Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

Cvalík na mušli a mladíček v poutech

Byla to víkendová služba v první zářijovou sobotu. 24ka, na vesnici, a zcela klidná. Tedy až do večera byla vyrušena jediným výjezdem ke zkolabované paní, která pak ale odmítla transport. Pak se dlouho nic nedělo, takže jsem trochu podřimoval, trochu si hrál s mobilem nebo se koukal na filmy. 

I. 

Skutečně pracovat se začalo až v půl desáté. To je takový nedobrý čas, pokud má doktor do té doby klid, tak zleniví, a očekává, že to tak půjde až do konce. Takže se mi vůbec nechtělo zvednout zadek z gauče a jet někam daleko. Protože výjezd byl s označením: "Krvácení z hemeroidů, počínající krvácivý šok." Moc jsem tomu hlášení nevěřil, krvácení z hemeroidů obvykle nedělá a nevede k šoku. Ale brzy se mělo ukázat, že to není nepravda. 

Byla to celkem vzdálená vesnice. Jak to někdy bývá, všechny sanitky byly v akci, takže do oné vesnice musela být povolána sanitka ze sousedního okresu. Takže jsme dorazili se zásahovým vozidlem sami. U vrat dvoupodlažního domku nás čekala vyděšená asi čtyřicetiletá žena, která se představila jako partnerka nemocného. Prý mu praskl hemeroid. Krvácí to už přes dvě hodiny, celou dobu sedí na záchodě. Užíval tablety Eliquis. Lék, který - jak říkají laice- "ředí krev". Samozřejmě nic neředí, ale blokuje některé srážlivostní faktory, a tím snižuje pohotovost krve se srážet. To se hodí při poruše srdečního rytmu, jako je fibrilace síní, nebo po trombóze. Ale nyní, když jeden krvácí, se krvácení sníženou srážlivostí jen zhoršuje. 


 

 

Vystupujeme do druhého patra. První, co zaujme, je příšerný nepořádek, jako by se tu konal pořádný mejdan. Všude poházené prázné flašky od různých alkoholů, nevysypané popelníky, poházené části oblečení a další předměty, jako knihy. Není to sice takový bordel, jaký jsem zažil před půl rokem a psal jsem o něm zde, ale je to dobrý kandidát na jeho dohnání.

 


 

Za dveřmi v koupelně na mušli  najdeme sedícího muže. Je to opravdu cvalík, později se dovím, že váží skoro 150 kg. Jenže teď tu sedí opřený hlavou o konstrukci sušáku na prádlo, a zjevně je mu zle. V tváři šedivý a popelavý, kůže je vlhká a opocená. Je poněkud zpomalený. Na první pohled je poznat, že opravdu ztratil hodně krve. 

Nyní jsem celkem bezradný, sám s jednou sanitářkou, která mi dělala řidičku zásahového vozidla, toho moc nezvládnu. Navíc v té koupelně není k hnutí; je sama o sobě malá, a navíc se všude válejí nejaké krámy a kusy prádla. První opatření - pokusím se ho položit na gauč ve vedlejší místnosti. Protože se na něm všude válí prádlo a kusy oblečení a další předměty, požádám jeho přítekyni, ať uvolní aspoň část gauče, aby si měl nemocný kam lehnout. Rovnou jsem požádal o obvazy, uvažoval jsem, že krvácející ránu na jeho řiti zkusím něčím komprimovat. A pak postupovat jako u krvácivého šoku. Tři T -  Ticho teplo tekutiny.... ale ze všeho nejdřív rychle nalít do krevního oběhu nějaký roztok, dokud není pozdě a dokud se krevní oběh nezhroutí.

Náš cvalík byl ale tak zesláblý, že nedokázal bez pomoci vstát. Takže těch asi sedm kroků na gauč jsme ho museli dotáhnout. 

Zajistil jsem dva žilní vstupy, naštěstí měl žíly jako provazy, takže šla zelená i bílá flexilka, které jsou široké. Mezitím dorazil vůz záchranky, saniťák pověsil na obě jehly infuze a pustil je proudem. Flašky jsme pak strčili do ruky jeho družce, aby je držela nad hlavou, jako živý věšák. 

Protože krvácení se zastavilo, nebo aspoň nevypadalo tak divoce, že by potřebovalo akutně ucpat, tamponádu, začali jsme rozmýšlet, jak našeho nemocného dostaneme do sanitky. 150 kilogramů živé váhy, chodit nemůže. Je jasné, že to nezvládneme. Takže přivolání hasičů. 

O německých hasičích jsem již s uznáním psal na jiném místě. Jen musím připomenout, že v Sasku je tomu nejinak, než v jiných částech Německa, civilní obrana obyvatel tedy visí na dobrovolnících, kteří trenují ve svém volném čase, neberou žádný plat, a jen při zásahu dostávají jakousi symbolickou odměnu. 

Hasiči přijeli kupodivu velmi brzy se dvěmi vozy, s jeřábem. Jejich rozhodnutí: "Nemocného vytáhneme jeřábem na plošinu přes okno." Rozhodl to  velitel zásahu, který vlezl do pokoje a prošel oním bytem, aby obhlédl situaci. Naklonil jsem se k němu řka: "Nebude rychlejší, když pár chlapů vezme matraci, a přeneseme ho na schodech? Šest nebo osm chlapů ho musí udržet." 

(Připomínám, že hasičky dělají i ženy. A ne všechny jsou zdatné. Stejně jako pracovnice sanitářky jsou sem tam holky, a některé z nich tintítka a něžná děvčátka). 

Jenže je již zjevně rozhodnuto. Podívám se na svého nemocného. Drží se, dokonce se usměje a do tváře jako by se mu trochu vrátila barva. Jenže - uplynulo pět minut, pak deset. Vyhlédnu z okna. Kolem jeřábu postává hlouček rozčílených hasičů. Z jejich pantomimy odhaduji, že na jeřábu něco nefunguje. Buď nějaká porucha, nebo ho prostě neumí zapnout. Jak se říká - když všechno selže, je třeba si přečíst návod. 

Obracím se opět na jednoho z hasičů, jenž postává vedle u okna, a opět navrhnu, že odtáhnout nemocného na matraci bude přece rychlejší. Sice přikývne, ale dál nereaguje. Hlouček chlapů venku je zjevně rozhodnout, že se popere s jeřábem za každou cenu. 

 


 

Nebudu to nyní natahovat, ale motor se ozval a jeřáb se začal zvedat až za dobrou půlhodinu. Musel jsem zanadávat. Půl hodiny pro chlapa, který má příznaky počínajícího hemoragického (krvácivého) šoku, který potřebuje okamžitě do nemocnice a dostat transfuzi, není zrovna krátká doba. 

Asi za necelou hodinu od příjezdu hasičů (tedy chce se mi napsat - AŽ za hodinu po příjezdu) je nemocný konečně naložený. Nebylo to až tak jednoduché, pod jeho tíhou se málem zlomil stojan pojízdného lehátka. A abych to neměl až tak jednoduché, dvě nejbližší nemocnice nahlásily, že nemají v tuto dobu k dispozici pohotovost pro akutní endoskopii, tedy pro lokální ošetření zdroje krvácení. Nemocného tedy musím vést do nejbližšího zařízení, které tuhle možnost má. Do centrální nemocnice ve velkém městě. Takže skoro třicet kilometrů. Jen si povzdychnu... 

II. 

Vrátil jsem se na základnu unavený a již se těšil, že zalezu pod duchnu. A snad věřil, že budu mít to štěstí a již nepřijde žádný další alarm. 

 


 

Ale přišel. Bylo už k půlnoci, když se na  displeji objevila hláška: "15-letý, intoxikace, bezvědomí." A adresa prý odkazovala na místní domov mládeže. Děcák. Co si možno pomyslet, když vyjíždíme k mládenci, který je v děcáku a v patnácti se zpil do bezvědomí? 

Vyjedu se svým šoferem, současně vyjíždí sanitka se smíšenou posádkou, žena a kluk saniťáci. 

Popravdě jsem neočekával, že to bude až takové drama. Nakonec, když jsme přijeli, uvítali nás vychovatelé z onoho ústavu, mladý muž a ještě o něco mladší žena. Kluk, který měl být v bezvědomí, již stál na nohou, zřejmě se z rauše už trochu prospal, a klátil se před námi. Vychovatel referuje: "Co si vzal, nevíme, ale byla to zřejmě marihuana a dobře to zapil alkoholem, nevíme, jaké přesné množství."

 Později mi i potvrdí - je to problémový mládenec. Žil sám s matkou, která na něho nestačila, otec se prý na něho vykašlal... Školou prolézá, nezvladatelný, tohle je již jeho třetí umístění do ústavu. A i zde dělá problémy. 

Zeptám se ho: "Kolik jsi toho vypil a vyhulil?" -"Nevím a dejte mi pokoj", odsekne klackovitě. "Byl už někdy na psychiatrii? Tedy na dětské psychiatrii?" Protože přes své vzdorovité vystupování patří věkem ještě mezi děti. "Ne, jen ambulantně."

Oslovím ho jménem: "Jo, hochu, teď pojedeme do nemocnice." 

-"Ne, nikam nepůjdu." 

"Ale půjdeš. Jsi namol. Tam se vyspíš a s tebou promluví. Možná ti pomůžou."

-"Nikam nepůjdu. A na psychiatrii? To už vůbec ne!!!"

Chvíli jsme se dohadovali. Mladík si ale chtěl zahrát na tvrďáka a vykročil, jako že nás ignoruje. Když mu můj kluk saniťák zastoupil cestu, tu vymrštil mladík pěst a pokusil se ho zasáhnout do obličeje. Takže - teď už to bylo napadení zdravotního pracovníka ve službě. Nepěkná věc.

Naštěstí se chlapec zjevně ještě neuměl prát a můj saniťák jeho výpad lehce vykryl. A protože byl na rozdíl od pacienta bývalý zápasník, nedělalo mu problém hned mu zkroutit ruku a srazit ho k zemi. A můj druhý saniťák, kterému taky došla trpělivost, jen vykřikl: "Tak, a teď voláme policii."

Jasně, jde o použití násilí, a k tomu nemáme oprávnění, leda by šlo o sebeobranu nebo krajní nouzi. K donucování a násilí je určena policie. Zatím čekáme na hlídku a moji dva chlapi drží našeho pacienta v šachu, zkrouceného na zemi, který zatím plive a sprostě nadává. Pustit ho nechceme, mohl by něco rozbít nebo zničit, nebo někam utéct, choval se nevyzpytatelně. 

Čekání na policii může být nepříjemné, místní saská policie je limitovaná, mají jednu hlídku a jeden vůz a někdy trvá dlouho, než dorazí. Když jsou voláni k nehodám či domácím hádkám. 

Ale moji dva saniťáci nemají problém. Zpacifikovali mého pacienta, nyní leží na podlaze a oba na něm klečí. Až je mi ho líto. Až mám skoro obavy, aby nedopadl jako ten černoch v Minneapolis. Už vidím ty titulky v novinách: "Patnáctiletý chlapec zavražděn brutálními záchranáři...

Moje třetí sanitářka má volné ruce, tak ji požádám, ať mi natáhne Dormicum, Midazolam do stříkačky, pět miligramů, s nastavcem na nosní podání. Midazolam se z nosní sliznice rychle vstřebá, a
účinek je jen o něco pomalejší, než píchnutý do žíly. Používá se jinak jako úvod do narkózy. Jenže někdy působí paradoxně, a zejména když je v roli alkohol, tak může být nevypočítatelný. Reagovat přehnaně. Proto je s ním třeba opatrně. Když mi chlapi přidrželi jeho hlavu, abych mu stříkl do nosu obsah stříkačky, křičel jako při vraždění. Přitom, jak se  bránil, a házel sebou, asi většina látky vystřikla vedle. Takže o pár minut později jsem ještě píchnul další injekci do svalu, do stehna. Moc to na něho nepůsobilo. 

 


 

Později, než jsme odjeli, jsem ještě zkusil připíchnout haloperidol. Ale nějaký účinek byl snad až na cestě. Teď ale předbíhám.

Oba vychovatelé se nás dívají a jsou v rozpacích. Žena se zeptá: "Takové věci míváte často?" -No, občas to tak chodí.... není to první agresívní nemocný a první policejní asistence.

Konečně jsme se dočkali. Přicházejí tři policisté. Je to jedna hezká holka kolem pětadvaceti, černovláska se dvěma copy a krásnýma černýma očima. Nevím, čím to je, že jsou saské policajtky všechny tak hezkounké. Asi kouzlo uniformy.

 


 

 

Doprovází jí urostlý kluk tak kolem třiceti a vede je asi pětapadesátiletý hromotluk. A vskutku hromotluk je padnoucí pojem, ten chlap je víc než o hlavu vyšší než já, hrudník jako orangutan, urostlý jak Rambo. Trojice přikročí k mému nemocnému, a ani nevím jak, už je sešněrovaný, kovová pouta sepnou ruce za zády, kolena a kotníky má najednou svázané jakousi umělohmotnou páskou. Ani se nedivím, v tlapách toho hromotluka vypadá, jako když si dítě vezme hadrovou panenku. 

Opravdu vypadá pod koleny toho chlapa drobný. Policista se podívá na mne a zeptá se: "Co teď?" Můj pacient zkusí něco zamumlat, ale obr ho okřikne: "Du, halt die Klappe!!!" tedy asi naše "Zavři hubu" aniž by mu věnoval byť pohled. Kluk pak už nedutá. 

Odpovídám: "Jen intoxikovaný. Navíc nezletilý. Co s ním? Zwangseinweisung na dětskou psychiatrii." 

Zwangseinweisung je naše detence, tedy odeslání do nemocnice bez souhlasu a proti vůli nemocného. Nucená hospitalizace. Má svoje právní předpisy a svoje omezení. Naštěstí jsme nyní v Sasku, kde jako lékař záchranné služby nemusím přivolávat soudní úředníky a škemrat o jejich souhlas. V této spolkové zemi má lékař pravomoc rozhodnout o nucené hospitalizaci - obvykle na psychiatrii, sám. Na prvních 24 hodin, pak již musí být přivolán soudce.


 

Chlap se pousměje: "Jo, Zwangseinweisung, to je vždycky dobré. Kam pojedeme?"

Ach, dětských psychiatrií, navíc uzavřených oddělení moc není, takže nejbližší je přes 30 km. A tam mám jet. Co se dá dělat? Policajti naložili mého nemocného na pojízdné lehátko, no spíš ho přehodili, sešněrovaného jako balík. Cesta pak byla bez problémů. Hromotluk a ten druhý policejní kluk nasedli do sanitky a hlídali nemocného, já si sedl vedle řidiče, abych mohl cestou vypisovat protokol,   copatá černovláska pak řídila policejní auto. 

Na dětské psychiatrii měli spojené služby s normálním oddělením pro děti a mladistvé. A v noci psychiatrie nepřijímala, takže můj pacient měl dojít na normální dětské oddělení. Bylo asi půl třetí ráno, 

Bylo zvláštní, když na příjem dětského oddělení, kam chodí i mrňata, naklušou tři policisté a přivezou sešněrovaného mladého kluka, kterého pak spolu kurtují k posteli vybavené fixací.


Komentáře

  1. Milujem tie Vaše príbehy, hoci zažívať by som ich zrejme nechcela. Niekedy, keď to tak čítam, tak premýšľam, čo si o mne mysleli saniťáci, keď tu boli....

    OdpovědětVymazat
  2. Mám blízko z pracovníkům zdravotnictví, proto vím, jak fatální rozhodnutí musíte udělat.
    Tvoje zkušenosti jsou velmi zajímavé čtení.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Nejlépe hodnocené

Proč je tu vlastně tento blog

Konfrontace

Když doktor myslí, že je nemocný

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Obyčejná