Ohlédnutí za Silvestrem
V rozporu s očekáváním laiků, totiž, že sváteční a zejména silvestrovské služby jsou neklidné a plné katastrof, nemohu potvrdit, ani si nijak moc stěžovat.
Kdysi jsem pravidelně sloužíval Štědrý večer. Na začátku kariéry to bylo tuším 10x po sobě, a pak taky dál pravidelně. Všichni si už zvykli, že Ježíšek navštívil naši rodinu o den dřív nebo o den později. A mohu vzpomínat, že vánoční služby nebyly z nejhorších, nával byl obvykle až 25.12. Ale taky vzpomenu na jednu pohotovost na telefonu, kdy jsem byl odvolán od štědrovečerní večeře, a do nemocnice přijely večer dvě trombolýzy najednou. Když jsem se pak vrátil, moje tehdy malá dcerka už usnula a nadělování dárků se odložilo.
Zato Silvestru jsem se snažil vyhýbat. Ani tak mě nemínul, první z nich byl poslední den roku 1999. Jestli pamatujete, tehdy se mluvilo o chybě "Y2K," tedy že přechodem na rok 2000 začnou padat počítače, protože mají čipy, které budou nové století rozeznávat jako rok 1900. Dnes víme, že to byla klasická dezinformace, marketingový tah výrobů počítačů, kteří chtěli své zákazníky donutit k obměně strojů a tím si vydělat. Tehdy jsem pracoval ve fakultní nemocnici, která byla na malém kopečku, a tak jsme měli možnost zhlédnout ten monstrozní ohňostroj na přelomu století. Vše bylo v pohodě, i když zavolal starší kolega, a ptal se, zda není problém, zda počítače jedou a ventilátory a monitory na JIP pracují.
Tento Silvestr 2022 jsem původně sloužit nechtěl, ale nějak jsem se řízením osudu k tomu dostal. Čekal jsem klidnou službu na klidné základně. Už podruhé; snad se z toho nestane další tradice.
Ale historie se neopakovala a tato služba - určitě nebyla nejhorší - ale patřila k těm méně klidným. Už od rána alarmy - obvykle klasika dušnost a tlak na hrudi. Takový každodenní chleba na záchrance. Trochu vybočující byla paní, která dostala žlučníkovou koliku, a kterou jsme pak přivezli na chirurgii centrálního příjmu - asi půl hodiny před půlnocí.
V dalších řádcích chci podat zprávu o výjezdech vybočujících z tohoto musteru, obvykle s psychiatrickou diagnózou.
I
Odpolední alarm s celkem nejasným nápisem: "Akutní psychóza; zlomenina předchozího dne; pacient si sundal sádru." Přijeli jsme do typického sídlištního dvoupokojového bytu. Starší manželé ve věku téměř 80 let. Pán, o kterého se jednalo, vypadal celkem klidně. Nechal si celkem v pohodě změřit tlak a nasadit elektrody EKG monitoru. Zato jeho manželka, ta, jež zavolala záchrannou službu, plakala a naříkala. Vypadalo to, jako by pomoc potřebovala spíše ona.
Vyprávěla, že její manžel nedovede v klidu posedět, je nervózní, a sprostě ji nadává. Když se pohádali, demonstrativně si odmotal obvaz a sundal sádru na levé paži. Byla to přesněji sádrová dlaha. V přechozích dnech, možná si nalomil vřetenní kost, a ona dlaha mu byla naložena na úrazovce.
Jeho paní trvala na okamžitém odeslání do nemocnice. "Vždyť si prý při svévolném sundání sádry mohl těžce ublížit." Tak o chvíli později, zatímco jeden z sanitářů opět nasazoval dlahu a fixoval obvazy, my ostatní jsme společně uklidňovali naší paní. "Ne, pokud si sundá sádru, není ohrožen na životě," pokoušíme se vysvětlit. I to, že sundání sádry je svaté právo a nikoliv zločin, rozhodně to není důvod zůstat na nový rok někde v nemocnici. Nakonec se oba staří manželé uklidnili, a kdy jsme opouštěli, spokojeně popíjeli čerstvě uvařenou kávu.
II
Asi kolem deváté hodiny večerní zapípal alarm s obvyklým nápisem: "Suizidandrohung". Tedy vyhrožování suicidiem, sebevraždou.
Už mi to přijde jako takový terminus technikus, jakési heslo používané dispečinkem; popisující řeči o sebevraždě, které ale nejsou míněny vážně. Většinou eskalované vztahové problémy. Jakmile jeden vykřikne: "Já si něco udělám!" a druhý to vezme vážně nebo se vyděsí a zavolá na 112, přijede záchranka a zhusta i policie.
Obvykle to končí odesláním na psychiatrii, jež funguje pak jako krizová intervence. Často se ale situace uklidní a ukáže se, že to nemocný nemyslel nijak vážně. Jen snaha upoutat pozornost, možná vydírat - chcete-li. Takového již pak není nutné ani vhodné odesílat na psychiatrickou kliniku. Posouzení je v rukou lékaře, který jediný rozhoduje o indikaci k hospitalizaci, saniťáci takovou pravomoc nemají. (píšu zde o německých poměrech, v jiných zemích např. v ČR to může být jinak).
Přieli jsme na parkoviště před jakousi samoobsluhou. Náš nemocný na nás čekal, sedíce v sanitce. Vedle sanitky stál policejní anton a tři chlapi v uniformách saských četníků. Policista mi pak vysvětloval: Náš nemocný byl přistižen s kuchyňským nožem, který si držel před břichem a chystal se bodnout.
Vysvětloval, že bydlí v domku hned vedle samoobsluhy. Usmíval se, a vůbec nevypadal na člověka, jenž si právě hodlal probodnout břicho. Začal vysvětlovat, že se pohádal se svou družkou. Prý to nebylo poprvé, taky ji nazýval: "Moje budoucí bývalka."
Ale nějak to neunesl a začal ji vyhrožovat sebevraždou. Určitě vydírání....nebude -li po mém, tak uvidíš, co si udělám.. No sympatie mi a asi ani vám takové jednání nepřivede, ale taky se nedá říci, že by porušil nějaký paragraf. Trestat ho odesláním na psychiatrii - že by to snad mohlo být výchovné, je zcela mimo - z psychiatrické ambulance by ho za dvě hodiny poslali zpátky.
Můj nemocný se teď usmíval a sliboval, že po pohovoru s policisty ho už ani nenapadne, že by se něco udělal. Prý mu to policajt "dobře vysvětlil."
Nabídl jsem hospitalizaci na psychiatrii, ale odmítl. "Má vše pod kontrolou, půjde si otevřít skleničku na Nový rok, a půjde spát." Použil jsem onen trik, který jsem odkoukal: "Podejte mi ruku a slibte mi že si nic neuděláte a neuděláte ani žádnou blbost. Pokud vás něco takového napadne, raději znovu zavolejte záchrannou službu." Je to celkem tlak, nemocný se bude cítit zavázán.
Vyhodnotil jsem tedy tento fall jako zkratkové jednání a zajisté citové vydírání partnerky. Později mi policista ukazoval kopii odeslaných WhatsApp zpráv: "Tento rok je můj posledním díky tobě..." Bylo to nechutné. Ale nebyl důvod, posílat ho násilím k hospitalizaci.
III
Po onom přednovoročním akutním žlučníku, o kterém jsem psal v úvodu, jsme si už ani nestihli připít. Právě odbila půlnoc, chvilku jsem pozoroval rachejtle a ohňostroj - který byl celkem bohatý - na to že prodej rachejtlí je tento rok v Sasku zakázán.
Samozřejmě, již 10 minut po půlnoci byl onen rej rachejtlí doprovázen houkáním hasičského vozu. Naštěstí bez doprovodu záchranky.
Čekal jsem klidný zbytek noci, jež byla současně počátkem tohoto roku MMXXIII, ale již v 1:30 se ozval alarm. Poranění hlavy.
Dojeli jsme k rodinnému domku, k asi sedmdesátiletému, dosti oviněnému starému pánovi. Oslavoval se svou ženou Nový rok v krásné zimní zahradě, no vyslopali několik číší vína, a kdy začali uklízet, tak našemu pacientovi podjela noha, upadl a praštil se do hlavy.
Tržná rána, jasné, že potřebovala sešít. Půjde do nemocnice, udělají mu několik stehů, a pravděpodobně i pojde CT - výpočetním tomogramem, k vyloučení nějakého závažnějšího nitrolebního poranění.
Nevím, proč k této banalitě musel být volán lékař RZP. Ten pán zjevně nevykazoval znaky nějakého horšího poranění.
Ale nemusím všemu rozumět, že.
IV
O půl čtvrté další alarm: "Pacient 20 let borderline porucha...tedy hraniční porucha osobnosti. Pořezán - policie na místě. Objasnění transportu."
Tentokrát to byl ale výjezd do úplně cizího rajónu. (Pokud je lékař RZP zaneprázdněn, v horším případě nepřítomen, a je třeba přítomnosti lékaře podle katalogu nebo na vyžádíní, musí zaskočit kolega z vedlejší spádové oblasti. To jsou potom ty nepříjemné velice vzdálené výjezdy, někdy přes hory a doly.
Musím si přitom vzpomenout na jednu perličku, ač odbíhám. Bylo to asi před třemi lety. Taky alarm, výjezd do sousedního rajonu, navíc i do sousedního okresu, skoro 40 km. Byla zima, leden a ledovka. nedalo se jet ani moc rychle. Alarm - Patientka upadla na náledí, podvrtnutý kotník, analgetizace. Jeli jsme tedy skoro 40 km, abych paní píchnul něco na bolest. Největší absurdita byla, že paní uklouzla asi 100 metrů od brány místního špitálu s úrazovkou. Zavolala si sanitku. Takže jsem ji píchl analgetikum. Pak ujela těch 100 metrů, které by zjevně dokázala dojít pěšky. No a nás čekala 40 km pomalé cesty na ledu zpátky. A chyběli jsme, v mém rajonu byla mezitím jedna srdeční zástava, ke které zase musel přijet jiný kolega odjinud. Inu, patří to k umění dispečinku i koordinovat a správně odhadnout situaci. Jsou dobří dispečeři, a jsou i zjevní zmatkaři.
Poté, co jsme vyjeli, se navíc ukázalo, že cesta je komplikovaná dlouhými objížďkami. Takže jsme začali kličkovat, a od alarmu už uplynulo přes 45 minut.
Začal jsem trochu nadávat, že ten nový rok pěkně začíná. Co to je vůbec za smysl.
Přece víme, že borderline pacienti - tedy nemocní trpící na hraniční poruchu osobnosti - se řežou. Je to jejich typické jednání, sebe poškozování. Obvykle si pořezají předloktí a podle rovnoběžných jizev na přeloktí a zápěstí je pak doživotně poznáte. Nechtějí si ublížit, ale sami se nějak trestají a snižují si psychickou tenzi. Prý je to uklidňuje. Vzpomeňte si na onen film Gympl, tam to krásně zahrála jedna z hrdinek. Anebo román G. Flynnové Ostré předměty, sfilmovaný do stejnojmenné thillerové osmidílné série.
Jenomže u laiků, kterými obvykle policisté jsou, může sebepoškozání vyvolat zděšení.
Pořezanou kůži je třeba ošetřit, pokud jde o hlubší rány, tak i sešít. Jinak je na místě psychoterapie, akutně se obvykle nedá stejně nic dělat.
Konečně jsme se blížili k cíli; podle navigačního systému nám chybělo posledních 3 km - asi ze 45. A tu přišlo telefonické hlášení z dispečinku: "Nemocný si situaci rozmyslel, nechá se dobrovolně hospitalizovat, posádka odjíždí na psychiatrii - lékař není potřeba, výjezd přerušen."
Takže můj řidič otočil vůz, a jeli jsme další 45 minut zpátky. Do konce směny zbývala pak už něco přes hodinu...
Zajímavý článek. Co nejméně citových vyděraců v 23!
OdpovědětVymazat