Svět podle Serotonina

Byla to jinak klidná služba, taková, jaké mám rád. Díval jsem se na film, mohl jsem si i zdřímnout, když zapípal alarm a na pageru se objevila hláška: Dětský domov..řezné rány..pokus o sebevraždu. A dívčí jméno. Nu, třeba to nebude tak žhavé, říkal jsem si. Pořezaných holek jsem už pár viděl.      Přijíždíme na uvedenou adresu se svým saniťákem a šoférem jako první, záchranné vozy jsou někde na cestě k jiným pacientům, takže k nám má přijet volná sanitka až ze sousedního okresu. To bude chvíli trvat. Spolu s dvěma vychovatelkami z tohoto ústavu (dětský domov) přicházíme k naší pacientce.  Vypadá to, že to opravdu přehnala a není divu, že svůj dozor vyděsila. 14letá buchta, není moc hezká, ale ani ošklivá, s brejličkami, prostě zcela normální holka. Sedí na židli vedle kanape, na kanape má na ručníku podložené nohy. Na obou holeních, od kotníků ke kolenům, má řezné rány, vedle sebe, jedna vedle druhé, takže připomínají nakrájený salám. Krev už zasychá, ale je jí tu plno, na ručníku kole

    Určitě všichni znáte druhý díl básníků - Jak básníci přicházejí o iluze. Na počátku studia na vysoké škole je básník Šafránek zavalen učením a starostmi, jak to vše zvládne. Přitom se ale snaží přejít s jemným humorem a optimismem. Mezi množstvím učiva jsou i veselé chvilky. Musím potvrdit, vzpomínaje na své počátky na LF - ano, opravdu to takto chodí. Bylo toho hodně, ale taky veselé věci a příhody, někdy s černým humorem. Občas si něco připomenu, někdy hodím odkaz na účtu na twitteru pod hashtagem #doktorskehistorky. Většina se sice udála už dávno, ale protože k této práci patří celoživotní vzdělávání, do školy chodíme pořád. A pořád ve školních škamnech jako ve filmu Marečku, podejte mi péro.    Přihlásil jsem se na jeden víkendový seminář - vzdělávací akci, urgentní sonografie. Byla určena právě pro lékaře v záchranné službě.  Sonografické přístroje se stále zdokonalují, hitem jsou nyní takové ty malé, přenosné, viděl jsem i kapesní, které nejsou o moc větší než chytré telefony

    L etošní rok nám přinesl pokračující Covid19-pandemii. Pro mne to znamená vyšší počet služeb v záchranné službě, protože zaskakuji za nemocné (včetně COVID-postižených) a za kolegy, kteří jsou vázaní prací v Covidáriu. O své peripetii se svým očkováním-neočkováním proti COVID možná napíšu někdy příště, bude to ale spíš jen kritika místních poměrů. V tomto příspěvku se vrátím k jednomu zásahu v jedmom "bytě" na počátku tohoto roku.   Služba na záchrance pořád překvapí něčím novým. Tahle služba byla na vesnici jako taková celkem klidná, dokud nezapípal alarm. Obvyklé hlášení: „Dušnost“. Můj šofér mne již upozorňoval, že tenhle výjezd bude nevšední. „Jezdíme tam celkem často, naposledy před dvěma dny. Je to příšerně špinavý a zasviněný barák a oni bydlí v třetím  patře. Po tom schodišti se ten muž nedá snést, to schodiště je úzké a k tomu rozbité. Ten muž je ležák. Takže ho vždycky vyprosťují hasiči skrze okno.“ Přijíždíme na místo. Před domem už stojí hasičská auta a