Zwangseinweisung

Tento článek by asi nikdy nevznikl, nebýt jistého  telefonátu z místního oddělení policie (místního revíru).

Na onen případ jsem už totiž začal zapomínat, vlastně to nebylo ani až tak zajímavé. 

Telefonát policejního úředníka mě zastihl hned při ranním hlášení. Policista se mě vyptal na moje nacionále. Vysvětlil mi,  že proti jednomu mému pacientovi bylo vzneseno trestní oznámení a je proti němu vedeno řízení. Má být stíhán pro napadení veřejného činitele a také napadení lékaře záchranné služby,  tedy mne. 

Namítl jsem, že jsem se vůbec necítil napadený a že nemám zájem na jeho trestním stíhání, naopak, žalobu  považuji  za nepřiměřenou. "Ale vždyť vám přece před obličejem šermoval pěstí," namítl onen policejní úředník. "To je sice pravda, ale stejně mi nemohl nic udělat, vůbec jsem se necítil ohrožený a neberu to nijak vážně," odpověděl jsem. "Tento muž byl o hlavu menší než já a možná o polovinu lehčí. Byl to tedy úplný střízlík. Navíc se motal v opilosti  a měl celkem vážné poranění hlavy a mozku, takže stejně nejspíš nevěděl, co dělá." 

Vím, že měl mozkové poranění, vždyť mu byl na počítačovém tomogramu prokázán subdurální hematom. Takovou žalobu by přece každý průměrný advokát ve spolupráci se soudním znalcem musel smést ze stolu. S přihlédnutím k tomu, že se vlastně vůbec nic nestalo. 

Nicméně onen policejní úředník trval na svém. "Pošleme vám papíry, musíte je podepsat."

Inu, zatím mi žádné papíry nepřišly, a protože uběhl už víc než měsíc a pomalu začíná další,  už ani nečekám, že ještě něco přijde. Nejspíš bylo celé řízení už zastaveno.  Ale dobrá, pokud by ještě přišly, případně s výzvou k písemné svědecké výpovědi, jsem rozhodnut sepsat svědectví ve prospěch onoho nemocného. Nikoliv, že bych trpěl nějakými přehnanými sympatiemi k nějakému staršímu  alkoholikovi, ale jeho trestní stíhání opravdu považuji za přehnané.

Jak to tedy bylo? 

Byla to celkem běžná, spíš klidnější služba na záchranné službě ve velkém městě. Na pageru se objevil nápis: "Pád, nejasná situace..."

Přijeli jsme k velkému rodinnému domku. Saniťáci již dorazili přede mnou a poněkud rozpačitě a bezmocně postávali v předsíni za dveřmi a koukali na nás. Vyžádali si totiž přítomnost lékaře. Neboť jen lékař s titulem a vysokou školou je podle zdejších předpisů oprávněn nařídit nucenou hospitalizaci, anebo sepsat s nemocným reverz, 

V přízemí, ve dveřích do kuchyně u vstupní chodby, nás uvítala uplakaná žena ve věku kolem 65 let. Byla to ta, jež  zavolala záchrannou službu.

Popisovala, že její muž (72 let) v opilosti spadl ze schodů. Z dřevěného schodiště spojujícího přízemí s prvním patrem, asi tak z pátého schodu. Skutálel se dolů, praštil se do hlavy. Nebyl sice v bezvědomí - aspoň ne dlouho - ale ten pád byl i tak ošklivý. Později dodala, že její muž pravidelně, vlastně každý pije - spíš tedy chlastá, a přitom piva zazdívá šnapsem. Asi už má delší dobu alkoholový problém a závislost. Již opakovaně v opilosti upadl a do hlavy se již praštil vícekrát. Jinak se na nic neléčí, ve svém věku dosud byl celkem fit. Ale alkohol mu už asi leze do hlavy a rozvíjí demenci. 

Její muž  - můj pacient - se celou dobu motal okolo. Měl na temeni velkou tržnou zakrvácenou ránu a obrovskou bouli, která dále rostla, skoro jako by mu tam rostla druhá hlava. Saniťáci, kteří dorazili již přede mnou, ohlásili, že nemají žádné změřené hodnoty - onen pacient totiž na sebe nenechá sáhnout. Veškerá vyšetření a ošetření odmítl, nenechal si změřit ani tlak nebo kyslíkovou saturaci. Naopak dožaduje se, ať okamžitě opustíme všichni jeho dům. Nebyl přitom nijak vulgární nebo agresivní, ale pořád opakoval dokola: "Já nic nechci, běžte pryč a nechte mě na pokoji." Když jsem se ho pokusil posvítit do očí, abych zkontroloval zornice, okamžitě se ohnal.

Co teď?  Odmítnout léčbu i odeslání do nemocnice,  odmítnout i vyšetření je jeho právo. Nikdo nesmí mýt léčen nebo ošetřen proti své vůli. Naopak, v této zemi se lékařský zákrok apriori považuje za ublížení na zdraví a tedy trestný čin, nejedná-li se o zákrok na žádost nebo se souhlasem či předpokládaným souhlasem nemocného. Odeslání do nemocnice proti vůli nemocného je apriori zbavení osobní svobody, a na to jsou v této zemi zvlášť citliví. Zejména jde o psychiatrické pacienty, na internetu najdete celé poradny pacientům, kteří si myslí, že byli někdy na psychiatrii zavřeni bez svého souhlasu a protiprávně. 

Naštěstí jsou takové spory zcela vyjímečné, a znám je spíše jen z časopisů,  neboť přece existuje zdravý rozum. Nemocný nesmí být k léčbě a k pomoci přinucen, ovšem jen v případě, že dokáže pochopit situaci, poučení zdravotníka,  a čelit následkům svých rozhodnutí. Tedy že je svéprávný a dokáže rozhodovat. Manželka mého nemocného zavolala záchrannou službu, a tedy existuje reálný požadavek o zásah a jednání.  Proto byl přivolán lékař. Podle právní úpravy je lékař (na rozdíl od sanitáře, tedy středního personálu) jediný oprávněný posoudit, zda nemocný je s to pochopit svou situaci.  

Byl jsem ze začátku rozhodnut se s nemocným nějak domluvit. Pokud opravdu odmítá hospitalizaci a chce podepsat reverz (odmítnutí ošetření a léčby na vlastní nebezpečí), budu to respektovat. Podmínkou ale bude, že přes svou opilost a zranění má zachován základní náhled nemoci. Že je orientován, ví, co s ním stalo a co se s ním děje, a dovede i pochopit co, co mu hrozí, pokud se odmítne nechat ošetřit a vyšetřit. Tedy že v nejhorším případě mohl utrpět mozkové krvácení, na které může i za pár hodin umřít.  

Jenže s mým nemocným nebyla rozumná řeč. Opakovaně jsem ho oslovil a pokoušel se jej  zeptat, jaký máme dneska den a měsíc, kde se právě nachází, a co se vlastně stalo. Tedy přešetřit, jestli nemá poruchu orientace a  zda není zmatený, zda nemá nějakou poruchu chápání.  To je totiž předpoklad, aby mohl vůbec nějaký  platný právní dokument, kterým reverz přece jenom je, podepsat. Ovšem ani na jednu ze svých otázek jsem nedostal odpověď. Dokonce to vypadalo že si na datum, dokonce ani měsíc nedokáže vzpomenout. To mohlo znamenat vyšší stupeň alkoholové intoxikace, anebo taky počínající demenci, klidně demenci alkoholového původu ("prochlastaný mozek",  pokud chcete.)

Nemohl jsem mu tedy s klidným svědomím podat papír k podpisu.  Navíc můj nemocný nevypadal, že by vůbec dokázal udržet péro a smysluplně psát. Mumlal svoje dokola, že se s námi nemá o čem bavit, ať vypadneme. 

Opakovaně jsem ho vyzval,  ať tedy přestane vyvádět, a pojedeme v klidu do nemocnice na vyšetření. Pokud pojede dobrovolně, má dobré vyhlídky, že ho brzy, možná hned po vyšetření rentgenem (tedy výpočetním tomogramem), zase ho pustí domů. Jeho chování se ale nezměnilo, dokonce začal vyhrožovat, že jestli okamžitě nevypadneme, tak zavolá policii.

Mezitím přijel do jeho domu i jeho syn. Vyděšená maminka a manželka mého pacienta mu zavolala. Musel se omluvit z práce ze směny poté co mu maminka volala.  Byl to asi 40letý celkem rozumný muž. Vysvětlil jsem mu situaci, a jako příbuzného jsem se tedy zeptal, co máme dělat. Dodal jsem,  že při tomto pádu mohl dojít k poranění hlavy, které je třeba vyšetřit. Nemocný sice má právo vyšetření odmítnout, ale zdá se, že pro alkohol v krvi a možné poranění hlavy není schopen posoudit následky svých rozhodnutí a tudíž jeho odmítnutí je právně neplatné. Za těchto okolností mám právo požádat o pomoc policii a nařídit Zwangseinweisung tedy nucenou hospitalizaci. 

Podle legislativy spolkové země Sasko má takové oprávnění každý lékař. Již jsem v několika článcích popisoval že právní úprava se v různých spolkových zemích dramatický liší. Je třeba připomenout, že nucená hospitalizace je závažný zásah do práv nemocného, vlastně jde o zbavení svobody a mohlo by dojít ke zneužití. 

Upozornil jsem syna i manželku svého nemocného který se mezitím motal okolo a bloumal, a narostla mu obrovská boule na temeni hlavy velikosti dva hlavy. Řekl jsem, že taková opatření dělám nerad. Možná bude stačit, když ho doma pohlídají, a přivolají pomoc v případě dalšího zhoršení. Je ale možné že se již nyní jedná o závažné poranění. Pokud si to tedy přejí, přivolám policii a bude do nemocnice vlastně eskortován. Přikývli. 

Dva mladí policisté se objevili do čtvrt hodiny, což je na místní poměry celkem rychle. Policii přivolala záchranka přes dispečink. Takové situace se občas stávají. Rychle jsem  policistům - dvěma mladým klukům kolem 25-30 - situaci popsal, a začala nová diskuze mezi mým nemocným a jimi. Moji sanitaci se zatím sbalili a připravili vůz transportu.

Kluci v policejní uniformě se pokoušeli s mým nemocným diskutovat a nějak domluvit. Opět ona debata– pokud půjdete s námi dobrovolně, bude to pro vás lepší, určitě se brzy dostanete zase domů...jinak vás budeme muset vzít násilím. Určitě pak skončíte na psychiatrii a pobudete si tam delší dobu. No to není až tak docela pravda, ale často na naše nemocné zapůsobí. Někdy ještě v tomto okamžiku pod pohrůžkou se rozhodnou spolupracovat a  jít dobrovolně, a to je vždy lepší. Jenže s mým nemocným nebyla řeč, a už i policisti začali ztrácet trpělivost. Nakonec jeden z nich vykřikl naposledy: "Tak co půjdete s námi tedy dobrovolně nebo musíme přikročit k násilí?" Odpověď byla jasná: "Ne,  v žádném případě nikam dobrovolně nepůjdu."

Police jste na sebe mrkli; "tak jdeme na to." Následovala ona scéna, kterou známe z  akčních detektivek: chytli mu každý jednu ruku a zkroutil za záda. Jeden z nich pak vytáhl pouta a sepnul mému nemocnému ruce za zády. Již jsem popsal, že můj nemocný byl poměrně malý střízlík a proti dvěma vycvičeným chlapům v uniformě neměl sebemenší šanci. O to víc začal ale křičet. Byla to srdcervoucí scéna. Policisté ho vyvlekli ve flanelové košili a teplácích, které měl na sobě, bosky, ke dveřím. Venku byl pod schodama rozbředlý sníh a bláto, byla dost zima.  Tak jsem zavolal, ať dají nemocnému aspoň pantofle, aby nemusel být po té ledově šlichtě vláčen bosky. 

Můj pacient křičel a  pokoušel se bránit. Když ho v sanitce položili na lehátko,  připoutali policisté ruku k okraji toho lehátka. A tu nastala ona  situace,  kdy najednou na mě vykřikl: "Taky to může být jinak!!! a náhle uvolněnou rukou, kterou se mu podařilo vysmeknout, zaťatou v pěst,  se mne pokusil uhodit do nosu. Netrefil se, a ruku mu ihned přítomný policista srazil a zkroutil. Ono ani pro mě nebyl problém mu ruku zachytit, takové potíže měl s koordinací.

Uvažoval jsem že svému nemocnému něco připíchnu něco na zklidnění, dobrý je v takovém případě haloperidol (který se dá podat i do svalu),  ale můj nemocný se už mezitím uklidnil a nechal se v pohodě dovézt do nemocnice.

I v nemocnici musel však být přikurtován, fixován,  a později dostal uklidňující léky.

Pronikavé oko rentgenu (výpočetního tomografu) zjistilo,  že jeho zranění je přece jen vážnější; odhadl jsem to dobře. Malý subdurální hematom,  ale taky zlomenina zubu čepovce. To je celkem  závažné poranění krční páteře. O to větší bylo moje překvapení, kdy jsem se dověděl, že nemocný byl přesto za několik hodin na vlastní žádost propuštěn. Je totiž obvykle nemocné s takovým nálezem  hospitalizovat, a s časovým odstupem zkontrolovat a přešetřit.  Subdurální hematom, tedy krevní výron pod mozkovou plenu, se časem vstřebá sám, pokud není tak velký, že utlačuje mozkovou tkáň a musí se operačně ošetřit. A kvuli zlomenému druhému krčnímu obratli bude muset chodit dost dlouho v korzetu.