Přišla stížnost...
Asi by mne takové věci taky vytočily. Naposledy se dcerka poranila na kotníku, a vezl jsem ji k ošetření na úrazovku. I když jsem čekal nějaké protekční jednání, nakonec jsme tam ztvrdli několik hodin, službu konající chirurg byl zaměstnán nějakým akutním výkonem. Jenže - ten chirurg za to nemůže. Ani já moc neovlivním kvalitu jídla nebo organizační zmatky na klinice, a to, jak dlouho musí nemocný čekat.
Kdysi, ještě když jsem pracoval v Čechách, jsem měl na službě nemocnou s podezřením na meningitidu, tedy na zánět mozkomíšních plen. Zrovna jsem ji píchal a měl zaraženou lumbální jehlu v jejich zádech, když mě sestřičky upozornily, že na ambulanci přišla další nemocná v doprovodu rodiny. Dodělal jsem zákrok, bylo asi deset hodin večer, takže jsem snad měl i nějaké právo na únavu. Na ambulanci byla starší žena v doprovodu dalších třech příbuzných. Jedna z nich se na mne okamžitě opřela: "Jak si to představujete, že nás necháte čekat tak dlouho, když tady může být člověk v ohrožení života...!!" Čekali asi osm minut, možná deset. Pokusil jsem se odpovědět, že jejich příbuzná jaksi není jediná na světě, a na světě může být i někdo jiný ohrožen na životě, dokonce doopravdy, protože meningitida skutečně stav ohrožující na životě. Neposlouchala mne, a mlela svou, jak jsem nezodpovědný, jak si vůbec mohu dovolit je nechat čekat. Pokl jsem, co jsem měl na jazyku, a začal jsem rozmlouvat se svou nemocnou, onu kverulantku jsem se pokoušel prostě ignorovat a nevidět, což ji rozezlelo ještě víc. Stav ohrožující na životě spočíval v asi dva týdny trvajících bolestech hlavy. Dva týdny trvající potíže byly důvod, proč přijít před půlnocí a dělat cirkus.
S poněkud špatným svědomím jsem si vzpomenul na onoho pacienta. Bylo to na jedné rušnější službě, celkem hodně výjezdů, a tento výjezd začal někdy v pul třetí v noci. Takže jsem byl už poněkud unavený. Alarm pocházel z domova důchodců. Starší pád upadl a poranil se na pravém kotníku, asi si ho zlomil. Byl jsem zavolán k analgetizaci a ošetření.
Byl to opravdu starší pán, ve věku nějak 87 let, ležícího vedle postele a naříkajícího bolestí. Byl to cvalík, jeho pravý kotník byl deformován a už otékal, asi opravdu něco zlomeného. Mým úkolem bylo dát mu něco silného na bolest, kluci sanitáři pak naloží dlahu a pokusí se ho položit na lehátko a odvést do vozu.
A nyní výčitka v tomto dopise. Neměl jsem ho odevzdávat na místní úrazovce, měl jsem s ním jet až do města, protože měl poraněné cévy na noze. Trochu jsem si zahrabal do svědomí. Na poranění tepen jsem opravdu nemyslel, měl jsem dost starostí se správným zaléčením. Noha byla deformovaná a zjevně bolestivá na dotyk. Vskutku mě nenapadlo zkoumat, zda hmatám tepny za kotníkem. Ale určitě nebyla promodralá a studená, jako by nedokrvená.
V tom smyslu jsem formuloval odpověď na tento mail. A přitom jsem si trochu posypal popel na hlavu. Jako že jak moc mě to mrzí.
Takže po chvíli váhání jsem zvedl telefon a vytočil číslo vedoucího záchranné služby. Proč bych měl poznat v půl třetí to, co nepoznali ani zkušení traumatologové? Odpověděl mi souhlasně: "Vy jste na sebe až moc přísný. Tohle jste přece nemohl poznat a vědět. To není náš úkol a cíl předklinické diagnostiky, ve stresu a časové tísni rozpoznat každou poruchu. V tomto případě bylo poranění tepny rozpoznáno až při operaci. Od nás v záchranné službě se nedá očekávat ani to, že poznáme každou poruchu, ani to, že budeme všechny pacienty vozit do centrální nemocnice a velké kliniky. To by nestačily kapacitně a vlastně bychom měli všechny menší nemocnice zrušit. A v tomto smyslu právě píšu odpověď na tu stížnost a beru vás v ní v ochranu..."
Message - při zlomeninách na možnost poranění cévy myslet a pokusit se vždy nahmatat pulzace. I když v takovém případě bych asi ani napříště nakonec nerozhodnul jinak.
Je fajn mít šéfa, který za svého zaměstnance postaví.
OdpovědětVymazatPresne ako píše Rowdy, je super mať šéfa, ktorý vie, koľká bije :-) Zavďačíť sa celému svetu naozaj nie je možné.
OdpovědětVymazat