Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

Před očima...

Není to dávno, když jeden uživatel sociálních sítí popisoval, jak mu táta umřel v náručí. Před jeho očima z plného zdraví zkolaboval. Tento muž překonal  zábrany, zavolal záchranku a pokoušel se oživovat, zčásti podle telefonického návodu, zčásti oprášil své znalosti první pomoci. 

Nedopadlo to dobře, ale pro klid svého svědomí pak říkal: "Aspoň jsme zkusili všechno. Já i ti záchranáři...." 

Nebyl jediný, který měl takovou zkušenost. Vzpomněl jsem si na jednoho saniťáka, se kterým pracuji. Tedy vzpomněl je špatně napsáno, mám to v živé paměti.

 
 
 
 
Byla to ze začátku  služba na záchrance skoro všední, řekl bych,  až moc klidná.  Podřimoval   jsem  u televize, a když se ozval alarm,  vstal jsem celkem malátně, natáhl si kalhoty (protože bylo celkem horko, časné léto) a chystal se ještě zajít na WC. Tu vletěl na lékařák můj šofér volajíce: "Pohněme, to je táta našeho kolegy. Prý bezvědomí, snad epileptický záchvat. 



Ani epileptický záchvat by asi neudělal dojem. Víme, že tyhle události sice vypadají divoce, ale většinou stejně přejdou. Nicméně vyrážíme a takovou rychlost, jakou se řítil přes křižovatky města, jsem už delší dobu nezaznamenal. 

Když ale přijdeme na místo určení, je vidět, že je zle. Napojeny  elektrody, v přestávkách mezi masážemi je rovná čára; to fakt není dobré, nad našim pacientem se už sklánějí oba chlapi, co přišli před námi. a na střídačku tisknou hrudník a zkoušejí reanimovat. Takže to nebyl záchvat, spíš srdeční zástava, která ho imitovala. Vlastně dodnes nevím detaily, ale je známo, že při synkopách a zástavách srdečních křeče bývají často, skoro pravidelně, a často bývají zaměněny za epilepsii. 


 

Nicméně jedem podle schématu. -Dostal něco -Ne -Tak adrenalin  jeden miligram šup.... kontrola rytmu, dále... tři cykly, další adrenalin... 

Pořád čára. Intubujeme... tentokrát to jde dobře. Ale kapnometr ukazuje  mezi pěti a osmi  milimetry CO2 ve vydechovaném vzduchu. Špatná prognóza, to není dobře. Další adrenalin...který už? Často nestačíme počítat. Jak dlouho už se takto střídáme? Deset minut...patnáct...

Každopádně je to dlouho. 


Jeden ze saniťáků, kterého matně znám z dřívějška, je opravdu představen jako syn nemocného. Právě on
se srdeční masáží začal, a pak byl nejaktivnější. Něco přes čtyřicet, vypracovaný, sportovec,  v podstatě krásný muž. Teď mu lije z čela a pot mu slepil vlasy. Opravdu je dnes horký den. Jeho - "pokračujeme" zní neúnavně. 

Nyní ale unaveně vstává, poodejde do křesla a posadí se vedle starší ženy. Jeho maminka. Starší žena, ta, která vlastně vyvolala alarm. Nechám ostatní dva saniťáky pracovat, tedy střídavě prodýchávat a stlačovat hrudník  a ptám se: "Vy jste volala záchranku? Co se vlastně stalo, co jste pozorovala?"

- "No najednou byl modrý, prázdný pohled a poskládal se..., párkrát cukl rukama..." Aha, tak asi odtud to podezření, že šlo o epileptický záchvat. Ale nešlo. Je to horší. 

"Jak dlouho ležel, než jsme přijeli?" 

-"Chvilečku. Byli jste tu hned... za pět minut..." No asi to bylo ve skutečnosti o trošku víc. I když pravda, tento dům je blízko varty, moc dlouho se sem asi nejelo. Ale i pět minut u mozku bez krve, bez kyslíku, je hodně...

Čas 20 minut. Pořád rovná čára. Podle platných leitlinií vlastně můžu dát pokyn k ukončení reanimace jako neúspěšné. Posadím se k onomu kolegovi saniťákovi, který si už drží hlavu v dlaních. 


"Dvacet minut, opakovaně adrenalin, ale čára na monitoru. Kapnometrie pod deset procent.. Co chcete, abych udělal?" Netykáme si, aspoň dosud jsme si nepotykali.

"Můžeme podat trombolýzu."  To se dělá ultima racio a už s tím mám zkušenost, jak jsem psal dřív.  

"Když podáme trombolýzu tak nahodíme lucase, tedy reanimační přístroj a pojedeme do nemocnice." Po trombolýze se musí pokračovat v reanimaci ještě nejméně devadesát minut. 

"Ale víte, k čemu to bude. Pokud by tohle nějakým zázrakem přežil, tak nejspíš jen pár týdnů a bude z něho troska...nebo se stane zázrak. Ale je to váš táta. Jestli je to Vaše přání, udělám to."

Vidím, že přemýšlí. A pak jen zavrtí hlavou. "Necháme toho." Vstane a pohlédne na ležícího muže, nad kterým se ještě sklánějí saniťáci. Který byl ještě před chvílí jeho tátou. 

Dávám pokyn k ukončení oživování. Vypne se dýchací přístoj. Je ticho. Přítomná žena, máma mého saniťáka a manželka tohoto muže asi ještě nechápe, protože emoce neukazuje. Jeden by očekával, že propukne v pláč. Ale pozoruje nás - jakoby zvědavě. No, časem to přejde... a smutek přijde. 

Saniťáci balí, a já zatím vypisuji papíry. Vypisuji celý umrťák, ač to není moje povinnost a není to v tomto městě zvykem. Když odcházíme, zmíní se syn zemřelého: "Zrovna si objednali zájezd. Měli jet někam na Rujanu..."

Když jsem později přemýšlel, trochu mě hryzalo svědomí, zda jsme nekapitulovali příliš rychle. Možná...jsem mohl skutečně podat trombolýzu. Možná...by se stal zázrak. Shodou okolností už někdy po třech týdnech jsem měl s oním saniťákem další službu. Dělal mi šoféra. Měl jsem trochu problém mu hledět do očí. A hned na této další službě jsme měli další drama, bez reanimace, ale koma, které vyžadovalo intubaci u paní s mozkovým krvácením. Tentokrát to dopadlo dobře. 

Od této události uplynul bezmála rok. A stejně - pořád mám divné pocity, když ho potkám. Ten, jemu zemřel táta v náručí. Ten, kterého jsme opět neúspěšně reanimovali.



Komentáře

  1. Obdivuji Tvoji práci. Také mám takovýhle zážitek z vlastní zkušenosti. Jenže já jsem si vzhledem k okolnostem netroufla ani poskytnout pomoc. Čekala jsem, že bude lépe. Po několika minutách jsem zavolala sanitku. Intubovali, dávali injekce, prováděli masáže, bezúspěšně. Smrt nastala během podle mne několika vteřin. Nechci už nic takového zažít. Jenže to si nevybírám já. Hodně živě mi to znovu připomnělo ony okamžiky.

    OdpovědětVymazat
  2. Brr. Až mi ide mráz po chrbte. Na šťastie nemám blízke stretnutie so smrťou a ani po tom netúžim. Myslím si, že na to nemám gule. Najviac sa bojím, že budem musieť niekedy oživovať synčeka a z toho mám až úzkostné stavy.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Nejlépe hodnocené

Proč je tu vlastně tento blog

Konfrontace

Když doktor myslí, že je nemocný

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Obyčejná