Obyčejné příběhy

I. 

Tentokrát to bude vypadat banálně. Klasika výjezd, bolesti na hrudi, trocu dušnost...EKG - změny ne moc přesvědčivé, ale trojkombinace - jak se dává (tzn. Aspirin + Heparin + Morfin, k tomu někdy Nitroglycerín ve spreji)... bylo to už mnohokrát a zase bude. Rutina. Byl to starší pán, asi 75 let, a záchranku mu zavolala jeho asi stejně stará paní. Prý nebyl nikdy v nemocnici, a byl celkem zdráv, jen nějaké tablety na tlak... 

 

 

Bude to tedy jeho snad první pobyt v nemocnici. Když už seděl na sedačce, loučil se s manžekou. Možná je to jejich první odloučení nebo první po dlouhé době.

Protože se loučili jako pár na líbánkách. Jako by se snad neměli už potkat, anebo...jako by ten muž měl jít do války. 

Přitom to s ním vůbec nevypadalo zle.Ve špitále mu párkrát stočí EKG, pověsí na monitor, budou honit s odběry a udělají echografii, ultrazvuk srdce. Možná ho pošlou na koronarografii. Ale nevypadá to, že by se neměl vrátit nebo by se měl vrátit těžce nemocný. I když - kdoví. Často jsou tohle první známky nějakého většího průšvihu. 

Každopádně - ach jak jsem jim záviděl, jak se hezky k sobě chovají po tolika letech spolu.  Jako milenci. Tedy - mnohem lépe, protože na rozdíl od milenců mají asi hodně za sebou. A určitě to nebudou jen samé hezké věci, protože život je těžký. 

Budu upřímný. Záviděl jsem mu. Záviděl jsem jim. 

II. 

Ne vždy bývají ty výjezdy takto příjemné. Často to jsou reanimace, a jejich úspěsnost je celkem malá, jak jsem psal už dříve. A tak zbývá ta smutná povinnost oznámit příbuzným a  někdy celoživotním partnerům tu smutnou zvěst, že jejich blízký - tady už není a začíná první den nebo noc bez něho. 

Na posledním kurze, kterého jsem se účastnil, byly simulovány různé situace. V jedné simulaci jsme měli zachraňovat utopené dítě, v přitomnosti jeho mámy. Po zákroku se diskutovalo, zda nechat mámu přihlížet (ta reanimace dopadla jako neúspěšná). Doporučení znělo, jako že ano - nechat rodiče a příbuzné přihlížet. Vidět snahu záchranářů, pochopit, že bylo uděláno vše pro zvrácení osudu. To pak pomáhá při truchlení a odpoutání. 

Takže musím vzpomenout na jeden z výjezdů, je to poměrně nedávno. Starý pán volal, že jeho žena nějak chrčí. Takže na pageru jsem přečetl: "Nejasná somnolence." Nejasná spavost...

Pod touto diagnózou se skrývá všelicos a dost záleží na kvalitě toho kterého dispečera, co z toho dostane. Od srdeční zástavy přes hypoglykemii (diabetický šok), přes horečku nebo prostě hysterii či alkoholový exces. Bohužel, v tomto vzpomínaném případě šlo o první z těch možností. 

Takže při přijetí jsme našli paní, která nedýchala, v obličeji bledá, promodralé rty, a křívka EKG hned ukázala nejhorší nález, jaký jde - tedy rovnou čáru. Okamžitě jsme začali s cirkusem - masáž srdce, příprava injekcí, infuze, adrenalin jeden, druhý, třetí, intubace... upřímně, aniž bych měl chvíli naději, že to k něčemu bude. 

Té paní bylo přes 85, byla prý nemocná na srdce. Ale hlavně, než jsme přijeli, ležela bez dechu nejméně deset, spíše patnáct a více minut. Strašně dlouho. 

Ze zkušenosti víme, že šanci na záchranu mají při srdeční zástavě spíš jen ti, kterým se poskytne laická první pomoc, stačí aspoň nepřímá srdeční masáž. Ta zajistí aspoň to nejnouzovější mozkové prokrvení, aspoň po dobu, než přijde profesionální záchranný tým. Proto má smysl se jí učit.Teoreticky měla být telefonem od dispečera podána instruktáž. Ale  - nevím proč - se to děje málokdy. Možná dispečeři neodhadují situaci správně. 

 

 

 

Po dvaceti minutách a asi pěti nebo šesti cyklech s adrenalinem bez efektu jsme kapitulovali. Nemocná byla asi mrtvá, než jsme přijeli. Avšak po celou dobu stál její muž,asi ve stejném  věku, tedy hodně přes 86, ale čiperný a zcela plně vnímající, co se dělo za dveřmi a pozoroval nás. A když jsem mu sděloval ortel, tak jen pokýval hlavou: "Já o viděl. Snažili jste se, ale Pán Bůh rozhodl jinak. Tušil jsem to...". Trošku se mu  zaleskla slza, ale přitom, jako bych mu sdělil cenu za elektřinu. Pak se jen odšoural k telefonu, a vytočil číslo, zřejmě syna a řekl mu: "Přijeď, neboť nám právě umřela maminka." Ptal jsem se, zda nepotřebuje pomoc - můžeme přivolat intervenční tým, psychologickou první pomoc, ale jen zakroutil hlavu: "Přijde syn, nějak to vyřešíme." 

Možná byl tak statečný, protože ve svém věku měl již hodně za sebou. A možná byl ještě v nějakém snovém tranzu, a realita na něj teprve dopadne. Víme, že staří lidé se smrti nebojí. Pokud prožili plnohodnotný život. V lásce. 

III. 

Těžko se najde něco hezčího, než vztah, který naplní a se kterým společně projdeme životem. Málokomu se to podaří. 

Na závěr popíšu dva páry. S oběma jsem se setkal již mimo  práci, prostě někde na ulici. 

A. 

Stařeček asi kolem 80let se snad o něco mladší paní, takovou moc hezkou babičkou. Sli po ulici na procházku. Ona do něj zavěšená, sledovali výklady obchodů a stromky mezi nimi, a usmívali se, nemuseli ani nic říkat. Takový skoro kýčový obrázek. Je to přes 16 let, co jsem je viděl, ale pamatuji ten obrázek dodnes. 

 

 

B. 

Ještě starší příhoda, možná dobrých 25 let. Nastoupil jsem do trolejbusu a nastoupil taky pár, asi taky v takovém věku. Paní spíš natlačila shrbeného stařečka, který měl problémy s chůzí, byl shrbený, zjevně Parkinsonova nemoc. A komentovala slovy jak na galejích: "Dělej blbče" Nedalo se to přeslechnout. A když ho dotlačila na sedadlo tak jen dodala, šeptem, ale nedalo se to přeslechnout: "Seď a drž hubu." 

Jak dlouho asi byli spolu? Jak dlouho byla na něj taková?