K záchranné službě

Už jako kluka mě inspirovala práce záchranářů. Hrdinové dnešní doby, kdo je víc?

V jinošských letech jsem sledoval známý seriál Sanitka a už tehdy jsem si říkal, že bych možná chtěl jednou jezdit se sanitkou.

V pátém ročníku na lékařské fakultě přibyl v rámci výuky chirurgie předmět ARO. Učili jsme se o akutních stavech, a při té příležitosti jsme na stáži navštívili i sídlo záchranné služby, kde nám bylo představeno vybavení sanitky a vrtulníku.

---

Záchranná služba se považuje za nedílnou součást intenzivní medicíny a ARO.

V té době jsem se rozhodoval, jakému oboru se budu věnovat po promoci a čím se tedy budu živit. Už jsem o tom psal jinde. Věděl jsem, že nechci operovat a zacházet se skalpelem, ale jinak byla moje hlava otevřená. Líbila se mi interna, i její podobory - kardiologie s její fascinující elektrofyziologickou diagnostikou, plicní s jejími funkčními přístroji, pak třeba nukleární medicína a vlastně i rentgen, s obrázky CT (magnetickou rezonanci měli tenkrát jen v Praze, pokud si to pamatuju, byla ještě v plenkách). Psychiatrie mě zrovna až tak nezaujala - to spíš jen někteří pacienti a hlavně někteří její učitelé .

Zato mě učarovala neurologie, se svými kladívky a se svou logikou.

Ale když jsme se v tom pátém ročníku dostali k dýchacím přístrojům, dívali se, jak se intubuje, a pak si prohlížel vybavení sanitky, došel jsem k názoru, že tohle je pro mne. Ale osud zavál jinak (viz tam).

Takže jsem se stal neurologem a odpracoval jsem v tomto oboru deset let. O záchranné službě jsem si nechal nějaké povědomí, ale žil jsem něčím jiným. Až v bavorské nemocnici jsem se setkal s mladými kolegy, kteří ve volném čase jezdili s červenými vestami s nápisem "Notarzt". Zjistil jsem, že dostat se k této práci v Německu není až tak složité. Podle starých předpisů stačil jen kurs pro lékaře RZP a praxe 15 výjezdů. Myslím, že kolem roku byly předpisy zpřísněné - vyžadovala se nově zkušenost z práce na JIP v délce aspoň půl roku, výjezdů 50 a zkouška. Ale ani tohle by nebylo nepřekonatelné.

Problémem se ukázala nedostupnost práce na JIP. Požádal jsem o půlroční stáž na naší JIP, ale byl jsem odmítnut, přednost měli kolegové na interně, pro které byla tato praxe povinná. Takže jsem nakonec odešel jinam, abych se mohl věnovat neurologické JIP (nebyl to jediný důvod, ale jeden z důvodů).

Praxi na JIP jsem nakonec absolvoval. Pak jsem se dlouho memohl dostat do kurzu pro záchranáře, byly stále plné. Nu, nevěděl jsem, že kurzů se organizuje hodně, některé za atraktivních podmínek (u moře, na horách)...stačilo jen zasurfovat a vybrat si. Pak jsem pracoval na jednom místě, kde byl sympatický šéf záchranné služby. Byl nadšený: "Ty chceš k nám?"

Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem nasbíral potřebných 50 výjezdů jako praktikant. Skoro dva roky. Dnes vím, že po dohodě se dá ten počet nasbírat za dva nebo tři víkendy. A že se v Berlíně organizuje víkendový kurz se simulacemi, které nahradí 25 výjezdů.

Taky zkouška nebyla nejlehčí. Trochu jsem zmatkoval. Poprvé v životě jsem nějakou zkoušku složil až napodruhé.

Ale pak jsem dostal ten schein, koupil jsem si červené věci s napisem Notarzt (to jsme si museli pořídit sami) a přišla první sobotní služba. Hned druhý alarm byla srdeční zástava na ulici. Komorová fibrilace. Jedna sestra od nás mu dávala laickou masáž. Nečekal jsem takový křest ohněm.

Nyní vykonávám tuhle činnost jako vedlejšák, v průměru službu za týden, jak ve městě, tak na venkově. Třetím rokem, takže jsem pořád ještě eléf. Uvažoval jsem, že jsem přece jen na tuto práci už starý. Ale podle statistik mám akorát průměrný věk, median věku leží skoro o osm let výš.

Nedělám to pro peníze, jako většina mých kolegů. I když je tato práce štědře honorována, peníze nepotřebuji, možná bych to dělal i zdarma. Není to ani koníček, neřekl bych, že mě to ještě kdovíjak baví. Asi to dělám proto, protože se to očekává. Jak říkal kolega, který mě zaškoloval: "Protože očekáváš, že jiný přijede k tobě, až budeš potřebovat pomoc, měl bys to taky sám poskytovat jiným, pokud můžeš. Pokud můžeš, tak musíš."

Ano, pokud můžeš, tak musíš. Pomáhat, být třeba dárce krve, dobrovolník...