Jak (taky) žijí naši pacienti

 

 

Letošní rok nám přinesl pokračující Covid19-pandemii. Pro mne to znamená vyšší počet služeb v záchranné službě, protože zaskakuji za nemocné (včetně COVID-postižených) a za kolegy, kteří jsou vázaní prací v Covidáriu. O své peripetii se svým očkováním-neočkováním proti COVID možná napíšu někdy příště, bude to ale spíš jen kritika místních poměrů. V tomto příspěvku se vrátím k jednomu zásahu v jedmom "bytě" na počátku tohoto roku.  

Služba na záchrance pořád překvapí něčím novým. Tahle služba byla na vesnici jako taková celkem klidná, dokud nezapípal alarm. Obvyklé hlášení: „Dušnost“.

Můj šofér mne již upozorňoval, že tenhle výjezd bude nevšední. „Jezdíme tam celkem často, naposledy před dvěma dny. Je to příšerně špinavý a zasviněný barák a oni bydlí v třetím  patře. Po tom schodišti se ten muž nedá snést, to schodiště je úzké a k tomu rozbité. Ten muž je ležák. Takže ho vždycky vyprosťují hasiči skrze okno.“

Přijíždíme na místo. Před domem už stojí hasičská auta a připravují plošinu. Je to starší dům, jehož fasáda a omítky přímo volají po opravách. Moji saniťáci na sebe navlékají COVID - obleky. Proto se ptám: "On má COVID nebo podezření na něj?" Mladá, jinak velmi hezká blonďatá kolegyně odpovídá: "Nemá COVID,  aspoň o tom nevíme. Ale uvidíte - ten dům je tak hnusný a špinavý. Kdybych tam vešla jen tak, musela bych se potom sprchovat a převlíct. " Přiznám se, to už ve mně vzbudilo jistou zvědavost. Dům, po jehož návštěvě se musí převlíkat...sanitářka, která už musela leccos vidět... 

Tak pravím, že si taky navleču aspoň toho papírového anděla přes červený záchranářský oděv. Opomenu ale nasadit brýle a nevím, že toho budu za chvíli dost litovat. 

Vstupujeme do domu. Co udeří do očí, celý mezanin vypadá jako skládka. Všude pytle s odpadky, které jinak odhazujeme do popelnice. Smrad z těch igelitových odpadkových pytlů je tak intenzivní, že jsem opravdu rád za nasazený respirátor. I tak se mi zvedá žaludek a snažím se místnost přeběhnout a vytupuji za saniťáky po úzkých dřevěných schodech, pokrytých plísní, stejně jako okolní stěna. 

 

Opravdu jsou těsné a dá se v nich stoupat jen v jednom. Člověk na lehátku by se snést nedal, leda na matraci, to by ale neměl vážit přes 100 kilogramů, protože se nevejdou chlapi po stranách. A náš pacient je prý metráček. 

Vystoupáme nahoru. Zatímco mezanin vypadal jako skládka, tak tady už mi docházejí slova. Rozdíl je, že dole byly odpadky aspoň v pytlích, tady jsou volně poházené po podlaze a nábytku. Plíseň taky všude. 

Nechce se mi moc rozhlížet, chci být co nejrychleji pryč. Tak vstupuji do místnosti, kde je nemocný. 

Z knížek o mladistvých jako My děti ze stanice ZOO jsem si představoval, jak asi vypadá feťácké doupě. Špína a smrad. Ale asi tohle přesahuje moje nejdivočejší představy. Snažím se nevidět ty odpadky kolem a rychle vlezeme do místnosti, která funguje asi jako obytná místnost. 

Je celkem malá, asi jako ložnice. Starý otlučený nábytek, tak přelom padesátých a šedesátých let, skříň, několik stolků a židlí. Na jednom stolku stojí  LDL širokouhlá televize asi jako jediný modernější přístroj zde.  Uprostřed místnosti, před tím televizorem, leží dvoumístná pohovka,  a na pravém lůžku můj pacient. Dušný, zrychleně dýchá. Pohovka je pokryta neuvěřitelně špinavou dekou a on je oblečen v neméně zasviněných teplácích a triku. Nalevo vedle postele leží rozcuchaná žena, ve stejně špinavém domácím oblečení. Vypráví, že upadla vedle pohovky a nemůže vstát. Má slabost v kolenou. Oběma pacientům je kolem sedmdesáti. Ženu mi saniťáci představují jako známou zasloužilou alkoholičku s propitými játry,

Už tohle může být důvod, proč vyjíždí rychlá. Ale žena odmítá  ošetření a později podpíše reverz, i když vstát ji musí pomáhat dva chlapi saniťáci. Celkem jsem rád, musel bych asi poslat do nemocnice i ji. To by mi u nás pěkně poděkovali.

Volala, protože její  muž prý špatně dýchá. Zjišťuji, že byl nedávno  v nemocnici a propuštěn. Chronická bronchopulmonální choroba, snad astma. Zapomněl jsem dodat, že se všude povalují vajgly, popelníky snad nepoužívají, a smrad z cigaret se prolíná odorem hniloby z odpadků, aspoň v této místnosti. Po propuštění samozřejmě nešel k lékaři, nemá recept ani léky... ostatně opravdu nemůže chodit. Je mi záhadou, jak se dostal do druhého patra, po těch schodech, když je dušný a s poruchou chůze. Možná taky jeřábem... a taky je mi záhadou, z čeho žijí, co jedí. Každá domácí péče by se musela pozvracet... ani se neptám, chci být odsud rychle pryč. 

"Vemete ho do nemocnice?" Asi řečnická otázka, protože za jediným špinavým oknem za televizorem se už do místnosti z plošiny dobývají hasiči. Mrknu na přenosný monitor a vitální parametry. Saturace krve kyslíkem 75 procent. To je hodně málo, má být aspoň 94%. Normální člověk by při takové hodnotě byl už v bezvědomí a modrý jak švestka. Ale lidi s plicní nemocí jsou přizpůsobení na to, že kyslík v krvi chybí...ale 75% je fakt málo i na zvyklého plícaře. Ten člověk by měl mít správně domácí kyslíkový přístroj. Ale stačí se rozhlédout kolem, určitě by to nezvládl. Uvažuji, že jde vlastně o paliativní případ. Tomuhle pacientovi přece není pomoci.... Odvezu ho do nemocnice, kde ho spraví, anebo možná taky ne, ale na jak dlouho??? Ale - to nakonec není moje věc. 

Kromě toho teplota 38,5°C... infekt, zhoršení dechu...vždyť ten nemocný může mít COVID, dojde mi. 

"Jo, vezmeme ho s sebou. Teď zavedeme flexilu, 100 mg prednisolon (obvyklá léčba při bronchitidě), a dáme něco na inhalaci." Pokouším se  zavést flexilu do žíly. Jde to ale špatně a zdá se, že flexila neleží korektně. Saniťáci natáhnout stříkačku, zkouším propláchnout. Jasně, neleží dobře. Je třeba ji vytáhnout. Ale když vytahuji, pružný konec se prohne jako pružinka a pak vystřelí....chrrrst, malá kapička asi krve mi vlítne do pravého oka.  

Ale do pr**** . Teď je mi líto, že jsem si nevzal brýle nebo štít. Jestli má nákazu, a nemusí to být jen COVID, jako bych si ji píchnul pod kůži. Zanadávám, saniťáci to slyší. Jeden z nich nabízí: "Pojď, vypláchneme to oko!" Fajn. Vyjdu s ním na chodbičku a rozhlížíme se, kde je kuchyň a koupelna. Do kuchyně i vejdeme. Ale nahnout se před dřez, aby mi mohl stříkat do oka, to fakt nedávám. Při pohledu na dřez mě natáhne, málem přidávám mezi odpadky na zemi obsah svého žaludku. Saniťák to vidí a musí se pousmát. Pak ještě jen nahlédneme do koupelny, ale okolí záchodu postačí. Ne, na tohle fakt nemám. Nakonec si oko vypláchnu až po návratu na základnu. 

 

Žílu zatím zajistila ona mladá blonďatá kolegyně. Beží inhalace, a já se zatím snažím utéci z domu. Udělal jsem pár ilustračních snímků, které tu můžete vidět. 

 

Viděl jsem už něco, ale tohle ne. Ani obrázky vybydlených domů odněkud z romských čtvrtí nevypadají tak děsivě. Viděl jsem snímky z bytů, jejichž majitelé skladovali odpadky, existuje celá jedna psychická diagnóza, která se takto projevuje. Kolegyně mi vyprávěla o bytě, kde visely pavučiny jako záclony.

Je to marné. Ti lidé se nějak rozhodli takto žít, na skládce odpadků. Pokud vím, není síla, která by jim to mohla zakázat.