Sto dva let a trochu zamyšlení nad limity života

Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“

(Bible, Genesis 6, verš 3)

 

 Je zajímavé, že i genetici a molekulární biologové při výzkumu chromozomů, zkracování telomer a podobných věcí mající souvislost s očekávanou délkou života docházejí k závěrům, že dle možností buněčných dělení by měl lidský organismus sto dvacet let vydržet, pak se začne definitivně rozpadávat. Znamená to, že očekávaná délka života je v souladu s Biblí oněch sto dvacet let, a u lidí mladších je úmrtí nepřirozené? 

 

 

Byla to běžná služba na záchrance, zrovna krátce po začátku, jakých byly už za ta léta (odkdy vlastně? ano přesně od roku 2017, tedy zanedlouho deset let - teprve? už?), no prostě služba jako jedna z mnohých. Obvyklý alarm, na displeji nápis: "Dechová zástava".

Jejej, to zas bude... pomyslím si, a v duchu si už opakuji algoritmy pro reanimaci. A jako vždy, ještě při nastupování do zásahového vozidla doufám, že to nebude zase takový adrenalin. Třeba jen epileptický záchvat nebo synkopa, a než dojedeme na místo, bude náš nemocný zase v pohodě, taky jako už mnohokrát předtím. 

Avšak při nastupování se mě zeptá můj řidič: "Viděl jste věk toho nemocného?" 

-"Ne. Proč?"

"102 let". 

-"Opravdu? Viděl jsem nějaké číslo 102, ale myslel jsem, že je to číslo dveří domu v ulici."

 

 

 

 

 Takže opravdu 102 let starý člověk. Uvažuji - pokud má dechovou zástavu, není to spíš známka přirozeného průběhu věcí? Budu takového člověka reanimovat, pokoušet se ho rozdýchat ambuvakem, jak se tady říká křisícímu přístroji, nebo ho snad budu i  intubovat a pověsím na umělou ventilaci? 

Je otázka, zda by si něco takového přál. Víme ze zkušeností, že lidé ve věku nad 80 let z podobných zásahů intenzivní medicíny málokdy profitují. Pokud skončí na umělé ventilaci, málokdy se z ní dostanou zpátky, spíše jen  pak dlouhé dny a někdy týdny  přežívají. Nicméně neexituje žádný závazný předpis, který by vylučoval staré lidi z intenzivní léčby. Konflikty jsou ale spíše vyjímečné. Většinou zvítězí zdravý rozum, ale ne vždy. 

Je to tak, že někteří příbuzní mají nerealistická očekávání. Zažil jsem dceru stoleté stařenky, která trvala na dialýze při selhání ledvin, případně i na umělé ventilaci. Přece věk sto let neznamená konec života a konec nároků na veškerou péči. Ano, i takový pohled má svou logiku. Na druhé straně někteří příbuzní kategoricky odmítají u svých rodičů i takové zákroky, jako trombolýza nebo někdy i vůbec invazivnější léčbu - "Dejte mu přece už pokoj, má svoje za sebou." I když by měl ještě šanci na obnovení nebo vrácení nějaké kvality života. 

 

 

Naštěstí podobné dilema, zda zahájit nebo pokračovat v reanimaci jsem nemusel řešit. Nemocného jsme našli v posteli, již s rozvinutou ztuhlostí a posmrtnými skvrnami, takže byl již mrtvý asi nejméne osm hodin, možná déle. A asi zemřel ve spánku. 

Našel jej a záchranku zavolal jeho syn. Taky již v hodně pokročilém věku, ale ještě zcela čiperný. "Táta ovdověl, dávno žije sám. Sám si vařil a nakupoval, no v poslední době jsem mu pomáhal s nákupy." Je fakt, že byt vypadal čistě a udržovaně. 

Syn pokračoval: "Skoro denně jsme si telefonovali. Naposledy včera odpoledne. A dnes jsem mu něco chtěl, možná jsem měl už tušení. Nešel k telefonu, tak jsem přijel a našel ho tady." 

Poté, co jsem vyjádřil soustrast, jsem se zeptal: "V tomto věku, který sotva někdo z nás dosáhne, jste ale musel čekat, že něco takového už může přijít. Nesmrtelnost a věčný život garantovaný nemáme, to jsou jiné instituce." 

-"Ano, čekal jsem, a věděl, že jednou to přijít musí, ale - tak normálně na to nemyslíte ani vás to nějak nenapadne."

Měl nádhernou smrt. Přišla ve spánku, prostě ulehl a už se nevzbudil. Chystám se vypisovat papíry. Neměl žádnou nemoc, skoro nebral léky. Aha, asi nechodil rád po doktorech, proto zůstal dlouho živ a zdráv. No jo, ale co mám napsat do listu o prohlídce zemřelého? Smrt stářím je něco, co mezinárodní klasifikace nemocí nezná. Jako by se stářím nemohlo umřít, a muselo se zemřít na nějakou nemoc. A nesmí se použít prostě kód pro srdeční zástavu, neboť i ta je důsledkem čehosi. 

A když napíšu, že si nejsem jist, tak jde o nejasné úmrtí s konsekvencemi - musel bych volat policii, protože to se musí při každém nejasném úmrtí. Takového stresu chci ale syna zesnulého rozhodně ušetřit, navíc se to jaksi příčí zdravému rozumu. 

Nakonec po chvíli googlování najdu diagnózu R54. Senilita. Vysoký věk. To je však sama o sobě  diagnóza, která nevede k smrti. Ale asi mi to na matrice prošlo, uplynulo už hezkých pár dní, a nezaznamenal jsem žádnou reklamaci nebo třeba telefonát. 

 

 

 

Pamatuji si, jak jsem začínal, obdivoval jsem ty pacienty (tedy většinou pacientky; víme, že se ženy dožívají vyššího věku, než mužové), jejichž ročník narození začínal číslovkou 18 (třeba  1899). Tak když jsem brigáničil jako saniťák, měl jsem paní učitelku narozenou roku 1897 -  a i když občas bývala zmatená, ve světlých chvilkách s ní byla rozumná řeč. Další paní jsem potkal už jako začínající lékař, ročník 1896, přišla pro akutní závrať, ale skoro ji nic nebylo. Byla veselá a vyprávěla s úsměvem, jak zamlada sloužila ve Vídni a několikkrát v parku sledovala císaře pána na nedělní procházce. O pár týdnů později jsem ji viděl v novinách - psalo se o velké oslavě jejich stých narozenin. 

Jaký je věk, kdy se pacient považuje za tak starého, že nemá význam se snažit o jeho záchranu? Tuhle řekla moje maminka: "Po osmdesátce se lidi přece už neléčí, jsou přestárlí." To řekla, když jí bylo nějak přes sedmdesát, ale teď se jí blíží osmdesátka a je pořád čiperná. No, v rámci možnosti. Sám vidím tu věkovou hranici mnohem výše. Záleží ale hlavně na biologickém věku. Jsou lidi, co vypadají o hodně starší, nebo mladší. Jsou lidi, které už po šedesátce zlomí demence a brzy se rozpadnou. Některé trápí chronické nemoci už v mladém věku. Jiní jsou postižení, jak jsem ostatně povídal v minulém článku. 

A zase jiní, kteří vypadají mnohem mladší. Znal jsem pána, který ve věku téměř devadesát let chodil ještě pravidelně lyžovat. (Když ho cestou z lyžovačky zastavila policejní kontrola, tak mu řekli: "Pane, vy jste si asi omylem vzal doklady vašeho otce"). Měl jsem pána, který ve věku 90 let měl při cvičení jógy problém, že v předklonu již nedosáhl dlaněmi na zem, a to považoval za chorobný stav. 

Devadesát měla velice milá dáma, která v tomto věku snad byla poprvé v životě u lékaře, tedy u mne na pohotovosti pro prudkou bolest hlavy. Subarachnoidální krvácení, prasklá výduť na mozkové tepně. Ale klinicky byla na tom dobře, při vědomí, bez dalších poruch. Bez váhání jsem ji poslal vrtulníkem do neurochirurgického centra k intervencionálnímu ošetření tohoto aneurysma. Sice ji bylo devadesát, ale biologicky vypadala o dvacet let méně, a očekávám pro ni ještě nějaká léta života, proto se takový zákrok vyplatí. Lidsky, ekonomicky je to otázka. 

Nejstarší muž, u kterého jsme při akutní mrtvici podali systémovou trombolýzu, měl nějakých 103 let. Pamatuji 101-letého pána, kterému naši traumatologové voperovali protézu ramene při zlomenině pažní kosti v rameni.  

Nakonec sám jsem vezl nejstarší obyvatelku jednoho starobince na záchrance. Měla taky 101 let a byla živá pamětnice - v časech Německé demokratické republiky důstojníce námořnictva, snad nějaká admirálka, aspoň mi to tak personál tvrdil, a taky jedna z prvních rockových hvězd. V tomto věku 101 let upadla a zlomila si krček stehenní kosti. Přes svůj věk byla operována - zlomenina se ošetřila hřebem. Jak ale dopadla, to už nevím, bylo to v jiné nemocnici. 

Každopádně stoletých nebo téměř stoletých nemocných přibývá.