znamená, že zkoušející má větší stres než zkoušený. Žádné ze svých žaček jsem nechtěl dělat problémy. Ale taky z vyššího principu jsem nemohl připustit, aby některá šla k závěrečným státnicím a neuměla by, a udělala by tak ostudu sobě i mně. Takže jsem přátelsky nechal tři holky opakovat, poté co samy uznaly, že nejde jinak.

Nakonec všechny zkoušku složily k oboustranné spokojenosti.

Určitě bych učil ergoterapeutky dál, byl mi nabídnut další ročník, avšak v té době jsem už věděl, že odejdu do ciziny, a další ročník jsem proto nechtěl začínat.

V Německu jsem měl dlouho s učením pauzu, pokud nepočítám sem tam praktikující mediky a stážisty, kterým jsem něco vysvětloval.

V Bavorsku jsem nějakou dobu učil neurologii v kurzu pro záchranáře. Byly to ale jen bloky tři dny a asi bych to dál dělat nechtěl. Učit dvacet znuděných otrávených obličejů, to fakt nemusím.

Nu, až poměrně nedávno v nové pozici přišel dotaz na výuku na německé zdravce. Výuka je organizovaná jinak, ty holky měly bloky, takže blok neurologie znamenal tři týdny v kuse, a pak po týdnu závěrečná zkouška. Nalejvák, ale nijak důkladný, německé sestry mají mnohem nižší vzdělání než naše. Vlastně to vesměs nejsou ani sestry, jde o Pflegerinen, tedy ošetřovatelky, protože jen málokterá má maturitu, což je u nás pro sestru samozřejmost.

Učil jsem ale jen rok, pak mi to můj šéf zakázal. Prý doktor v mém věku a postavení nemá plýtvat časem a energií pro sestřičky, to mají dělat mladí asistenti, já mohu zkoušet jako přísedící při atestacích. Nu, na tole jsem ale neměl ambice. Od té doby už neučím. Na svém novém pracovišti jsem se nabídl, ale nebyl zájem, škola prý má dost svých interních učitelů.

Tak uvažuji, že se vrátím k lektorské práci pro Červený kříž, ať německý nebo český.