Obyčejná II (vyprávění)

Pamatujete si ještě na uživatelku, kterou jsem náhodou potkal na sítích, kde (nejen) na službách brouzdám a chodím si povídat?  Mladá dívka, tenkrát ještě opravdu hodně mladičká, a psal jsem o ní v článku Obyčejná. Zdálo se mi, že jsem o ni psal docela nedávno, ale nyní vidím, že už uběhl rok. Rok je pro teenagery dlouhá doba, leccos se může změnit a vyvíjet. Něco o jejím osudu vím, ale to si nechám pro sebe, nechci a nebudu jí kompromitovat. 

 

 

 

 

Článek jsem samozřejmě publikoval s jejím souhlasem a jejím vědomím, navíc se dá skoro říci na její vlastní přání. Ale článek ji přece jen zklamal. Především - nestala se slavnou, jak si představovala. Na mém blogu není dvorana slávy. Jen pár postřehů o lidech, se kterými se potkal Serotonin, ať v mezi pacienti, či jinde, včetně virtuálního světa. 

Později si ona dívka postěžovala, že jsem o ní nepsal pěkně. Aspoň ne tak hezky, jak si představovala a očekávala. 

Nemyslím si to, nemyslím si o ní nic špatného. Tak jsem ji vyzval, ať o sobě napíše sama, Napíše svou výpověď, jak sama sebe vidí. 

 

 

 

Já to pak přepíšu a upravím chyby. 

Tak vznikl tento text. Je to autentická výpověď z druhého břehu, ze strany (ještě dětské) pacientky, jak nás vidí a jak vidí svět kolem sebe. Bylo to pro mne zajímavé a napínavé čtení. Opravil jsem některé gramatické a stylistické nepřesnosti a poněkud jinak poskládal pořadí, ale jinak jde o autentické výpovědi a zážitky. Přitom jsem si dovolil pár komentářů. 

Obrázky k ilustraci jsou z netu. Asi se nebudou líbit, tak se omlouvám..

 

Jsem An. a jsem skvělá holka. Umím báječné věci, jsem  zručná a ledaco si sama udělám, umím fotit, aranžovat, vyšívat...Umím vařit a péci. Maluju a umím zpracovávat dřevo, líbí se mi zahradničit a modelovat, navrhovat a dělat projekty,

Napadají mne skvělé myšlenky,  dokážu zaujmout. Umím i vydělat peníze a pracovat s nimi, nakonec jsem brigádničila a přivydělávala si. 

Nejsem líná. Nechybí mi empatie ani lidskost, vášeň pro cokoli, jsem plná pocitů  a života. Mám v sobe spoustu lásky.  Vážím si věcí, jež mám. Cítím v  sobě radost  chuť  něco dokázat. 

Ráda sportuju a miluji pohyb a  běhání. 

Pečuji o sebe,  myslím si o sobě,  že jsem moc hezká a snad  někdy i chytrá. Pěkně se oblékám. Jsem všímavá. Je toho spousta skvělého na mně...

Ráda si vymýšlím příběhy a skládám básničky. Myslím, že umím být  vtipná a ráda se zapojuji do témat. Toužím ale po zájmu okolí a dalších kamarádech.

Chtela bych skočit s padákem,  a třeba z mostu na laně a  taky lézt po skalách.. Tak zatím lezu aspoň na stromy.  

 

Musím dodat, že jsem nedodržel časovou posloupnost psaní. Tato - lehce euforická výpověď s narůstajícím sebevědomím nebyla  v úvodu, ale v průběhu. Nálada asi kolísala a patří to nemoci. Neznám její diagnózu ani léčbu, a upřímně, diagnostiku podle netu nechávám jiným expertům, z twitteru a politického přehledu víme, jaký expert je přece "lékařka" Dzamila Stehlíková a jak "přesné" jsou její diagnózy i prognózy (a za sebe - jak takovými opovrhuju).

Ale nyní ji necháme vyprávět dál, bohužel její nálada se mění.

 

----------

 

....Ale taky jsem pacientka s více nemocemi a jedna z nich  je psychiatrická. Léčím se bezmála 3 roky a mám pár diagnóz, o kterých si lidi myslí, že je to vtip. 

Docela mě to zraňuje a tuhle jsem zaznamenala takovou reakci na svá slova:  "Asi se neoplatí kámošit s psychoškou" a on na to "Som si toho vědom." - a dodal k tomu toho smajlíka,  co se usmívá,  až u toho cení zuby a má zavřené oci.

 

Takže kromě toho, že jsem skvělá holka, jsem i manipulátorka, agresivní a nesebejistá, naštvaná, špatně se mi dýchá, chci se uhodit a nebo si ublížit, špatně spím, jsem smutná. Často se bojím.  Jsem špatná a mám problémy s jídlem. Zapomínám a lžu o tom, jak doma žijeme. 

Stydím se, bojím se mluvit, nechci, aby o mně svět věděl. Mám poruchy učení a problémy ve škole, navíc potíže kvůli chování. 

 

Nejlépe si rozumím s lidmi na chatu.  Cítím tam svobodu, mohu být, jaká jsem, přitom anonymní, nemusím být poznána. 

Poslední dobou se to ale obrátilo proti mne. Lidi si mě všimli a začali toho zneužívat. 

 

Ti, kdo používají sítě delší dobu, budou dobře vědět o čem píšu, pokud připomenu, jak tato komunikace upadá. Dávno není net, co býval. Dnes je to velmi upadající prostředí, kde velmi ubývá slušných a zajímavých lidí, zato otrapové a exihibicionisté jako by se klonovali. Velká část, ne-li naprostá většina, si chodí léčit nějaké mindráky. Z těch slušnějších, ke kterým počítám i tuto svou hrdinku, má velká část - řekl bych nadpoloviční většina - nějaké psychické problémy nebo přímo F-diagnózy (Diagnóza pod hlavičkou F znamená psychiatrické onemocnění). Někteří to ani netají, u jiných to pozorné oko přečte mezi řádky. 

Další uživatelé - hlavně ženy - chodí řešit nějaké osobní a vztahové problémy. Takže dnešní chat je panoptikum různých exotů, mezi nimiž se - sem a tam a čím dál vzácněji - objeví někdo se zajímavým příběhem, který obohatí. A to je důvod, proč se tam objevují ještě lidé, jako jsem já. 

Je to tedy prostředí - drsné a čím dál drsnější. Určitě nevhodné pro nemocnou holku. 

 

Přihoršilo se mi a jsem zas na psychiatrii. Nejsem tu ráda,  ale  když už tu musím být, často  o sobe přemýšlím. Uvědomuji si moje chování a taky vím, že zneužívám. Jsem dotěrná a vlezlá, moc bojuju se vším a chci se rvát i prát se. Jsem závislá na chlapech, vyžaduji pozornost. Nutím je třeba hrát piškvorky online. 

--------

 

Pobyty na psychiatrii se mi nelíbí. Jsem tu s dětmi, s nimiž se nedá mluvit... Jsem tu už několik dní a sama. Nelíbí se mi, že  mám mluvit o tom, co mě trápí;  já bych to chtěla říci třeba mámě a nebo strejdovi nebo kamarádovi, se kterými se znám. 

Nelíbí se mi,  že mě prohlížejí a ptají se,  na co nechci odpovídat. Jsem naštvaná na sebe,  že jsem se tu dostala. Mám velký vztek. Takovej vztek,  že mám slzy v očích a cítím  bezmoc. Nechápu,  co mám za nemoci, četla jsem to na netu, ale je mi to šumák, nesnaším čtení a pak mam tomu i rozumět... to nejde. Nechutná mi tu jíst. Chci porád spát,  i když nechci spát,  tak chci spát a i jak se vyspím, tak pak zas usnu a když se vzbudím, tak mi třeští hlava.

Nejhorší je, když odtud odejdu z ticha do hluku, kde se něco děje, pak musím zavítat oči a dělá se mi v hlavě zelená boule, pak nic neslyším, ale to jen na pár vteřin. Nelibí se mi tu, protože mi odepírají moje veci... jako by vám někdo zakázal něco, co prostě chcete, protože vám to děla radost. Necítím se tu dobře, protože se musím chovat tak, ať se dostanu domů- Docela obelhávám systém. Nemám ráda léky, bolí mě z nich žaludek a mam jich moc na celý den. Nechci tu být,  protože mi utíká čas a já nemůžu udělat nic.  Jsem bezmocná a strádám. Myslím si, že mě nikdo nevidí... Nikdo si mě nevšímá a kdybych kříčela AAAAAAAA, tak si toho nikdo nevšimne. 

 

 

 

 

 

 

Ano, znám ji z jiných hovorů, a vím, jak její nálada kolísá, jak aprilové počasí. Emoční instabilita, tak se tomu říká. Jinak režim v nemocnici je prostě omezující. Jsou tam i děti závislé na drogách, děti těžko ovladatelné.

Taky vzpomínám na tu skepsi, s jakou hovořila o svých terapeutech. Lidi na druhém konci stolu, na druhé straně barikády. Ale chvílemi je vnímala jako nepřátelé, přitom jsou na jedné lodi.

 

------

Psychiatrie je jen jedna část z  mých nemocí,  a jak jsem psala, mám nemocí víc. Léčila jsem se z rakoviny v 3. stádiu,  sebrali mi ledvinu a dali sežrat psům.... Tím chci navázat na to, že to je pro mě traumatizující až do konce života... to jak se mnou lidi během léčení mluvili... třeba řekli, že mou ledvinu sežral pes, na kapačku se řikalo, že je to malinovka, když jsem měla na posteli tácek na plivání,  řikali, že nepůjdu domů. 

Řikali, že jsem nemocná, protože neposlouchám a že se takhle neuzdravím, léčila jsem se moc dlouho a porad lečím nebo doléčuji, není mi dobře a nabalily se na mne i psychické poruchy. Moje nemoci mě zničily. Lidi mi lhali a dělali, že se nic neděje, nikdy mi neodpovídali a taky si mě v nemocnici fotili a natáčeli a ty fotky mame doma. Jsem tam hodne ošklivá a zjizvená. Ja ty fotky nechci, stačí,  že na normálních fotkách nemam vlasy.

------

Nelíbí se mi,  že jsem ponižovaná a že mi jsou mé nemoci pořád připomínány, a přitom mi ani nikdo nevysvětlí, co se dělo. Nelíbí se mi, že je všechno pořád špatně. 

Nesnáším už výhružky. Neberu je vážně. Napodobují mě i můj hlas a posmívají se. Nevím, jestli mi někdo může rozumět, jak se cítím a v jaké jsem situaci, je pro mě všechno bolestivé a zraňující, mám strach a hledám útěchu na špatných místech. 

Neumím si pomoci, ale nejspíš to neumí nikdo... 

Lékaři jsou určitě chytří a dobře se jim vede ale... nejsou vševědoucí a nedělají zázraky, mohou mi jen pomoct cítit se líp... někdy jim to jde a někdy ne ... neviním je z toho, že mi neumí pomoct.

Je jisté, že znám pocit kolapsu, když přijde myšlenka -  fakt malá,  že si ji ani nestihnu uvědomit,  ale už vznikla a v tu chvíli ohluchnu a slyším jen mé srdce a pak se to stane....... na konci je už jen oblití potem, horko,  moc horko a špatně a pak na zemi hrozná zima. V tu chvíli necítím bolest a  snad nemám ani emoce.. Je ve mně netvor, a pak chci spát, zabít netvora.

 

Trochu jsem se zamýšlel, kdo se jí posmívá. Lidi kolem, nebo je to nějaká paranoidní představa? Hlasy v hlavě? Nevím. 

Každopádně - zajímavé čtení. Možná kdyby se pokusila ty pocity vymalovat (a mohu potvrdit, opravdu malovat umí).. Velmi jí držím palce a nejen já... a velmi mne zajímá, kam půjde její další cesta.