Svět podle Serotonina

Tento článek budiž věnován jednomu z nejzajímavějších fallů, se kterými jsem se setkal. Byl jsem hrdý, že jsem stál při jeho začátku, neboť se přihodil na mé službě. V té době jsem byl poměrně mladý, asi dva roky po zahájení praxe.   Později jsem si z tohoto případu připravil přednášku, se kterou jsem rád trápil mladé kolegy ve formě kvizu. Je pravdou, že šikovnější nebo zkušení neurologové poznali správnou diagnózu už po líčení prvních příznaků. Případné čtenáře samozřejmě nehodlám trápit kvizem určeným pro odborníky, ale k pointě se musí pročíst až na konci článku. Takže nyní obsah odborné přednášky převyprávím do laického jazyka.  Ze všeho nejvíc se mi asi na této práci líbí  detektivní činnost. Nemocný přijde s nějakými potížemi, a my se pokoušíme odhalit, co mu vlastně chybí. Někdy to jde jednoduše a správná diagnóza leží na dlani, jindy je to obtížnější, a někdy se to podaří až časem podle dalšího vývoje, anebo nikdy.  Toho večera, bylo to někdy v roce 199...

Není to dávno, když jeden uživatel sociálních sítí popisoval, jak mu táta umřel v náručí. Před jeho očima z plného zdraví zkolaboval. Tento muž překonal  zábrany, zavolal záchranku a pokoušel se oživovat, zčásti podle telefonického návodu, zčásti oprášil své znalosti první pomoci.  Nedopadlo to dobře, ale pro klid svého svědomí pak říkal: "Aspoň jsme zkusili všechno. Já i ti záchranáři...."  Nebyl jediný, který měl takovou zkušenost. Vzpomněl jsem si na jednoho saniťáka, se kterým pracuji. Tedy vzpomněl je špatně napsáno, mám to v živé paměti.         Byla to ze začátku  služba na záchrance skoro všední, řekl bych,  až moc klidná.  Podřimoval   jsem  u televize, a když se ozval alarm,  vstal jsem celkem malátně, natáhl si kalhoty (protože bylo celkem horko, časné léto) a chystal se ještě zajít na WC. Tu vletěl na lékařák můj šofér volajíce: "Pohněme, to je táta našeho kolegy. Prý bezvědomí, snad epileptický záchvat.  ...