Psycho V - Řezačky

Byla to jinak klidná služba, taková, jaké mám rád. Díval jsem se na film, mohl jsem si i zdřímnout, když zapípal alarm a na pageru se objevila hláška: Dětský domov..řezné rány..pokus o sebevraždu. A dívčí jméno. Nu, třeba to nebude tak žhavé, říkal jsem si. Pořezaných holek jsem už pár viděl. 

 

 

Přijíždíme na uvedenou adresu se svým saniťákem a šoférem jako první, záchranné vozy jsou někde na cestě k jiným pacientům, takže k nám má přijet volná sanitka až ze sousedního okresu. To bude chvíli trvat. Spolu s dvěma vychovatelkami z tohoto ústavu (dětský domov) přicházíme k naší pacientce. 

Vypadá to, že to opravdu přehnala a není divu, že svůj dozor vyděsila. 14letá buchta, není moc hezká, ale ani ošklivá, s brejličkami, prostě zcela normální holka. Sedí na židli vedle kanape, na kanape má na ručníku podložené nohy. Na obou holeních, od kotníků ke kolenům, má řezné rány, vedle sebe, jedna vedle druhé, takže připomínají nakrájený salám. Krev už zasychá, ale je jí tu plno, na ručníku kolem ní i na podlaze pod ní. Další řezné rány má na levém předloktí, od zápěstí po loket. Je tedy pravačka, pravice je nezraněna. Na klíně má nějaký obrázek, vedle sebe pastelky, a něco si čmárá, přitom se tváří, že je v místnosti sama  a nikoho nevidí. 

 

Odhaduji, klasická mladá pacientka s hraniční poruchou osobnosti (Borderline-Störung). Ty se typicky poškozují a poznáme je okamžitě podle jizev po řezných ranách.  Za cosi se trestají, a bolest takto vzniklá je uklidňuje. Obvykle si ale nechtějí ublížit, proto se nezraňují vážně. Znáte thiller - román Gillian Flynnové Ostré předměty? Tam popisuje autorka příběh z pozice takto postižené ženy. 

Prohlížím si rány na těle své pacientky. Je jasné, že ani ona si nechtěla vážně ublížit, ty řezance jsou povrchové, jen tu a tam nějaký hlubší. Mezi nimi jsou vidět i jizvy po starších zraněních. "Nebylo to poprvé", potvrzuje vychovatelka, "je už tím známá". 

Snažím se dívku oslovit. Ignoruje mne. "S vámi se baví?" ptám se. "Někdy jo, občas se s ní dá, ale často je takhle do sebe." Není mi příjemné mluvit o tom děvčeti, jako by tam nebyla. 

"Jak jste ji našli?" "Upozornily nás ostatní děti, zavřela se někde sama. Vzala někde žiletku."

Je třeba udělat nějaký plán. I když se takto ošklivě sebepoškozuje, nejde o akutní stav. Učitelky jsou z ní ale nešťastné a snad mají i strach. Nedivím se. Taky bych neměl chuť nést odpovědnost za dítě, které se takto ničí.  Můj saniťák mne upozorňuje, že spádové oddělení dětské psychiatrie (protože musí na dětskou psychiatrii, dospělá na to není zařízená) je asi 40 km daleko v sousedním okrese. 

"Už tam byla? Znají ji někde na lůžkové psychiatrii?". Ne, zatím jen chodí k ambulantnímu psychologovi. Asi to moc nestačí, protože prý zrovna dneska se z nějakého sezení vrátila. 

To děvče potřebuje komplexní péči. Rodinnou terapii, možná i nějaké léky. I když léky se zlomená duše opravit nedá, to jsou jen berličky. A hlavně program se zařazením psychosociální služby. 

Mezitím dorazila sanitka ze sousedního okresu. Klukům řeknu, ať ji rány očistí a zavážou obvazy. Je s tím trochu problém, mají zcela nové tašky a bagy, tak chvíli obvazy hledají. Navíc na takový rozsah ran jich mají málo, tak si trapně půjčujeme obvazový materiál z toho děcáku. 

V podstatě bych mohl to děvče odeslat na místní úrazovku. Tam ji převážou, zdokumentují, vypadá to, že šití není třeba. Ale nakonec beru telefon. Dva telefonáty se službu konající psychiatričkou na dětském oddělení: Ne, nemá sebevražedné myšlenky, ne, neohrožuje se bezprostředně, ano, řezáním se jen uklidňuje. Ne, ještě nikdy nebyla v nemocnici, ano, v dětském domově, perzonál domova je z toho přetížený. Ano, jsme ve vaší spádové oblasti... Typické dohadování, co musí mít člověk, aby ho vzali bez řeší na psychiatrii? Znám to podle sebe. Kdysi jsem pracoval ve spojených službách na psychiatrii a ve smlouvání jsem asi nebyl jiný. Ale po druhém telefonátu a dohadování lékařka souhlasí, dokonce přislíbila i zajištění ošetření ran na místní úrazovce.

Když vypisuji papíry, ptám se vychovatelky: "Proč je vlastně u vás?" "Doma jí nezvládají." Kdoví, co je za rodinu. Možná byla týraná, možná trpěla nezájmem... to je častá historie těchto nemocných. 

Jaký bude mít další osud? Tyhle hraniční poruchy osobnosti mají nedobrou prognózu. Často končí s rozhašenými vztahy, v závislostech a drogách, rozvíjí se jiné poruchy. A možná se přece jen najde a bude vést normální život. Třeba přijede nějaký rytíř na bílém koni, který ji zachrání. 

Pomohou ji instituce? Možná. I když jsou zřízený pro pomoc, jsou přesně tak dobré, jako lidi v nich. A lidi jsou všelijací. Jsou dobří a obětaví, horší, jiní líní a pohodlní a všude se objevují blbci. Instituce a nemocnice nejsou samospasitelné. Ale nic lepšího nabídnout nemohu. 

 

Hraniční porucha osobnosti je poměrně často. Ubližují si především ženy a holky, nevím o klucích, kteří by to dělali, ale asi jsou taky. S jednou jsem se setkal při brouzdání na sociálních sítích. Dnes je velmi úspěšná ajťačka a podnikatelka, taky se zabývá grafikou, ilustracemi a píše komixy. Žije v registrovaném partnerství s jinou holkou a vychovává dva syny, ke kterým přišla v předchozím vztahu, protože je BI. Když vyprávěla dál, dověděl jsem se - od dvanácti let zneužívaná, pak v psychiatrické péči, ubližovala si, taky se řezala, dodnes mívá tu potřebu. Mezi lesbičkami jsem často narážel na holky s podobnou minulosti. "Chlapi jsou hovada, holky jsou citlivější a lepší." 

Myslím, že většina účastníku Praque pride nese za sebou nějaký podobný kříž.