Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

Něco o lásce

"Když chlap zmagoří láskou, utíká za ní, platí i s úroky a nepočítá s daní, u žen je to přímo náměr na horor...papuče letí na pohovku, nákupní tašky padaj na vozovku, ať tramvaj řinčí, ať se zblázní semafor..." Pavel Dobeš

 


 


Ač jsem měl v úmyslu řešit tady další zajímavé připady - a v hlavě mám dva aktuální - jedna ze čtenářek mě upozornila, že to, co píšu, je příliš těžké a hlavně smutné. 

A tak jsem se rozhodl první článek v tomto roce napsat jinak. Nebude dlouhý a bude věnován jednomu případu, na který si vzpomínám, kolegyni T. Inspirovala mne ona písnička Pavla Dobeše.


 

O jednom takovém  případu, postihující mou kolegyni, byť z jiného úhlu pohledu jsem už psal v článku Konfrontace. V diskuzi se mne ptali, jak to nakonec dopadlo. Pokud vím, tato kolegyně zůstala sama, snad si časem někoho najde, ale celkem byla v pohodě.

Vlastně prvního nemocného toho typu nám představili už jako medikům, už nevím, zda to byla psychologie nebo psychiatrie. Ale asi psychiatrie. Muž - velmi sympatický chlap ve věku něco kolem padesátky skončil v nemocnici po zhroucení. Vyprávěl o své manželce. Prý si našla nějakého muže, mladšího než ona. Po snad 25 letech se rozhodla jej opustit a odejít ze vztahu, rozvést se. "Není to láska, po těch letech, nevím, jak to nazvat, snad zvyk", tak to popisoval. Nedokázal mluvit o ničem jiném, dát s ním dohromady anamnézu bylo skoro nemožné, jak byl fixovaný. "Co bude dělat..? Jak si to představuje?" Až moje spolužačka nevydržela s nervy, a odpověděla mu: "To přece můžete mít na háku, je to její problém, když se rozhodla vás poslat k vodě."

Při rozboru s příslušnou vyučující lékařkou jsme se trochu báli, zda jsme nepřekročili své kompetence. "Můžeme pacientovi radit?" "Jasně, že můžete. On vás ale stejně poslouchat nebude. Musí to zpracovat. Zjevně svou ženu pořád hluboce miluje, ani si to neuvědomuje." 
"Jaká je prognóza? Dostane se z toho?" "Ale jasně že dostane, bude v pohodě a celkem brzy."

Ano, v Německu se to nazývá "Anpassungsstörung", diagboza F43.2, přibuzná posttraumatické stresové poruchy (nesplňuje ale její kritéria, posttraumatická stresová porucha vyžaduje provokování smrtí nebo těžkým zraněním), česky porucha přizpůsobení. Většinou se nebere jako něco moc vážného. Určitě patří k tomu zpracování špatné zprávy - známé schema podle paní Kübler-Rossové. 

Vše totiž nakonec přebolí.  Člověk je tak stavěný, že může fungovat dál, i když mu partner zemře, nebo jej zradí. Jasně, že to s ním zamává, jsme stvořeni tak, že nemáme srdce z kamene a vztahy musí mít nějakou stabilitu, proto to musí bolet, když jej ztratíme, ale není to tak, že by to bylo nevyléčitelné. Prý po jednom roce nejpozději musí být člověk vyrovnán i s největší ztrátou, jinak je to patologický smutek. 

Tak i mladá žena, na kterou jsem si vzpomněl, se určitě srovná se svým neštěstím a bude v pohodě. Bylo to na začátku mé kariéry, pracoval jsem v ČR a na centrálním příjmu jsem jen zahlídl mladou ženu. Seděla na lehátku a vypadalo to, jako by měla škytavku, vytřeštěné oči a jen škytala: "Ha! Ha!" "Co jí je?" zeptal jsem se kolegyně z interní kliniky. "Ále, jen uviděla svého manžela přitom v posteli s nějakou jeho milenkou, takže inflagranti" 

Je fakt, že později jsem v rámci práce v záchranné službě vícekrát vyjížděl k různým vztahových krizím, hádky, vyhrožování násilím i sebevraždou, spolu s policií, která je taky na nejrůznější ostudy zvyklá. 

 


 

 

----

Ale teď se dostanu k nejbizarnějšímu případu, se kterým jsem se setkal. Bylo to v Německu před skoro dvaceti lety, když jsem začínal. Na oddělení nastoupila kolegyně T. Nastoupila jako absolventka, ač ve věku přes čtyřicet, což bylo divné. "Co jsi dělala po promoci?" "Byla jsem na mateřské".

To byla hodně dlouhá mateřská... "Mám sedm dětí." Sedm dětí ve věku od 16 - nejstarší dcera po jeden rok. Nakonec jedna známá ji zná ze sousedství. "T? Tak tu znám jen jako z outěžkem, buď těhotná nebo kojící." 

Takže nastoupila na oddělení, protože jako zasloužilá matka si přece jen chtěla vyzkoušet to, co vystudovala. To se jí i podařilo, její kariéra pokračovala v tom, že si udělala atestaci a snad pak místo jako Oberärztin na nějaké Reha-klinice. Jako bizarní mi ale přišlo to, že hned po nástupu se zabouchla do mladého sanitáka, který ji zjevně inteligencí a rozhledem nesahal po kolena. Během tří měsíců se odstěhovala, nechala oněch 7 dětí ve věku 1-16 let na krku manželovi a začala intenzívně si užívat. Nevím, co ji k tomu vedlo, mohu jen spekulovat, jak to bylo ve vztahu k manželovi, asi nebyl nic moc, ale opustit sedm dětí je podle mne síla. Jeden by to nečekal u inteligentní ženy a lékařky.


Nu, asi to nebyl článek, jak byste ho čekali. Napříště se vrátím ke kasuistikám. 




Komentáře

  1. Viděl bych to jako "z extrému do extrému", prostě sedm dětí už je někdy za hranicí.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Nejlépe hodnocené

Proč je tu vlastně tento blog

Konfrontace

Když doktor myslí, že je nemocný

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Omyl VII - Překlepy