Na poslední službě

Ona není až tak poslední, protože od té doby jsem měl asi dvě další. Než jsem se dostal k editování....ale i tak stojí za záznam.  

Tato předposlední služba na venkovské základně nebyla nikterak náročná. Také tento článek bude asi poměrně krátký.

Vlastně chci napsat jenom o prvním z výjezdů toho odpoledne. Nápis na displeji pageru byl zavádějící: "Chlapec v bezvědomí."

 

Nebylo to daleko, přijeli jsme na ulici k ležícímu 17letému klukovi. Mělo jít o dopravní nehodu, můj nemocný byl sražen couvajícím autem. Auto ho při couvání srolovalo pod sebe.  Saniťáci ho při mém příjezdu zrovna pomocí spineboard nakládali na lehátko a do vozu.   Spineboard se používá k znehybnění páteře při podezření na její poranění. 

 

 

 

Policajti již byli na místě.  Údajně to bylo snad  jeho vlastní zavinění, když bez rozhlédnutí přebíhal za vozidlem. No, to není moje úloha, abych to zkoumal, to je věc policie. 

Chlapec byl sice při vědomí, ale zjevně nevypadal dobře. Studený pot nevěstil nic dobrého, popelavá barva kůže, bledý, jakby odkrvený.  Nepřirozeně vyvrácené pravé stehno,  zjevně zlomená stehenní kost. Břicho na pohmat tvrdé. Slabý nitkovitý tep, sotva hmatný puls. Hemoragický šok, šok z krevní ztráty,  podezření na nějaké vnitřní krvácení. Krvácení z roztržených jater či sleziny tohle dělává. 

Monitor později ukázal  nízký tlak a nízkou krevní saturaci (sycení krve kyslíkem), Mělo se později ukázat, že se jednalo o důležitý a varovný příznak. 

 

Komentář: Při zlomeninách pánve hrozí nemocnému vážná ztráta krve. Pánevní smyčka má za cíl přitlačit kosti k sobě, a tím sníží krvácení. Musí se ale správně naložit, jinak nadělá víc škody než užitku.

Podařilo se mi rychle zajistit žílu. Podali jsme od bolesti morfin a rychlým proudem  infuzi elektrolytů,  aby se nahradila ztráta tekutin. Krev to nenahradí, ale aspoň bude v cévách něco téci. Na pánev se naložila pánevní smyčka (ukázalo se, že to sanitáci moc neumí a naložili chybně...on ten traumakurz, na kterém jsem nedávno byl, měl taky něco do sebe) a rychle jsme vyjeli. Při nízké krevní saturaci jsme ještě podali kyslík přes kyslíkovou masku. (a zde chyba - kyslík se měl dát ihned. Copak nás to v tom kurzu neučili?)

 

 

Po rychle vykapané infuzi se poněkud zlepšil krevní tlak. Přesto jsem si byl skoro jist, že můj nemocný někde v břiše krvácí dál a hrozí rozvoj šoku. 

Proto mě opravdu rozčílilo, když jsme přijeli do místní nemocnice na úrazovku a chtěli nemocého vyklopit do šokového sálku (oddělení na příjmu pro těžké stavy), tu přišel nějaký lékař v bílém plášti - starší muž kolem 60. Prohlásil, že není s to mého nemocného řádně převzít a ošetřit. Šokový šálek je prý již obsazen jiným urgentním stavem,  a současně přišlo těžce nemocné dítě. 

Není mým úkolem kontrolovat, zda je to pravda, a co má prioritu. Jestliže přijímací lékař prohlásí že nemá kapacity ošetřit nemocného, snad ví, co říká a jaké to má konsekvence. Tak jsem jen odsekl, že tedy pojedeme jinam. 

Nejbližší úrazové centrum bylo 40 minut daleko. To už bylo hodně kritické, mí saniťáci navrhli zavolat vrtulník. Taky jsem onomu kolegovi pak řekl, že tohle nám mohli říci hned. Zavolali bychom leteckou záchranku hned k nehodě. Teď už je to jen další zdržení, vyřízení vrtulníku a přílet budou znamenat další asi desítky minut.  

 

 

Tak jsem odhadl: Zavolat vrtulník, překládat, etc. anebo nemocného hned naložit a šlápnout na plyn, a dojet k nejblížší nadregionální vybavené úrazovce, vyjde asi časově nastejno. Tak jsem jen dal pokyn, napíchneme další žílu, pustíme proudem další infuzi a pojedeme - jako o život. 

Ale  právě v tom okamžiku, kdy jsem se pokusil zavést další kanylu (a nešlo mi to), nachomýtla se kolem jedna mladá kolegyně z ÁRO. Měla snad příslužbu. Znal jsem jí z dřívějska a vycházeli jako kamarádi. Tak se jen zeptala, jak to s mým nemocným vypadá.

Když si mého nemocného prohlédla, řekla odhodlaně: "To musíme taky zvládnout!"

Můj nemocný byl bez dalšího otálení převezen na vedlejší sálek a hned nato na CT - výpočetní tomogram. A já si oddechl. Nebyl jsem si totiž jist, zda bych jej za dalších 40 minut dovezl živého a zda by mi nevykrvácel. 

Ukázalo se, že asi ne, jeho poranění bylo jiného charakteru.  Ale zraněný byl vážně  – obě stehenní kosti zlomené (nejen pravá), tříštivé zlomeniny pánve, zde velký hematom, a k tomu hematotorax, tedy krevní výron do dutiny hrudní. Okamžitě byla zavedena hrudní drenáž. A nyní vidím, proč měl můj nemocné na začátku tak špatnou krevní saturaci, tedy kyslíkové sycení. Měl poraněný hrudník a plíce,  i když to nebylo (možná ještě) běžným poslechovém vyšetřením poznat. Ta počáteční nízká saturace byla varující, a poučení - kyslík jsme takovému nemocnému měli podat dříve. Jinak hrozí hypoxie - poškození mozku z nedostatku kyslíku. Vždyť je to v každé učebnici.

Později v noci na této službě jsme měli ještě jednu nehodu. Tři kluci ve věku 18 let se vraceli z jakési zábavy. Jeli na kolech,  měli taky něco upito, a samozřejmě žádné helmy. Soutěžili při jízdě z prudkého kopce, který z nich bude rychlejší. Vítěz tohoto závodu, který jel nejrychleji a první, přitom ale škobrtl,  přepadl přes řídítka -  asi v 80 km rychlosti, a sroloval se po asfaltě.  Potlučený a poškrábaný na celém těle. A určitě otřes mozku. Při hovoru typické příznaky -  kladl pořád stejné otázky -  "co se stalo," "kde jsou kluci," "kde mám mobil", aniž by si pamatoval odpovědi. Ono je to i na nervy, když se vás za minutu zeptá třikrát, kde má mobil, a nepamatuje si odpověď. Tomu se říká perseverace (ulpívání) a je to typický příznak pro transientní globální amnézii a taky právě pro otřes mozku. 

 

 

Snad skončil skutečně jen s otřesem mozku a normálním nálezem výpočetního tomografu. V našem traumatologickém centru totiž není neurochirurgie, a při známkách těžšího nitrolebního poranění nebo snad nitrolebního krvácení by musel taky někam letět vrtulníkem.

Zbytek služby byl už klidný; akorát v 6:00 ráno další alarm – 82letá paní s bolesti na hrudi. Bolesti vystřelující do levé ruky a dušnost. Potíže jí začaly vlastně už v jednu  v noci, byla ale tak ohleduplná, že čekala v bolestech až do rána. Ale nepochválil jsem ji. Na EKG měla jasný srdeční infarkt na přední stěně a tím čekáním si podstatně zhoršila prognózu, taková věc se má ošetřit okamžitě. Po pěti hodinách už je celkem hodně pozdě a mohou se vytvořit nevratné změny v srdeční svalovině.

Transientní globální amnézie je celkem častá porucha, vidíme ji v průměru u našich nemocných jednou až dvakrát do měsíce. Vypadá velmi divoce a hlavně příbuzné vyděsí, většinou jde ale o benigní onemocnění. Jde o poruchu paměti, zjednodušeně řečeno, výpadek v paměťové dráze. Dnes se už ví, že příčinou je porucha prokrvení, vlastně maličká mrtvička v oblasti spánkového laloku, který slouží jakoby mozkový harddisk (je to ale vše velmi zjednodušené, neurofyziologové by mě hnali..). Proto se dnes stejně jako mrtvička léčí a vyšetřuje.  

Představte si, že má vypadne mozková funkce, přestane mozek nahrávat, co jste dělali před minutou. V každém okamžiku máte pocit, že jste spadli z měsíce, nevíte, kde jste, co jste chtěli dělat,  a když se zeptáte svého okolí, za minutu zase nic nevíte a nevíte ani, že jste se už ptali. Takový nemocný vypadá zmateně a ta zmatenost okolí vyděsí. Naštěstí je tato porucha ale přechodná, funkce paměti se vrátí, ale zůstane amnézie - okno na celý průběh.