Svět podle Serotonina

Tento poslední případ se odehrál před krátkou dobou, ke konci minulého roku. Byl to vlastně jeden z posledních výjezdů na poslední službě, mezi Vánocemi a Silvestrem. Klidné zimní dopoledne, a alarm: "Dušnost při infektu."    Nebylo to tak daleko, takže rychle přijíždíme s lékařským zásahovým vozidlem k rodinnému domku, jen několik ulic vedle základny. Saniťáci jsou už venvitř a zrovna nasazují masku muži kolem 65 let, který je zjevně dušný. Je i zahleněný, tak připravují odsávačku. Komentují: "Má infekt a trpí na neurologické onemocnění. ALS . Tady paní vám může vysvětlit, co je to za nemoc a poruchu." A ukážou na poněkud nervozní ženu, sedící v koutě, jež je tedy manželkou našeho nemocného.    "Netřeba," odpovídám. "Vím, co je ALS . Jsem totiž neurolog." ALS, jak se říká v fachu - Á El Eska - tedy amyotrofická laterální skleróza. Patří do skupiny tzv. onemocnění motoneuronu, spolu s progresívní spinální atrofií, bulbární paralýzou a primární la...

"Když chlap zmagoří láskou, utíká za ní, platí i s úroky a nepočítá s daní, u žen je to přímo náměr na horor...papuče letí na pohovku, nákupní tašky padaj na vozovku, ať tramvaj řinčí, ať se zblázní semafor..." Pavel Dobeš     Ač jsem měl v úmyslu řešit tady další zajímavé připady - a v hlavě mám dva aktuální - jedna ze čtenářek mě upozornila, že to, co píšu, je příliš těžké a hlavně smutné.  A tak jsem se rozhodl první článek v tomto roce napsat jinak. Nebude dlouhý a bude věnován jednomu případu, na který si vzpomínám, kolegyni T. Inspirovala mne ona písnička Pavla Dobeše.   O jednom takovém  případu, postihující mou kolegyni, byť z jiného úhlu pohledu jsem už psal v článku Konfrontace . V diskuzi se mne ptali, jak to nakonec dopadlo. Pokud vím, tato kolegyně zůstala sama, snad si časem někoho najde, ale celkem byla v pohodě. Vlastně prvního nemocného toho typu nám představili už jako medikům, už nevím, zda to byla psychologie nebo psychiatrie. Ale asi psychia...

Ač mám pocit, že jsme teprve někdy před týdnem vítali Nový rok, zase stojíme před Silvestrem. Závěr roku mě zastihl - jak jinak - na záchrance, na poslední 24hodinové službě tohoto roku.  Nebudu psát o výjezdech, které jsem zatím měl. Veselé by to totiž nebylo. Nemocný s amyotrofickou laterální sklerózou, jenž se náhle začal dusit před našima očima, nečekal nikdo, že to půjde tak rychle. Paní přejetá autem, polytrauma, dopadla ale nakonec dobře... a tak jsem celý den dopisoval teto článek. Poslední článek tohoto roku chci totiž ladit nějak optimisticky. Napíšu tedy o pacientce a případu, který se spíše povedl a dobře dopadl. Je celkem v živé paměti, udál se docela nedávno.  Službu na akutním příjmu by měli vykonávat -aspoň během normálního dne mimo službu - zkušenější lékaři, ideálně s uzavřeným odborným vzděláním a s atestací nebo krátce před ní. Někde se to tak i děje, ne však u nás. Na příjem jsou posílání ti nejmladší a začátečníci. Sice mohou teoreticky kdykoliv zavolat o...

V minulých dnech jsme si připomněli 17. listopad. (no, už je to dva týdny, než jsem se dostal k dostání tohoto článku, jsa poněkud zaneprázdněný Je to pro mne osobně velký svátek, a mám ve zvyku si ten den přiťuknout pohárem vína. Mám na to období po 17.11.1989 spoustu hezkých vzpomínek, byl jsem tehdy v prvním ročníku na vysoké škole a patřím tedy k poslední generaci, která si ještě pamatuje 17. listopad jako vysokoškolský student.  Neslavím to jako nějaký svátek kapitalismu či obnovy pluralitní demokracie s autentickými politickými stranami, nikdy jsem to takto nechápal.  A proto jsou mi výroky politiků včetně exprezidentů, které jsem nyní vyslechl, cizí.  17.11. je pro mne prostě svátek svobody. Svobody informací, že můžeme číst, co chceme, a dívat se na to, co chceme, cestovat, kam chceme. Že každý může dělat, co zákon nezakazuje, a nikdo nesmí být nucen dělat, co nějaký zákon vysloveně nepřikazuje , jak je psáno v deklaraci práv a svobod. A i když jsou snahy tu svobo...

8. listopadu 1620 na letohrádku Hvězda zbyl z vojsk Království českého poslední praporec, Moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže... Jak naznačil ten úvod písničky Karla Kryla, dnes nechci psát o práci. Nejen prací živ je člověk. A bude to úplně jiný styl. Můj blog, moje volba, a komu se to nelíbí..ten tento článek ať přeskočí. Protože napříště bude zase kazuistika, tedy zajímavý případ z praxe.  Baví mě leccos, astronomie, věda, dobré knihy, hlavně historické romány a vůbec dějiny. A právě dějiny kolem Třicetileté války jsou prostě fascinující. Rád o nich čtu, přelouskal jsem několik románů z té doby (Čtveráci od Tomana, Valdštejn, Velké spectaculum, Felčar a další), i literaturu faktu.  Z několika důvodů. Ta doba mi připomíná dnešek až děsivě. Někde jsem slyšel: "Dějiny se nikdy neopakují, ale vykazují podobnosti a analogie."  A tak chci všem, koho by to mohlo zajímat, předložit několik svých úvah a názorů na tohle období na počátku třicetilet...