Mezi Ukrajinci

V tomto článku popisuji jednu svoji zkušenost z výjezdu do uprchlického Tábora mezi ukrajinskou klientelu.
 

 

Nechci vytvářet nebo podporovat nějaké protiukrajinské nálady. O politiku se moc nezajímám a i tento blog se snažím držet politicky neutrálně. Přesto občas zveřejním svoje názory.

Jako krátce nyní. Dříve mi byli  Rusové sympatičtější než Ukrajinci. Ale mezi svými spolupracovníky mám spoustu kolegů a přátel z obou těchto národů a nikdy jsem mezi nimi neviděl rozdíl. Lidé jsou hloupí a chytří, slušní a darebáci - a mezi kolegy byli Ukrajinci i Rusové fajn lidi,  s kterými jsem si rozuměl a nedělal mezi nimi rozdíly. Nakonec jsem nepozoroval žádnou nevraživost ani mezi nimi. Vždycky jsem si vážil ruské kultury a ruské literatury. V podstatě projev prezidenta Zemana v den počátku rusko-ukrajinské války mluvil z duše.

 

Přiznám se, že patřím k těm, kteří byli ruskou agresí a rozpoutáním války prezidentem Putinem hluboce zklamáni. S napadeným ukrajinským lidem a uprchlíky jsem cítil soustrast, přispěl jsem vícecifernou částkou na podporu ukrajinských uprchlíků a na  humanitární pomoc Ukrajině. Patřím k těm chcimirum,  kteří volají po okamžitém ukončení války, pokud možno bez trestu, anexí, a reparací. Možná to není spravedlivé, ale je to asi lidsky rozumné. Však hlas volajícího na poušti.

Cítil jsem soustrast s ukrajinskými uprchlíky,  především se ženami a dětmi. Avšak zprávy o jejich chování a integraci jsou rozporuplné. Vlastní pozorování nemůže potvrdit entuziasmus některých vládnoucích politiků a jejich superlativy o integraci a vzorném chování ukrajinských uprchlíků.

Například - píšu si s jednou starostkou podnikatelkou,  která dala ubytovací zařízení v jejich vesnici k dispozici ženám s dětmi. Její zkušenosti byly ale rozporuplné. Naprostá většina těch žen se poflakovala a vyhýbala  práci, a když už měly do nějaké práci nastoupit, raději zmizely neznámo kam. Jejich děti již od věku 12 - 13 let pokuřovaly a pily alkohol. "Jiná mentalita",  tak to popsala. Samozřejmě byly i výjimky. Popisovala třeba vzdělanou a pracovitou psycholožku z Ukrajiny, která se nyní živí jako kuchařka. Měla i právničku, která nyní pracuje v zahradnictví.

Moje osobní zkušenost s ukrajinskými pacienty a pacientkami je taky kolísavá. Snažím se ve všech především vidět nemocné lidi a osobní pocity nechávat stranou. Stejně se snažím i nějak nehodnotit a chovat se neutrálně k Romům kteří ale tvoří největší část česky mluvící komunity tady v Sasku a často způsobují různé ostudy.

Ukrajinské pacientky byly velmi často agresivní, arogantní, měly různé nepřiměřené požadavky. Využíval jsem toho, že se dobře domluvím rusky, a skoro všichni Ukrajinci rusky mluví. Ale ani to neplatí obecně.

A nyní vlastní pozorování

Byla to jinak celkem klidná služba na velmi přátelské základně. Akorát k té základně patří několik uprchlických lágrů v Krušnohoří, kam opakovaně vyjíždíme. Když se na displeji objevil nápis: "akutní psychóza, psychiatrická indikace - chtěl podpálit dům", myslel jsem si že to bude jen rychlá rutina. V podstatě to není ani úkol lékaře rychle záchranné služby; ten ovšem musí vystavit žádanku k vyšetření na psychiatrii, případně k nucené hospitalizaci na psychiatrii (Zwangseinweisung). Proto a jen kvůli tomu papíru k takovým případům jezdíme; a nejsou zcela vzácné, psychiatrické diagnózy patří k 20% všech výjezdů.

 

I tentokrát jsem si myslel, že vypíšu jen krátký protokol, a celá záležitost bude velmi rychle vyřízená.

Přijeli jsme na místo. Byly tam už dva sanitní vozy. K tomu tři policejní auta a poněkud zmateně pobíhalo na zahradě za plotem asi tucet policistů. Mezi těmi policisty se motal  asi stejný počet zjevně opilých Ukrajinců, mužů i žen. Na zahradě se ještě povalovaly umělohmotné stoly a židle a hlavně prázdné lahve od tvrdého alkoholu. Vypadalo to tu na pořádnou párty. Ti Ukrajinci tvořili skupinky, které po sobě sprostě pořvávaly. Policajti se marně pokoušeli udělat mezi nimi nějaký pořádek. Moc se jim to nedařilo, zřejmě i proto, že vůbec nerozuměli jejich jazyku, ukrajinštině. Ti opilci po sobě hulákali,  skupinky si vzájemně nadávali, a k tomu všichni svorně nadávali v ukrajinštině těm policistům. 

 

 

Tento chaos jsem považoval za věc policajtů, to nebyl můj chleba. Tak jsem se jen zeptal, kde se tedy nachází můj pacient. Byl jsem odeslán k jednomu z sanitních vozů. V něm seděla mladá ukrajinská žena, ve věku asi 35 let.  Údajně tržná rána na hlavě, nějaká její protivnice o její hlavu rozbila talíř. Alkohol z ní táhl na 2 metry,  byla zjevně namol. Celou dobu něco opilecky  mlela, nezavřela pusu. Nadávala na poměry v uprchlickém Táboře, nadávala na konkurenční skupiny. Jak jsem pochopil, ukrajinští uprchlíci jsou nějakým způsobem rozdělení mezi mafie, které mezi sebou vedou nějaké boje a intriky. Upřímně - mě to nezajímalo, to je přece věc policajtů, ti k tomu mají mít svoje tlumočníky,  psychology a sociology a sociální pracovníky. 

I když poměry mezi uprchlíky a jejich šikana jsou asi skutečný problém.  A oběti šikany se asi pomocí nedočkají.

Svou ukrajinskou pacientku jsem vyšetřil. 2cm tržná rána na čele volala po sešití. Moje nemocná ale jakékoliv ošetření a odeslání do nemocnice kategoricky odmítla. Nechal jsem ji podepsat revers,  k tomu jsem jí vyzval, ať do protokolu klidně ukrajinsky napíše, že jakékoliv vyšetření odmítá.

Mezitím jsem na chvíli vyšel ze sanitky. Okamžitě vedle vozu se na mě nalepil jakýsi opilý pobuda, zjevně přítel nebo druh od té zraněné ženy. Z opilosti se sotva držel na nohou. Ale s tykáním a se sprostým nadáváním se dožadoval,, ať její přítelkyní okamžitě pustím, a přitom mi vyhrožoval, co všechno mě provede, jestli ho okamžitě neposlechnu. Začal volat kolem stojící policajty o pomoc, protože ti jen příhlíželi a snad si mysleli, že vedeme nějaký přátelský rozhovor.

Vydal jsem tedy pokyn,  ať mohu pacientku pustí. To snad toho jejího druha uklidní. Obrátil jsem se k policejnímu veliteli zásahu se slovy: "Pokud je to všechno, tak bychom se už mohli vzdálit."

Ne, všechno to nebylo. Vlastně jsme přijeli kvůli muži, který byl údajně před dvěma dny z psychiatrie propuštěn, a nyní vyhrožoval že zapálí ubytovnu uprchlického tábora. Jenom - velitel prý neví, který z těch Ukrajinců to vlastně je, a kde se nyní  nachází. Prý ho musí hledat, ale přitom se nedokáže s těmi lidmi domluvit. Nerozumí jim totiž. Tak jestli jim bych byl nápomocen. 

Na to jsem odpověděl, že přece hledat nějaké ukrajinské blázny nemám v náplni práce, to je přece věc policie a cizinecké policie. Je to v podstatě jejich problém, že ho nemohou najít. A jestli ho teda najdou, tak ho mají zavřít, a neotravovat kvůli tomu záchrannou službu. Ještě jsem si přisadil: nejlépe okamžitě vyhostit,  svoloč jednu ožralou. Vy jste Němci, je to vaše země, dělejte si s ní co chcete. Ale já bych tady trpěl jedině uprchlíky, kteří se chovají slušně.

Policejní důstojník na to přikyvoval. Ale omlouval se, že na podobné úvahy a rozhodnutí je příliš malý pán. Nyní musí najít našeho nemocného. Údajně mu jeho nadřízený nařídil zajistit jeho psychologické vyšetření, a to v jiné nemocnici, než ze které byl předevčírem propuštěn.

Našeho pacienta který měl údajně vyhrožovat zapálením ubikace,  jsme ale přesto  brzy našli. Pardon,  našli ho brzy policisté. Prohodil jsem s ním několik vět svou lámanou ruštinou. Podle očekávání kategoricky popřel že by něčím nebo nějak vyhrožoval - to si  údajně si vše vymyslel správce lágru,   který sympatizuje s jinou buňkou místní mafie. Tvrdil, že se jej jen pokoušejí zbavit.

Vysvětlil jsem mu, že mě to až tak moc nezajímá. To je věc policie a vyšetřování. Zeptal jsem se ho jen,  zda půjde s námi dobrovolně k psychologickému vyšetření. V opačném případě bych musel nařídit nucenou hospitalizaci s policejním doprovodem, a to bych velice nerad. Znamenalo by to mimo jiné, že by musel na psychiatrii delší dobu zůstat. 

Kupodivu se nebránil, souhlasil, a byl ochotný dobrovolně. Chtěl jsi ale v doprovodu sbalit své věci. Tato věc zabrala další tři čtvrtě hodiny.

Během čekání mě znovu oslovili policisté s prosbou o tlumočení. Správce lágru, jenž měl jinak působit jako německo-ukrajinský tlumočník, sám prohlásil, že se umím s nimi domluvit mnohem lépe než on. 

Jednalo se znovu o onu ženu,  s kterou jsem měl tu čest před chvilkou. Żena s rozbitou hlavou od talíře a ten její druh. Policista mi vysvětlil, že tento muž je natolik opilý a že dělá výtržnosti, že ho musí vzít s sebou. Bál jsem se, že budou taky chtít odeslat na psychiatrii. 

To totiž policajti  rádi dělají a využívají (nebo spíš zneužívají) psychiatrii namísto cely předběžného zadržení. Intoxikace alkoholem je totiž intoxikace, a podle jakési filozofie  patří do nemocnice. Opakovaně jsem říkal že takový náhled vůbec nesdílím. Opilý výtržník patří do kriminálu, a pokud by měl nějaké vážnější poranění hlavy, jako například subduralní hematom,  který u opilých často vidíme, je to riziko jeho jednání. To bylo ostatně kdysi v nálezu lékařské komory.  Totiž, že konzumace alkoholu je přece zcela dobrovolná a je i přitom rizikové jednání,  které může mít za následek i pozdě rozpoznaný úraz s těžkými smrtelnými následky. I když dneska se už na to hledí nějak jinak, intoxikace je akutní onemocnění, podobně jako třeba infarkt.

Každopádně mě policista potěšil sdělením, že tohoto opilce si chtějí vzít jenom na svoji základnu v revíru. Onen Ukrajinec se kupodivu nevzpouzel, po vysvětlení si nechal nasadit klepeta, a odvést do antona. Zato ta jeho přítelkyně začala ječet jako cikánka. Zahrnula policajty urážkami,  křičela něco  o nespravedlnosti, o policejním teroru, dodala i něco ve smyslu Hitler a gestapo. I moji  sanitáři vypustili pár rad - ale zůstali v němčině, které dotyčná nerozuměla - že se naše nemocná klidně může vrátit na Ukrajinu, když její poměry v Německu nejsou po chuti.

Nyní přišlo malé, ne příliš příjemné intermezzo. Snažil jsem se vyhovět žádosti policejního velitele, a svého nemocného odeslat do jiné nemocnice jiné psychiatrie, než ze které byl předevčírem propuštěn. Protože psychiatři důsledně dodržuji rajonizaci, chtěl jsem tuto indikaci nejdříve projednat a nahlásit. Nechal jsem se spojit se službou konajícím psychiatrem v oné jiné nemocnici. Odpověděl mi mladý, cizinecký,  zjevně zahraniční (pravděpodobně arabský) hlas. Pokoušel jsem se vysvětlit svou situaci, ale asi po čtyřech větách mě přerušil, že pacienta mimo rajon v žádném případě nepřijme. Zvláště pokud se jedná o ukrajinského uprchlíka,  se kterým nebude moci komunikovat. 

Chtěl jsem tedy po něm jedině jednoznačné vyjádření, že mého nemocného nemůže přijmout teď s tím bych byl spokojený, ale onen psychiatr už mě nepustil ke slovu.  Když jsem se pokoušel doříci svou větu, začal po mě křičet, že mě poslouchat nebude, ať neotravuji. Odpověděl jsem mu něco v tom smyslu, že jsem taky studoval medicínu a jsem  kolega. Chtěl jsem ještě dodat, že jsem taky absolvoval praxi na psychiatrii. Ale to už jsme po sobě začali do telefonu řvát jako cikáni, a nakonec mi s ním praštil.

Trochu ve mně vzkypěl adrenalin, na takové jednání ze strany mladého hajzla s doktorským titulem zvyklý nejsem.  Ale už si zvykat začínám.

Takže jsme se vraceli se souhlasem našeho nemocného na původní psychiatrii. Tedy tam, odkud ho teprv předevčírem propustili.  Během cesty trpěl jakousi kecafkou, neustále nadával na Putina a na Rusy. Zeptal jsem se ho,  co tedy dělá v Německu, a proč nebojuje v armádě. Odpověděl, že ho donutila jeho maminka. Jeho dva bratři jsou ve vojně, a on jako nejmladší měl utéci nebo odejít za prací do Německa. Ale nyní prý zrovna včera jeho bratrovi ruští vojáci prostřelili koleno. _Jeho brácha  je tedy těžce raněný,  a on se rozhodl že se vrátí a přihlásí se jako dobrovolník do armády. Hned druhý den se prý chystá odcestovat a opustit Německo a odejít na Ukrajinu.

 

 

No můžeme tomu věřit.Nebyl až tak opilý, jako jeho kumpáni, které jsem byl viděl předtím. 

Následně převzetí na psychiatrii už proběhlo bez komplikací. Ovšem o nějakém psychologickém vyšetření a okamžité propuštění při této jazykové bariéře nebyla ani řeč, teď spíše očekávám, že máš nemocný zůstane na psychiatrii dobrý dalších pět dní, ne-li více.