Omyl XVII - Nevidomá dívka (aneb Korálková)
Pro mne je to písnička dvojnásobně oslovující. Zpívali jsme ji v osmdesátkách na schůzích pionýra a u táboráku, připadali si hrdinně okusující zakázané ovoce, a pokoušeli se v ní hledat skryté jinotajné významy. Kdo to nezažil, nepochopí...
Asi víte, pokud znáte tuto písničku, tak že pokračuje slovy:
"Korálky od Natálky...ještě su horúce.." napadl mne zase jiný slaďák mého mlátí.
Ale vrátíme se k písničce. "Jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.." Kdesi jsem slyšel, že lidi od narození nevidomí, nemohou mít naši představu o tvarech, o barvách, je to pro ně prostě nevysvětlitelné. Samozřejmě, mají hmat a další smysly, ale pokud se bavíme o barvách, je to prý něco mimo jejich chápání. Zatímco lidé, jež ztratili zrak až později, mají zachované představy. Dokonce prý mívají sny, ve kterých vidí (ach - to musí být zklamání po probuzení).
Tyto funkce mohou být narušeny. A tak se stane, že koukáte na zjevení, a nepoznáte, že se jedná o psa. Anebo to poznáte, až zaštěká, podle zvuku a uložených zvukových paměťových stop, a pak dojde ke spojení a přiřazení, že se jedná o psa...podle zvuku. Je třeba k tomu dodat, že ač člověk vidí, jako by byl slepý. Vidí zvíře a nepozná, že to je pes, v horším případě ani nepozná, že to je zvíře...
Častá a zajímavá je prosopagnosie. Znám několik nemocných s touto poruchou, kdy bylo zrakové rozpoznávací centrum zničeno mrtvicí nebo v jednom případě nádorem. Ti nemocní ztratili schopnost poznávat obličeje. Uviděli tvář, ale nedokázali rozeznat, komu patří. Jeden můj pacient řekl sugestivně: Zda je to moje dcera nebo dcera, kdo je přede mnou, poznám až když promluví, podle hlasu.
Teď trochu vařím z vody. Ne, nehodlám dělat diagnózy po internetu, na to jsou přece jiní machři, třeba psychiatrička Džamila Stehlíková, která již zdiagnostikovala Miloše Zemana či V. Putina, aniž by je viděla jinak, než v televizi.
Takže nyní zkusím přepsat její příběh, jak je vyprávěla, přidám k tomu několik svých krátkých komentářů.
Toto je její převyprávěná výpověď:
Moje potíže začaly, už když jsem chodila do školy. Tehdy jsem ještě viděla normálně - tedy nevím, co je normální - ale myslím, že jako každý. Pamatuji si, jak mi bývalo pořád špatně. Nevěděla jsem proč, ani co to znamená, neměla jsem rozum a nevěděla ještě, jaké to je být normální. To bylo v roce 1994. Často jsem zvracela, nejméně 5x do měsíce.
Samozřejmě rodiče vyhledali lékaře. Ten ale nic nezjistil... na odborné vyšetření jsem se dostala až v jedenácti letech. Mezitím jsem samozřejmě nastoupila do školy. Učila se normálně, jedničky a dvojky. Od sedmé třídy jsem ale začala hůř vidět, nosila brýle, 2 dioptrie na jednom oku a tři na druhém. Viděla jsem ale dál hůř, ty brýle moc nepomáhaly.
Někdy v té době mi udělali poprvé neurologické vyšetření, ale bez nějakého výsledku. Na nějaké vyšetření CT nebo MRT mě neposlali.
Komentář: Není to tak vzácné. Když jsem ještě dělal praktikum na dětské neurologii, taky jsem viděl mladé děvče, u kterého potíže začaly nevysvětlitelným opakovaným zvracením. Bolesti hlavy a jiné potíže neměla. Nebo o nich nedovedla povídat, byla to malá holčička. Bohužel taky mozkový nádor v zadní jámě lební.
Ve dvanácti jsem byla poprvé v dětské nemocnici. Vyšetřovaná pro trávicí potíže. Pořád nevolnosti, zvracení. Nakonec na nic nepřišli, dostala jsem Torecan a Kinedril. V té době jsem mívala bolesti hlavy. Ty byly ale zase přisouzeny tomu, že špatně vidím, takže jsem dostala jen jakési prášky na migrénu.
Komentář|: Těžko se tomu věří, že by při těchto potížích neměla ještě nějaké vyšetření mozku. Možná si to uživatelka pamatuje prostě nepřesně. Tohle vyprávění je jen zpracování jejich vzpomínek a anamnézy, nemám k dispozici dokumentaci. Opravdu my by mě to zajímalo. Spíše bych věřil, že nějaké vyšetření k zobrazení mozku provedeno bylo, ale nádor byl přehlédnut. Tyhle gliomy nízkého stupně malignity mohou být zákeřné, že se málo odlišují od okolní zdravé tkáně. Na CT bez kontrastní látky jsou skoro neviditelné, a i na MRT mohou dělat potíže. Zvláště, když se na takovou možnost cíleně nemyslí, může být i zkušený a pečlivý radiolog skotomizován (zaslepen) a nádor prostě přehlédne. Kolikrát jsme vidělí nádor až po revizi při zpětném hodnocení rengenových obrazů, kdy, jak se říká, je po bitvě každý generál.
Pak musím dodat, že ve 13 jsem byla hospitalizovaná na očním. To bylo nejhorší oddělení, kde jsem kdy byla. Chodila jsem denně číst písmena, uměla přečíst jen ty první tři řádky. Pak na mě házeli xichty, že nespolupracuji. Pak jsem šla na vyšetření perimetrem, ze kterého jsem pochopila 83 procent, snad že vidím na 83 procent? Když jsem pak šla s maminkou na dětské oční oddělení, tak nás dětská doktorka seřvala, co to je za otřesný výsledek.
Komentář netřeba. Hlavou mi projela jiná vzpomínka, na moje studentská léta. Byli jsme shodou okolností na praxi, na dětské klinice na gastroenterologii. Asi třináctiletá holka šla na rektoskopické vyšetření. Určitě se styděla, že musí vystavovat intimní místa, navíc nějakým studentům, a navíc kdo zná, ví, jak je tohle vyšetření nepříjemné a bolestivé (vlastní zkušenost). Když naříkala, sestra ji seřvala, ať drží a nevyvádí. Ta holka si to určitě bude pamatovat dodnes, po 33 letech. Někdy systém zapomíná na srdce.
Protože nepřišli na příčinu potíží, začali mě považovat za hysterku a poslali mě nakonec za psychologem. Ten po několika vyšetřeních a různých dalších testech, kdy jsme si povídali a malovali obrázky, nakonec dospěl k názoru, že tady problém není a poslal mě zpátky k vyšetření skutečné příčiny potíží.
Njn. Když není vysvětlení somatické, tak jde určitě o psychologický problém. Jsme tak i školeni. Na univerzitě jsme byli napájeni biopsychosociálním modelem zdraví a i mainstream sdělovacích prostředků jako by učil, že duše je základ všeho. Jako by i rakovina byla duševní choroba. Ne, že by psychogenní potíže neexistovaly, naopak, jsou velmi časté. A mívají často typický obraz. Jenže předpokladem je vyloučení organického původu potíží, a to v případě potřeby i opakovaně.
Ale až ve 14 letech je napadlo udělat magnetickou rezonanci. Ta pak odhalila nádor, který tlačil na zrakový nerv. V 15 mě operovali v dětské nemocnici. Chtěli mi odebrat vzorek - a ten odběr udělat nosem. Jenže jsem pak masivně krvácela do plic, jak jsem se dověděla ze zprávy, mně a mé mámě to nikdo neřekl. A tak jsem se dočetla, že jde o astrocytom I. stupně.
Není to tak špatně. U těchto gliomů nízkého stupně malignity, ke kterým patří i astrocytom I. st. (astrocytom, nádor vycházející z astrocytů, to jsou podpůrné buňky vyživující neurony) je možnou strategií vyčkávání. Ty nádory jsou často dlouho neměnné a nezhoršují se nebo se zhoršují jen málo. Operace může být riziková, s poškozením některého z center. Pro neurochirurga je navíc obtížné operačně odlišit nemocnou a zdravou tkáň, kde má vést hranici řezu. Někdy se uvažuje o odebrání vzorku na biopsii a pak chemoterapii nebo ozáření. Tyhle nádory ale nejsou na radioterapii moc citlivé a chemoterapie taky může nadělat víc problémů než užitku, navíc kdo zná, ví, jak je nepříjemná. Čili rozhodnutí vyčkávat nemusí být špatně.
Dál operovat mne nechtěli. V 15 jsem pak nastoupila na svou vysněnou střední školu. Chodila jsem do ní ale jen 14 dní, pak se můj stav natolik zhoršil, že jsem musela do nemocnice a na operaci. Poslali mě na operaci do Prahy.
Tam se podařilo velkou část nádoru odoperovat, a mně se ulevilo. Jenže jen na chvíli. Jen na tři dny. Pak jsem zase začala zvracet a bylo mi zle. Mladý doktor jen vždy koukal do papírů. Až přišel ten, který mě předtím operoval, byl v šoku, když mě viděl. Jela jsem zase akutně na sál a zavedli mi shunt.
Poté se mi ulevilo od bolesti. Už jsem nezvracela. Ale po zavedení shuntu byla najednou kolem mne černočerná tma.. a ta zůstala dodnes. Zrak se mi už nevrátil. Později mi to vysvětlili, že tlak na zrakový nerv způsobil, že nervová vlákna atrofovala a přestala fungovat.
Nádor nebyl odstraněn celý, shunt znamená asi v tomto případě drenáž mozkových komor. Dovedu si představit, že nádor utlačil odtokové cesty z mozkových komor. To způsobí městnání, zvýšení tlaku v těch mozkových komorách a nakonec v celém nitrolebním prostoru. Dost to bolí, bolení hlavy a zvracení a pokud se nezasáhne, povede to i útlaku mozkového kmene se zástavou oběhu. Jde tedy o emergentní stav. Shunt sice zlepší potíže a vyřeší akutní problém, ale nevyléčí. Každopádně věřím a doufám, že moje virtuální známá už bude mít pokoj. Vždyť přišla o zrak, nejcennější smysl, a celý život má proto naruby.
Přesto z ní sálá optimismus a naděje, nikdy si nestěžovala. Zeptal jsem se, zda nezváží proti lékařům právní kroky. Mohla by vysoudit nějaké peníze, ač je to velmi těžké, tady se těžko zavinění a kauzalita dokazuje. Zrak a zdraví se za peníze koupit nedá, ale jiné věci třeba koupit jsou.
Z jejich řádků vždy sálalo teplo. A - líbí se vám její výrobky z korálků? Několik jsem jich koupil a rozdal rodině pod stromeček vánoční. Můžete to udělat taky, odkazy najdete.
Je vážně šikovná, spousta lidí se zrakem by takové šperky nevyrobila. Líbí se mi ty květiny.
OdpovědětVymazatJinak je to většinou fakt smutné čtení, jak někdy stačí málo a člověku se ten život obrátí o 180 stupňů...