Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

Přišla stížnost...

 

 
 
Určitě se nikdo, ani já, nemůže zavděčit všem. Přesto se snažím ovládat a udržet emoce na uzdě (byť je to někdy opravdu těžké), a lidem nedávat důvod, aby na mne vzpomínali ve zlém. 
Stížností přímo proti mne zase moc nebylo, v životě jsem zaregistroval asi tři. Stížností přímo proti pracovišti, na kterém jsem byl zaměstnán a tedy se spolupodílel, jsem zaregistroval mnohem víc. Většina byla nesmyslná anebo neoprávněná. A takové jsem ale už hodil za hlavu a dávno zapomněl. Nebudu se zaměstnávat takovými záležitostmi, že nechutnalo jídlo nebo bylo studené. Že nemocný musel někde dlouho čekat, že nebylo volné lůžko, když byl objednaný k přijetí, nebo že přes objednání byl nemocný nakonec poslán domů. 

Asi by mne takové věci taky vytočily. Naposledy se dcerka poranila na kotníku, a vezl jsem ji k ošetření na úrazovku. I když jsem čekal nějaké protekční jednání, nakonec jsme tam ztvrdli několik hodin, službu konající chirurg byl zaměstnán nějakým akutním výkonem. Jenže - ten chirurg za to nemůže. Ani já moc neovlivním kvalitu jídla nebo organizační zmatky na klinice, a to, jak dlouho musí nemocný čekat. 

 


 

Kdysi, ještě když jsem pracoval v Čechách, jsem měl na službě nemocnou s podezřením na meningitidu, tedy na zánět mozkomíšních plen. Zrovna jsem ji píchal a měl zaraženou lumbální jehlu v jejich zádech, když mě sestřičky upozornily, že na ambulanci přišla další nemocná v doprovodu rodiny. Dodělal jsem zákrok, bylo asi deset hodin večer, takže jsem snad měl i nějaké právo na únavu. Na ambulanci byla starší žena v doprovodu dalších třech příbuzných. Jedna z nich se na mne okamžitě opřela: "Jak si to představujete, že nás necháte čekat tak dlouho, když tady může být člověk v ohrožení života...!!" Čekali asi osm minut, možná deset. Pokusil jsem se odpovědět, že jejich příbuzná jaksi není jediná na světě, a na světě může být i někdo jiný ohrožen na životě, dokonce doopravdy, protože meningitida skutečně stav ohrožující na životě. Neposlouchala mne, a mlela svou, jak jsem nezodpovědný, jak si vůbec mohu dovolit je nechat čekat. Pokl jsem, co jsem měl na jazyku, a začal jsem rozmlouvat se svou nemocnou, onu kverulantku jsem se pokoušel prostě ignorovat a nevidět, což ji rozezlelo ještě víc. Stav ohrožující na životě spočíval v asi dva týdny trvajících bolestech hlavy. Dva týdny trvající potíže byly důvod, proč přijít před půlnocí a dělat cirkus. 


 

Tentokrát přišlo oznámení  mailem. Psal mi sám vedoucí záchranné služby, a ve svém mailu přiložil scan došlé písemné stížnosti. S výzvou, zda se chci ke stížnosti vyjádřit. 
Ona stížnost byla sepsána vedením cévní chirurgie v městské nemocnici (velká nemocnice). Psalo se v ní něco v tom smyslu: 
Jeden starší muž byl přeložen z malé nemocnice na cévní chirurgii pro poranění tepny na dolní končetině. Tento nemocný si zlomil kotník, přitom došlo i poranění tepny.  Poranění tepny bylo zjištěno až při operačním ošetření toho zlomeného kotníku. Tento nemocný byl prvně ošetřen na onom malém úrazovém oddělení, a při operaci bylo zjištěno ono poranění. Protože tato malá nemocnice neměla cévního chirurga, byl nemocný akutně přeložen do jejich zařízení. Tím ale došlo ke zdržení definitivního ošetření. 
Toto zdržení zhoršilo prognózu nemocného.  Kdyby byl tento zraněný přivezen rovnou do velké městské nemocnice, kde je trvale přítomen cévní chirurg, nedošlo by k této prodlevě. Kromě toho vznilly zbytečné výdaje se sekundárním transportem. 
Závěr pak razila výzva aktivním lékařům záchranné služby, aby tyto nemocné s poraněním tepny na končetině primárně odesílali do velké nemocnice disponující cévní chirurgií, protože jejich hospitalizace na místním oddělení může způsobit komplikace a je i nehospodárné. 

S poněkud špatným svědomím jsem si vzpomenul na onoho pacienta. Bylo to na jedné rušnější službě, celkem hodně výjezdů, a tento výjezd začal někdy v pul třetí v noci. Takže jsem byl už poněkud unavený. Alarm pocházel z domova důchodců. Starší pád upadl a poranil se na pravém kotníku, asi si ho zlomil. Byl jsem zavolán k analgetizaci a ošetření. 

Byl to opravdu starší pán, ve věku nějak 87 let, ležícího vedle postele a naříkajícího bolestí. Byl to cvalík, jeho pravý kotník byl deformován a už otékal, asi opravdu něco zlomeného. Mým úkolem bylo dát mu něco silného na bolest, kluci sanitáři pak naloží dlahu a pokusí se ho položit na lehátko a odvést do vozu. 

Po chvíli váhání si řeknu o fentanyl. Je to opiát, používá se obvykle v úvodu do narkózy, mnohem silnější, než obvyklý morfin. 
Zrovna jsem se totiž vrátil z kurzu - doškolování pro lékaře záchranky. Dosud jsem v takových případech sáhl po Dipidoloru, tedy piritramid. Jenže v tom kurzu se k němu jeden školitel vyjadřoval dost kriticky. Hodně lidí ho nesnáší, skoro každému je po něm špatně. (mohu potvrdit, hlava se točí skoro každému, občas se někdo hned pozvrací, měl jsem i jeden ošklivý kolaps). Navíc prý je u dvaceti procent lidí zcela neúčinný jako analgetikum. Máme prý raději používat něco jiného, morfin a jeho deriváty, nebo další možnost je esketamin s midazolalem - to je už ale skoro narkóza. S fentanylem jsem v té době sbíral první zkušenosti jako s analgetikem, normálně jsem ho používal opravdu jen pro narkózu. 
Měli jsme jen ampulky s 500 mikrogramy, a to je dávka, která by jinak uspala dva lidi.  Musel jsem ji naředit, a i tak jsem dal asi trochu mnoho, aspoň podle toho, že můj pacient byl pak celou cestu v limbu a v rauši, že jsem se chvilkami bál, aby nepřestal dýchat. Proto jsem ho doprovázel celou cestu do nemocnice a byl rád, když si ho traumatologie převzala. 
 

 

A nyní výčitka v tomto dopise. Neměl jsem ho odevzdávat na místní úrazovce, měl jsem s ním jet až do města, protože měl poraněné cévy na noze. Trochu jsem si zahrabal do svědomí. Na poranění tepen jsem opravdu nemyslel, měl jsem dost starostí se správným zaléčením. Noha byla deformovaná a zjevně bolestivá na dotyk. Vskutku mě nenapadlo zkoumat, zda hmatám tepny za kotníkem.  Ale určitě nebyla promodralá a studená, jako by nedokrvená. 

V tom smyslu jsem formuloval odpověď na tento mail. A přitom jsem si trochu posypal popel na hlavu. Jako že jak moc mě to mrzí.

Ale po chvíli se mi to nějak rozleželo. 
Svého nemocného jsem přece přivezl na úrazovku. Byl tedy záhy vyšetřen chirurgem traumatologem, a ten taky nerozpoznal nějaké cévní poranění. Jinak by přece nemocného ihned poslal na cévní sám. Jenže ve skutečnosti ho přeložili až druhý den odpoledne a až po operaci. Problém s tepnou se tedy zjistil až při operaci, když byla otevřena noha. Možná jsem měl zkontrolovat, zda je tepna hmatná. Ale nejspíš by to stejně moje rozhodnutí v té chvíli neovlivnilo. 

Takže po chvíli váhání jsem zvedl telefon a vytočil číslo vedoucího záchranné služby. Proč bych měl poznat v půl třetí to, co nepoznali ani zkušení traumatologové? Odpověděl mi souhlasně: "Vy jste na sebe až moc přísný. Tohle jste přece nemohl poznat a vědět. To není náš úkol a cíl předklinické diagnostiky, ve stresu a časové tísni rozpoznat každou poruchu. V tomto případě bylo poranění tepny rozpoznáno až při operaci. Od nás v záchranné službě se nedá očekávat ani to, že poznáme každou poruchu, ani to, že budeme všechny pacienty vozit do centrální nemocnice a velké kliniky. To by nestačily kapacitně a vlastně bychom měli všechny menší nemocnice zrušit. A v tomto smyslu právě píšu odpověď na tu stížnost a beru vás v ní v ochranu..."

Message - při zlomeninách na možnost poranění cévy myslet a pokusit se vždy nahmatat pulzace. I když v takovém případě bych asi ani napříště nakonec nerozhodnul jinak. 







Komentáře

  1. Je fajn mít šéfa, který za svého zaměstnance postaví.

    OdpovědětVymazat
  2. Presne ako píše Rowdy, je super mať šéfa, ktorý vie, koľká bije :-) Zavďačíť sa celému svetu naozaj nie je možné.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Nejlépe hodnocené

Proč je tu vlastně tento blog

Konfrontace

Když doktor myslí, že je nemocný

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Obyčejná