Horečka páteční noci

Tuhle službu na rychlé jsem měl nedávno, je to asi deset dní. Nazval jsem ji horečkou páteční noci. Začala totiž sérií psychiatrických diagnóz. 

 

 

Už jsem několikrát napsal, psychiatrické diagnózy jsou v záchranné službě velmi časté a představují asi 20% výjezdů. Jde právě o takové výjezdy, u kterých by lékař nemusel vůbec být a které se v pohodě dají vyřešit pomocí telemetrie, jež už je v projektu. Nejčastější jsou totiž  intoxikace (včetně alkoholiků a sjetých narkomanů), sebevraždy či spíš vyhrožování jimi,  eskalace rodinných krizí a pak deliria - zmatení geriatričtí nemocní, kteří koušou personál. Různé psychózy, paranoje (či jak se správně píše množné číslo od paranoia) a poruchy s bludy, někdy bizarními (třeba paní tvrdící policii, že ve sklepě soused nakládá mrtvoly lidí z ulice do sudů se soli - tak sugestivně, že jsem policistům poradil, ať to raději prověří, neboť v béčkových filmech takové věci občas vidíme) - jsou vzácnější. 

Na záchrance už dělám celkem málo, v podstatě už jen několik - tak do tří - nocí do měsíce. Přes den skoro vůbec, nedalo se to při práci na našem oddělení a pod našim primářem zvládat, a poklesla i potřeba. Notarztů tedy lékařů záchranky je nyní dost. A bude jich potřeba stále méně, pokud se rozšíří ona možnost Telenotarzt-tedy jen poradce online. Sám se na to chystám. 

 

Služba začala alarmem už necelých deset minut po převzetí. To není moc dobrý začátek, když to začne tak brzy, tak se to pak táhne dlouho někdy do rána - a tak tomu bylo i v tomto případě. Na displeji pageru čtu: Psych... Suicid...17 let,  skok z mostu, policie na místě. Přijíždíme tedy k mostu přes údolí Syrau v našem městě. Později se dovídám, že je to známé jako most sebevrahů, oblíbené místo, kde se skáče do hloubky několika desítek metrů. Asi jako Nuselský most. 

 

Obrázek toho mostu z internetu. Prý je to nejstarší kamenný most. 

 

 Ze začátku jsem se bál, že kluk  opravdu skočil z mostu dolů a že jej budeme pod mostem sbírat a snad reanimovat. Na místě už blikají majáčky tří policejních aut a sanitky. Můj pacient už je ve ve voze. Opravdu celkem šikovný sedmnáctiletý kluk. Vedle sanitky postávají jeho dva kamarádi, vzlykají...policajti se vyptávají a zapisují informace. Byli to prý  vlastně jeho dva kamarádi, kteří mu zachránili život, zadrželi jej, když se chystal přelézt zábradlí,  a zavolali pomoc. Hrdinové. Upřímně jim pak se saniťákama děkujeme, neboť nevím, zda to už někdo udělal. Udělali dobrou věc.

Následuje jen  rychlý záznam a pak telefonuji na kliniku do města R. Je vzdálené asi 40 km. Klukovi totiž ještě nebylo 18, a tedy patří ještě na dětskou psychiatrii, která v našem městě není. Jen se ho zeptám: "Proč jsi to chtěl udělat? Holka? Nebo rodiče? Nebo problémy ve škole?" "Všechno dohromady", odpověděl. "Učení nejde,  asi mě vyhodí, nechala mě holka..." Nu doufám, že mu v R. pomohou, mají na to velký a dobře placený tým. A snad tyhle věci budou řešitelné, a vše přebolí. 

Sotva se sanitka rozjela směrem do města R. (bez nás, tento transport nepotřebuje lékařský doprovod, my zůstáváme v zásahovém vozidle a chystáme se zpátky a na kutě), zapípá další alarm. Psych... domácí krize...Policie na místě. 

 

Tentokrát přijíždíme do bytu ve staré zástavbě. Uvítají nás policajti, kluk s holkou, a dva starší manželé. Rodiče. Maminka ve věku dost přes padesát si stěžuje na dceru: "Předvádí se, ona má ráda, když pro ní přijede záchranka. Teď mlátí kolem sebe, kouše, mlátí i do nás.Má nové léky, čtu: levomepromazin, lorazepam, a další dryjáky. Diagnóza prý autismus. Ach, co se s ní asi rodiče natrápili. Možná předčasně zestárli . "Co pro vás mohu udělat?" zeptám se. Chtějí, ať ji odešlu do nemocnice. Z dětské psychiatrie byla propuštěna naposledy před dvěma měsíci, ale mezitím měla 18. narozeniny a už na dětskou psychiatrii nepatří. Pro mně výhoda, mohu ji poslat do nemocnice k nám. Určitě nebudou nadšeni, bez dokumentace, bez předchozích záznamů, ale co se dá dělat; na dětskou psychiatrii už nepatří. Když ji tedy telefonicky ohlašuji na naší psychiatrii,  službu konající kolegyně ani nic nenamítá. Moje pacientka je celkem pohledná dívka, chová se ale infantilně. Vrčí, ale nechá se přemluvit a odvést do sanitky. Doprovází ji policejní hlídka, tvoří ji mladý kluk s holkou, a ta policejní holka asi kolem 25 má opravdu ženskou empatii. Když se naše nemocná totiž zastaví na schodech a začne ječet, policajtka ji konejšivě pohladí po vlasech a uklidní. Samozřejmě se pootevřou zvědavé dveře v ostatních partajích. Ach, musí to být utrpení, mít takové sousedy, jejichž nemocné dítě dělá pravidelně po nocích cirkus a vřískotem budí barák. Připomíná mi to moje dětství, na sídlišti, taky s bláznivou sousedkou pod námi. 

 

Nemocná je odeslána na psychiatrii, bez lékařského doprovodu, podaří se nám vrátit na základnu. Stihnu ještě strčit večeři do mikrovlnky (taky je už dost pozdě) když další alarm. Opět Psych... 14 let... kouří doma a vyhrožuje sebevraždou. Takže kolega zase nakopne zásahové vozidlo a přijíždíme do staré zástavby našeho města, vlastně pár ulic vedle, ostatně naše město je malé. Opět rodiče, tentokrát mladší, dvě dcerky. Mladší asi ve věku pěti šesti let, starší typická puberťačka. Mladší hezky zvonivě pozdraví, starší nás ignoruje a když přijdeme, zaleze do pokoje. Rodiče popisují: "ADHL (tedy syndrom hyperaktivita/lehká mozková dysfunkce) - teď nezvládnutelná, před námi si zapaluje cigarety, když jí něco řekneme, začne ječet a vyhrožuje, že skočí z okna. Bydlíme v pátem patře." Zřejmě nezvládnutá krize. 

Ale - jsou rodiče zcela bez viny? "Chodí někam na terapii, má ambulantního psychiatra?" ptám se. Pak se dovídám, že měla brát léky, ale rodiče jí je nedávali, nepovažovali za potřebné. Děvče už je objednáno na nemocniční dětskou psychiatrii, termín ale někdy za tři týdny. Nedá se tedy nic dělat, řešíme to, jak už velí zvyk, v pátek večer. Další telefonát do města R., kde je dětská psychiatrie, kolega na službě kupodivu ani neprotestuje. 

 

 

Pak ještě jeden alarm, to už bylo k půlnocí. Borderline- hraniční porucha osobnosti - psych... suicidalita. Nu, lidé - hlavně holky s hraniční poruchou osobnosti se řežou. Pořežou se na předloktích a někdy na dalších místech těla, mívají pak ošklivé jizvy, podle kterých je poznáte, a tím se trestají a někdy uklidňují. Přijíždíme k dvacetileté dívce. Cestou ještě doufám, že to je zase jen takový případ - pořezala se a tak ji jen  pošleme ovázat rány. Ne však. Prý si obtočila kolem krku telefonní šňůru, chtěla se oběsit nebo uškrtit. Nebo jen ukázat, že se chce oběsit či uškrtit. Každopádně jsem již unavený, moc se s ní nevybavuji, jen vypíšu další průvodní list na psychiatrii u nás. Prý je tam častým hostem. 

To byl poslední případ toho večera. Další alarm byl až nad ránem, v půl páté, zasloužil jsem si tedy necelé čtyři hodiny spánku. Byla to paní s akutní dušností. Tedy akutní je taky relativní pojem - dušnost trvala už třetí týden, ale teprve dle svých slov - "až další středu je objednána ke svému praktikovi". Nevěděl jsem, že se musí objednávat. Každopádně to řešíme po třech týdnech v sobotu ráno. Ale je co řešit, určitě má městnání na plicích, oteklé nohy, zjevně srdeční selhávání a do špitálu patří. Už několik dní. 

+++++++

Jako doplnění bych dodal ještě jeden psychiatrický bizard. Nebyl sice na této službě, ale jen o dva dny později. Opět záchranná služba - neděle. Alarm: "Bezvědomí na policejní stanici, na žádost policie." Přijíždíme k migrantovi, zjevně orientální původ, později se dovím, že Sýrie. Leží na zemi, mladý kluk asi dvacet let, hlavu jeho drží na klíně asi stejně stará holka. Kluk se třese, přivírá oči, a zjevně hyperventiluje, rychlý dech, přitom křeče. Prostě psychogenní záchvat jak z učebnice. Ta holka, která nad ním klečí a drží mu hlavu, začne hystericky ječet:"Dělejte něco, zachraňujte ho." Klasický hysterák. Krom toho postává kolem další větší skupina migrantů, prý širší rodina. Taková nepříjemná situace. Snažím se z této situace vybruslit a ukončit ten tyátr. Tak dávám příkaz, aby nemocného hned strčili do vozu. Pokud zmizí spektakl, tak se záchvat zklidní, pokud jde o ryze psychogenní reakci. Známá zkušenost - psychogenní záchvaty včetně těch imitujících epilepsií zmizí okamžitě, když zmizí obecenstvo. Policajti mi vysvětlují: "Přišel podat oznámení, byl konflikt, agresivní, pak se zhroutil a od té doby dělá tohle a nereaguje". Migranti z řad jeho příbuzných mě ale chytají za bundu: "Oni ho zmlátili...Zmlácen policajtama chtěl podat oznámení a tohle mu udělali oni." 

 

 

Nepříjemné bylo, že se mi nepodařilo zavést flexilu,  špatný žilní status. A kluk - pacient  mi to neučinil jednoduché,  přecitlivělý, při dotyku a píchnutí ječel, jako bychom ho přibíjeli na kříž. Tak jsem raději dal pokyn - pojedeme na příjem, ať si s ním pak hrají tam. 

Cestou do nemocnice předváděl v sanitce  různé bizarní příznaky - "nemohu dýchat...necítím nohy"...chvilku zase hyperventiloval (to může způsobit různé potíže a stavy),  ale po 2 mg Lorazepamu se zklidnil a než jsme dojeli do špitálu, tak usnul. Do nemocnice nás ale doprovázela dvě auta jeho rodiny a dvě policejní auta, nakonec asi 7 policistů. Jejich mladý velitel mi vysvětloval: "Problémová rodina, agresivní, konflikt..."  Opravdu byl zmlácený policajtama, jak mi později zase šeptal nějaký z řad jeho příbuzných? "Oni ho začali škrtit a vyvrátili mu ruku, to vše mu udělali oni..." 

 

Byla to hysterická reakce, která může být po napadení. A zcela vyloučeno to není, zažil jsem v praxi leccos,  i jak nemocniční ochranka zcela zbytečně před mýma očima zbila bezdomovce, který byl sice ožralý, ale nijak neprovokoval ani si ten výprask s pár ranami obuškem nezasloužil. Ale že by jej německá policie bezdůvodně napadla, to se mi těžko věří. Zvláště v dnešní době, kdy stojí migranci a násilí proti nim a s nimi ve fokusu. Jak to nakonec dopadlo, nevím, nebyla to moje věc.