Svět podle Serotonina

Dnešní případ se netýká přímo mne, byl jsem jen svědkem. Připomenula mi ho poněkud emočně laděná diskuze na twitteru, týkající se nového případu. Psalo se o něm třeba zde . Vlastně by se hodil i pod rubriku záchranky. Ale sem se asi hodí víc. Tento příběh pochází z doby, kdy jsem začínal na zachránce. Měl jsem zrovna po zkoušce a na mém Notarztscheinu ještě neoschnul inkoust. A protože jsem si byl před první službou poněkud nejistý, jako ostatně před každou první službou v životě, domluvil jsem se s kolegou - vedoucím místní záchranky, že u něho ještě jeden den postážuju. "Sto let můžeš chodit na stáže," řekl mi přitom, "ale dokud nebudeš jezdit sám, nebude to nic platné." Ta služba byla klidná, takže mi toho mnoho nedala. Byla sobota, začalo se v osm hodin. Ale první výjezd byl až někdy v půl šesté večer. Bolesti na hrudi. Přijíždíme na místo. Celkem mladý muž něco po čtyřicítce, a zjevně nevypadá, že by byl fňukna, je vidět, že trpí. Bledý, opocený, schvácený. St...

Už jsem psal dříve, že vedlejšák v záchranné službě je obohacením, je to přece jen ji ná medicína. Je to služba lidem, záslužná činnost, atraktivní přivýdělek anebo si jenom honím triko - nehodící se škrtněte. Každopádně nějaké obohacení to je. Taky jsem se už asi zmínil, že přece jen raději sloužím na venkově, tedy na máloměstě. Je to tu klidnější. Ale i tu bývají někdy náročné a adrenalinové věci, jen nechodí tak často. V následující reportáži popíšu jednu takovou klidnou noční, která se udála minulý týden. Klasická odpolední a noční šichta začíná v půl čtvrté. Nálada je mizerná, protože toho dne mi navíc onemocnělo oční víčko. Dost to bolí, a napatlán mastí, kterou jsem dostal od očního lékaře, celkem špatně vidím. Hordeolum , tedy prý ječné zrno. Ječná zrna jsem už míval, ale takovéhle... Doběhl jsem tedy s jazykem na vestě z nemocnice. Cestou jsem se ještě zastavil ve vedlejší filiálce našeho špitálu, abych provedl nějaká konzilka. A chtěl se ještě zastavit v obchodě, abych si kou...

Tento a podobné případy jsou celkem časté a s podobnými se setkával i později. Tento se udál před mnoha lety, krátce po začátku mé kariéry, Spočívají v chybné interpretaci (vyhodnocení) výsledku, například rentgenových. Paní Ilona k nám nastoupila jako sanitářka. Všichni jsme ji měli velice rádi. Byla ve věku už nikoliv nejmladším, vě věku žen, které vědí leccos o životě, padesátnice. Málokdo kolem sebe vyzařoval tolik optimismu a lidského tepla, jako ona. Vždy usměvavá, nikdy si na nic nestěžovala, ráda ostatní chválila. Byla to kráčející optimismus. Přitom si s ní osud, tak jak to bývá, nelehko zahrál. Dospělé děti, z nichž ne všechny se povedly, a rozvracené rodinné poměry. I potom, co odešla do důchodu, jsme se nadále stýkali a s jednou kolegyní ji pravidelně navštěvovali. Nakonec se na ní usmálo štěstí, našla si lásku, dokonce se znovu vdala. Jenže osud ji přece jen zasáhl. Hodgkinova nemoc, lymfom, prognózou z těch lepších, ale přece jen maligní onemocnění. Takže namísto užívání ...